Partneři portálu O divadle

Mecenáši

19. dubna 2024

Amerikánka

Co vás dokáže udržet při životě,když proti vám stojí celý světa jste ještě dítě? (Tereza Voříšková a Eliška Křenková v režii Viktora Tauše na Jatkách78). Premiéra 13. září.

Co vás dokáže udržet při životě, když proti vám stojí celý svět a jste ještě dítě? Mnoho toho nezbývá. Ema Černá, hlavní hrdinka nové inscenace Viktora Tauše, inspirované skutečnými osudy, ale dokáže nakonec překonat i tuto zdánlivě neřešitelnou situaci. Nejpodstatnější součástí vůle k přežití je totiž víra v sebe sama, víra či alespoň důvěra, že někde na konci černého tunelu je světlo, že někde daleko, třeba v Americe, čeká někdo, komu na vás záleží. Lidská vůle k životu je obrovská. Ema Černá překoná na své cestě nevlídný dětský domov, chlad a odtažitost pěstounské péče i šikanu „pasťáku“. A to vše v době, kdy proti ní svým způsobem nestojí pouze tyto instituce, ale celkový režim státu. Amerikánka je hlubokou sondou do historie 70. a 80. let v Československu, ale stejně tak je to ryze současné drama o svobodě, touze žít, o osamělosti, vydělenosti i přátelství.

Obecně se dá říct, že film je médiem režiséra a divadlo je médiem herce.

Viktor Tauš

Jde o váš první divadelní projekt – jak v produkci, tak i v pozici režiséra?

Svůj vstup do umění jsem začal v divadle GAG Borise Hybnera. Měl jsem to štěstí být mu důvěrníkem, kamarádem, ale i hromosvodem i rohožkou. Vše co o divadle vím, a pro co ho miluji, jsem se naučil od něj. “Amerikánka” je moji druhou činoherní režií a produkcí. V roce 2015 jsem v divadle La Fabrika uvedl hru Matthewa Lombarda “Lety peklem”.

Jak moc se liší váš svět filmu a svět divadla?

Obecně se dá říct, že film je médiem režiséra a divadlo je médiem herce. Největší radost práce na divadle spočívá v čase prožitém s herci. Mým úkolem je vytvořit jim bezpečné prostředí a být jim doprovodem a oporou v procesu tvorby postav.

Jak jste k námětu, který vychází ze skutečného příběhu, přišel?

“Amerikánka” je inspirována skutečným osudem dívky, kterou jsem potkal v čase, kdy jsem žil na ulici. Neuměli jsme vzájemně zvrátit své osudy a ani jsme to po sobě nechtěli. Měli jsme se ale rádi a hráli spolu takovou naivní hru na sourozence. Čas od času – když jsme se potkali – jsme si tak vzájemně dodávali síly. Amerikánka mi tehdy vyprávěla svůj životní příběh, který mě pronásleduje, napadá, provokuje, ale i inspiruje a těší už téměř dvacet let. Během těch let jsem se mu střídavě věnoval s mnoha autory. Vznikly tak nakonec příběhy tři, všechny inspirované jedním lidským osudem. V každém z nich s inspirací nakládám tematicky i žánrově po svém, a každý z nich budu vyprávět na platformě jiného média.

Evita Naušová se mnou spolu s Amerikánkou strávila hodně času. Naše zaznamenané rozhovory přepsala do formy monologu, který se stal základem pro práci na filmovém scénáři, s nímž jsme jako první čeští autoři v historii vyhráli v Cannes Krzysztof Kieslowski ScriptEast Award pro nejlepší nerealizovaný východoevropský scénář. Později jsem se k výchozímu monologu vrátil a oslovil Davida Jařaba. Ten text přeformuloval a upravil do podoby jevištního dialogu, který nyní inscenujeme.

Ema Černá, jde o její skutečné jméno?

Ne. Mojí prací není rozkrývat skutečný příběh na pozadí uměleckého díla. Hra bude mít netradiční pojetí. Je v podstatě o jedné osobě – Emě Černé – hrané dvěma herečkami.

Jak vás to napadlo a proč?

S nápadem přeformulování textu do scénického dialogu přišel David Jařab. Koncepce scénáře se teď opírá o dvě tváře hlavní hrdinky a soustředí tak veškerou výpověď na její pohled na věc, její emoce, představy i její výklad světa.

Jaký byl klíč pro výběr hereček?

Vášeň. Největší odměnou mé práce je totiž samotný proces. Chci proto vyprávět příběhy s lidmi, kteří pro něj zahoří stejně jako já. V Tereze a Elišce jsem takové herečky našel. Pro příběh, v němž obě hrají jednu a tu samou postavu, je šťastnou náhodou také fakt, že to jsou blízké kamarádky, co o sobě vědí vše a mají se rády.

Bylo obtížné Terezu Voříškovou a Elišku Křenkovou pro tento divadelní projekt získat?

