Vendelín Urban

Vendelín Urban (1999), student 4. ročníku Pražské konzervatoře. V Divadle pod Palmovkou hraje v inscenaci Tomáše Dianišky Bezruký Frantík, v Národním divadle ve sboru v inscenaci Král Oidipús. S kamarádem Hynkem Tajovským připravuje i autorskou inscenaci (v roce 2016 už společně uvedli úspěšný studentský projekt Ze života herců, oceněný studentskou Thálií). Vendelín se objevil v seriálu Most! a v těchto dnech dotočil televizní seriál Ombudsman, který bude mít premiéru v lednu 2021. Zahrál si v několika hudebních klipech a studentských filmech (FAMU, FAMO).

Máte krásné staročeské křestní jméno Vendelín – nabízí se otázka, zda snad nejste potomek slavného divadelníka Vendelína Budila? Máte herectví a divadlo v rodině? Jak jste se k divadlu vlastně dostal?

Ne, to určitě nejsem, v rodině nemáme žádné umělecké předky. Ale máma nás od malička vedla k filmu, kultuře, divadlu, které dodnes stále studuje, ze zájmu a pro radost. Starší sestra Johanka absolvovala produkci na DAMU, pracuje jako herecká agentka a organizuje hudebně-divadelní festival KUKOKLI. Díky tomu, že mě Johanka jako malého musela hlídat, chodil jsem všude s ní, a tak jsem se už v první třídě podíval do dramaťáku na základce, který navštěvovala. Od třetí třídy jsem tam začal působit i já a od páté třídy jsem chodil do dramaťáku v centru Prahy k Ivaně Sobkové. S tímto souborem jsme cestovali po divadelních festivalech, dostali jsme se i na festival v Itálii, kde jsme hráli představení v italštině. Získal jsem spoustu krásných zkušeností, ale i přesto jsem do poslední chvíle nevěděl, že právě herectví je to, čemu se chci věnovat. Změna nastala až v osmičce, kdy se mi všechno začalo skládat v hlavě, a já si uvědomil, že právě tohle je cesta, která mi dává smysl. V devítce jsem udělal přijímačky na Mezinárodní konzervatoř, tam jsem strávil rok a přestoupil na Pražskou konzervatoř.

Právě měl premiéru Bezruký Frantík v novém provedení – pro velký úspěch u diváků se přesunul z malého studiového prostoru do velkého sálu Divadla pod Palmovkou. Spolu s dalšími studenty Pražské konzervatoře v představení vystupujete v různých rolích. Proč jste přijal tuto nabídku a jak se v tvůrčím týmu Dianiška – Albrecht – Dočkalová cítíte?

Frantíka jsem viděl na premiéře ve studiové verzi a už tehdy mě představení nadchlo svou energií a tím, že z něj byla cítit společná práce herců, kdy nerežíruje jen jeden člověk, ale každý vkládá svůj názor a přístup, což je mi dost blízké. Nabídka přišla od Ivany Wojtylové, která mě provází profesním životem už od dob před studiem na konzervatoři a která je členkou Divadla pod Palmovkou. Hned při první zkoušce nás herci skvěle přijali a vytvořil se tak, myslím, příjemný kolektiv. I to nám pomohlo, abychom si s hrou a s požadavky na nás lépe poradili. Tím, že se představení přesunulo z malé scény na velkou, muselo se vše znásobit. Cílem našeho působení bylo doplnit místa, prostor, aniž bychom narušili komornost původní studiové verze. Základní principy zůstaly stejné – Tomáš Dianiška s herci chtěli zachovat dynamiku inscenace v rychlých přestavbách, střizích, převlecích, změnou mnoha rolí, které tam všichni mají a z nichž se staví velký základ. My jsme takový atmosférický plán. Vyplňujeme skupinové scény, větším počtem lidí na scéně dáváme důraz na znak, jenž by ve scéně s pár herci nebyl tak zřetelný, sloužíme smyslu představení. Nejtěžší asi bylo najít hranici, kdy na jevišti jen existovat, nestrhávat na sebe pozornost, abychom zachovali křehkost děje a pomohli vytyčit příběh bezrukého Frantíka.

V loňském roce jste měl první zkušenost s velkým prostorem, a to rovnou v Národním divadle v dramatu Král Oidipus. Vnímal jste pohnutou historii toho domu? Na co jste myslel a jak se vám v Národním divadle pracuje?

Do Oidipa mě přizval choreograf Marek Zelinka, se kterým jsem se setkal už ve druháku na konzervatoři, kdy nám pomáhal pohybově k závěrečným zkouškám z herectví. Ozval se s tím, jestli chci být součástí tohoto představení jako člen antického chóru a jako garda či bodyguard. Jsou to sice malé příležitosti, ale být účasten celého procesu vytváření velké inscenace je pro mne úplně nová a nepostradatelná zkušenost. Ve velkém prostoru se vše staví jinak, ať jsou to technické záležitosti či herectví. Vidět při práci herce ND a režiséra Jana Friče je cenný zážitek. Celkově mě pojetí představení baví. Líbí se mi posunutý antický Sofoklův text, v němž můžeme slyšet i zcizovací prvky, které hru skvělým způsobem šperkují. Rovněž živá hudba, prostor a scénografie jsou zpracovány moderně a jednoduše.