Dobří herci a herečky umí číst scénáře, chtějí se konfrontovat se skvělými texty, a potřebují vědět, že to budou moci dělat v bezpečném prostředí. Nabídl jsem jim obojí.

V divadelním zpracování se nezapře vaše filmařská profese. Vybral jste si prostor Jatka78 záměrně a k prostředí teprve vznikaly výjimečné projekce, resp. prostor vás k nim inspiroval, nebo už jste je měl v hlavě a bylo je třeba realizovat?

Jako solitér nemám svoji domovskou scénu nebo produkci… Začínám tedy vždy z potřeby vyprávět konkrétní příběh a pak hledám cestu jak to udělat. S “Amerikánkou” jsem měl to štěstí, že zaujala Rosťu Nováka, který mi pro představení nabídl domov ve svém divadle Jatka78. K Rosťovi a jeho práci vzhlížím s obdivem a cítím se s ním a jeho světem spřízněný. Pracovat právě tady je skutečná radost. Každý divadelní prostor má svá specifika, kterým je třeba naslouchat. Osud přivedl “Amerikánku” na největší jeviště v Praze. To samozřejmě determinovalo přístup k tvorbě dekorace i projekcí. Naše dekorace je 26 metrů dlouhá a 10 metrů široká. Je to působivé, ale také zavazující, neb divákovu pozornost potřebuji udržet u hereček. Tomu v klíčových situacích pomáhají projekce realizované na všechny stěny prostoru podél dekorace. Jsou dvojího druhu – archivní, které příběh zasazují do konkrétních reálií, a zároveň projekce živě snímaných hereček, které divákovi v klíčových situacích nabídnou vedle jevištního celku i detail.

I scéna bude velmi netradiční. Můžete ji popsat, jaký je záměr, co by měla v divákovi vyvolat?

Nevím, jestli je tradiční nebo netradiční. Věřím, že je působivá, současná a sdělná. S výtvarníkem Janem Kadlecem o scénografii přemýšlíme konceptuálně. Dekorace ve svých fragmentech představuje světy, ve kterých se příběh odehrává. Ve svém celku je pak monumentem za Amerikánku a všechny děti, které na své cestě překonaly nevlídnost dětského domova, chlad pěstounské péče i šikanu „pasťáku“.

Scéna i projekce nejsou úplně jednoduché pro realizaci… Nastal moment, kdy jste si myslel, že budete muset ustoupit ze svých požadavků?

Nepřistupuji k vyprávění příběhu z pozice ega, nejsem v tom důležitý. Když do vyprávění vnášíte sebe je pravděpodobné, že příběhu ublížíte. Hledám prostředky, které příběhu a světu, v němž bude vyprávěn, poslouží. Jak je jednou objevím – nebo si myslím, že je objevím – nepřísluší mi z nich ustupovat. Pro úplnost dodávám, že tento postoj nezaručuje vůbec nic.

V divadelním textu si klademe otázku, zda si pevný bod v sobě člověk může vytvořit, když se mu ho v dětství nedostalo od rodičů či společnosti.

Co pro vás příběh Emy Černé znamená osobně?

Ten příběh klade otázky, které leží v srdci mé existence. V divadelním textu si klademe otázku, zda si pevný bod v sobě člověk může vytvořit, aniž by se mu ho v dětství dostalo od rodičů či společnosti. Ve filmu a minisérii se ptáme, co to vlastně znamená rodina a jaké mohou být její funkční či dysfunkční podoby. V knize pak vyprávíme osud Amerikánky tak, jak se skutečně stal, a ptáme se, zda vyprávění příběhu či jeho naslouchání může změnit lidský osud. Ve všech třech příbězích se dotýkáme témat vydělenosti, touhy žít a být něčeho součástí.

Jaká bude další geneze tohoto díla?

V září 2018 na Jatkách78 uvedeme divadelní hru, kterou o rok později zaznamenáme ve 3D formátu a uvedeme v kinech. Na podzim roku 2019 začneme připravovat film a minisérii. Paralelně s filmem bude vznikat kniha.

Tereza Voříšková

Proč jste se rozhodla ke spolupráci na divadelním představení Amerikánka?

Moc se mi líbil autentický text Viktora Tauše, který David Jařab a Evita Naušová zpracovali do divadelní formy. Také se zde poprvé od filmu Raftáci, tedy asi po dvanácti letech, pracovně opět potkávám s Eliškou Křenkovou, mojí přítelkyní, a to jsem si nemohla nechat ujít.

Už jste někdy spolupracovala s Viktorem Taušem?

Točila jsem s Viktorem televizní seriál Modré Stíny a byla to naprosto úžasná spolupráce.

Jak byste popsala svoji roli?

Emma Černá je velmi osobitá, statečná, pozitivní žena. Nezničitelná. Pere se s životem a každý neúspěch jí udělá ještě silnější. Mám se od tohoto charakteru co učit.