S Hynkem Tajovským připravujete už druhou autorskou věc. Na jaké téma byla ta první?

Hynek je můj kamarád už od dob, kdy jsme spolu na základní škole začali chodit do divadelního souboru Zpátečníci Ivany Sobkové. V roce 2016 nás napadlo vytvořit vlastní představení jen pro nás dva. Zároveň se to sešlo se studentskou Thalií, na kterou jsme představení na dané téma vymýšleli a měli jsme tak alespoň “deadline”. Vtipné bylo, že představení mělo mít podle zadání maximálně 20 minut, jenže jsme vše dodělávali na poslední chvíli a den před premiérou zjistili, že trvá dobrých 45 minut. Nakonec to ale nebylo velkou překážkou a cenu jsme vyhráli. Představení nazvané Ze života herců bylo o dvou spolužácích z konzervatoře, kteří se po maturitě rozešli, každý se vydal po jiné herecké dráze. Jeden se vrhl po hlavě do českého filmového světa a druhý zůstal věrný divadlu, i přes náročný kariérní postup. Snažili jsme se do hry dostat určitou nadsázku a klišé z těchto dvou světů. Zatímco filmový herec získal po prvním castingu velkou roli a jeho kariéra se rychle rozjela, divadelní herec musel dřít a dřít a zkoušet každý den. Zlom nastane ve chvíli, když si divadelní herec postupně získá pozici respektovaného mistra a filmový herec po prvním celovečerním filmu velmi rychle sklouzne k reklamě na holicí strojek. V závěrečné scéně se oba setkávají na divadelních prknech, kdy filmovému herci nezbývá než přijmout roli v divadle. Hra končí replikami Ze života hmyzu.

A představení, které připravujete teď?

Po čtyřech letech jsme se s Hynkem rozhodli navázat, i když už v trošku jiném duchu. Stále jde o dva herce, kteří spolu tvoří v divadle a čelí nástrahám, které na sebe navzájem přenášejí. Chtěli jsme to zase vzít ve velké nadsázce, děláme si tak trochu srandu ze dvou typů herců a celkově z herectví, jež přeneseme do extrémních poloh. Avšak tyto zdánlivě přehnané polohy reflektují z divadelní praxe známé prvky, fakta, hlášky…

Zároveň nás s Hynkem zaujaly herecké metody různých divadelních teoretiků, které v představení chceme mít, pracovat s nimi, díky tomu se s nimi i víc sblížit. V současné fázi zatím tvoříme, píšeme, hledáme způsoby vyjádření, co do představení chceme vnést. Opět nám neskutečně moc pomáhá Ivana Sobková, bez ní by se toto ani předešlé představení rozhodně nedalo uskutečnit.

Kdy uvidíme výsledek?

Nemáme ještě naplánovaný přesný termín, nic nás netlačí, dáváme si čas, hledáme správnou podobu, tvoříme. Kvůli tomu, že já maturuju a Hynek má absolutoria, děláme na představení jen ve volných chvílích. Ale premiéra bude určitě letos!

Budete pokračovat ve studiu herectví?

Ukončuji poslední rok na konzervatoři, k maturitě společně připravujeme představení na motivy románu NIC od Janne Teller, do něhož se snažíme vkládat vlastní texty a vytvořit lehce autorské provedení. Premiéru budeme mít 15. května v Divadle Na Rejdišti. Ještě před tím mne v březnu čekají přijímačky na DAMU, Katedru alternativního a loutkového divadla. Kdyby to nevyšlo, tak mám možnost zůstat na konzervatoři a zkusit to o rok později. Jsem pro to být studentem co nejdéle. Člověk se učí celý život a chci využít možností, které mi škola dává, už jen proto, že mne baví potkávat nové lidi a pracovat s nimi.

Kde se vidíte za pár let? Velké divadlo? Autorská komorní scéna? Film? Televize? Reklama na holicí strojek?

Abych pravdu řekl, tak o tom nepřemýšlím. Nesnažím se řešit budoucnost, co a jak by mělo být nebo kam bych se měl zavrtávat. Zatím mi vychází vnímat, co se děje teď a když věci samy přijdou, řešit je až v ten moment. Zdá se mi to přirozenější. Člověk se v každém období cítí jinak a ne vždy musí zastávat názor, který měl před pár lety. Ale určitě bych si rád vyzkoušel všechny vyjmenované polohy. Chtěl bych objevovat, co to jde, než se někde zaseknu. Každé tohle odvětví má trošku jiný princip, styl práce a bavilo by mě poznávat odlišnosti jak na sobě, tak při práci s herci, s režiséry. I tak mne to asi nejvíc táhne k menším divadlům autorského typu. A měl jsem to štěstí mít pár zkušeností před kamerou a i tahle cesta mě baví.

Autorka textu: PAF

 

Screen Shot 2020-02-27 at 17.21.19 1
(video)

 

Galerie

 

 

 

 

Komentáře

Komentáře