S Eliškou jste kamarádky – je to pro vás lepší než kdybyste se vůbec neznaly?

Eliška byla velký důvod, proč jsem tuto roli vzala. Je skvělá herečka a úžasný člověk. Jsme na sebe napojené a prožily jsme spoustu věcí, pozitivních i negativních, a doufám, že tohle všechno bude na jevišti vidět.

Scéna by měla být velmi netradiční, jak se vypořádáváte s jejími nástrahami?

Myslím, že tohle všechno na mě dopadne, až ten obrovský kolos uvidím.

Během představení čekají na diváky i jedinečné velkoformátové projekce. Nakolik je náročné se s nimi sladit a vnímáte je vůbec?

Myslím, že projekce nám můžou hodně pomoci. Jatka jsou obrovský prostor a my s Eliškou jsme malinký. A navíc hraní na kameru je nám blízké. Mě určitě bližší než jeviště, i když to taky miluju.

Jak náročné bylo zkoušení?

Pro mě velmi.

Co pro vás příběh Emy Černé znamená osobně? Má nějaké poselství?

Asi ta síla. Emma má sílu, která posiluje mne.

Jak moc se liší váš svět filmu a svět divadla a preferujete jeden z nich? Pokud ano, proč?

Mám moc ráda oba světy a ráda je střídám. Preferuju v každém životním období jiný. Divadlo jsem dlouho nedělala, když nepočítám Letní Shakespearovské slavnosti, které jsou velmi specifické. Na „živého“ diváka se moc těším.

Na Jatkách budete hrát poprvé, byla už jste tady na nějaké jiné hře, případně co pro vás Jatka78 znamenají, symbolizují?

Ano, měla jsem moc ráda Zapětdvanáct, kteří se přesunuli do NoDu a Loosers Cirk Company. Je to úžasný prostor, Lukáš Musa ho nádherně vytvořil.

Kromě role Julie v rámci Letních shakespearovských slavností ve hře Romeo a Julie máte ještě nějaké jiné divadelní role?

Ne. Nebylo by to časově možné skloubit s filmováním a cestováním. LSS i Amerikánka se hrají v blocích, proto se můžu vždy výhradně věnovat jim.

Eliška Křenková

Proč jste se rozhodla ke spolupráci na tomto divadelním představení?

Přišlo mi to jako výzva – být celou dobu jen ve dvou na jevišti. Líbil se mi text a hlavně jsem chtěla dělat se svojí nejlepší kámoškou 🙂

Už jste někdy spolupracovala s Viktorem Taušem?

Točili jsme spolu videoklip na písničku Song of Happiness od kapely Blue Shadows, což byla velmi krátká zkušenost, ale skvělá. Viktor mě bavil, jak pracuje a chtěla jsem se s ním zase pracovně potkat. A on zavolal s touhle nabídkou.

Jak byste popsala svoji roli?

Křehkost. Síla. Strach. Pevnost.

S Terezou jste kamarádky – je to pro vás lepší než kdybyste se vůbec neznaly?

Podle mně je to stopro lepší! Známe se, jsme na sebe napojené a ani se o to nemusíme snažit. To je rozhodně veliká výhoda. Máme před sebou minimální bariéry.

Jak probíhalo zkoušení? A bylo náročné?

Náročné díky tomu textu a tématu, vyžaduje si to hodně sil a energie a hodně to vyčerpává. Zároveň s Terkou a Viktorem naprostá pohoda. Všichni tři jsme takový zevláci, to mě baví 😀

Co pro vás příběh Emy Černé znamená osobně? Má nějaké poselství?

Je těžký to teď takhle sesumarizovat. Je tam hodně míst, které se mne velmi silně dotýkají nebo ve mně rezonují. Občas z pozice budoucí matky, občas z pozice holčičky, která teprve nedávno vyrostla a tak má svoje dětství ještě v čestvé paměti. Spousta poselství. Myslím, že divák si může vzít opravdu hodně. V první řadě to, jak to tady taky fungovalo za komunismu nebo že je dobrý neházet flintu do žita. 🙂

Jak moc se liší váš svět filmu a svět divadla a preferujete jeden z nich? Pokud ano, proč?

Duší jsem asi filmař. Možná mě zformovalo to, že moje první zkušenost byla u filmu a ne u divadla… Mám ráda minimalismus. Někdy možná pro někoho až trochu extrémní. Ale podle mne se to blíží víc k životu. Což na divadle jde hůř, pokud to není malá scéna, např. Studio Rubín. Miluju to kouzlo, když zahrajete emoci jen očima a energií, což lze, protože tak je to i reálném životě a ono je to na kameře vidět a cítit. To velmi často je na divadle prostě nedostačující. Zároveň se to tím stává pro mě výzvou, objevovat minimalismus na jevišti. Mám ráda filmovou zkratkovitost a intuitivnost. Zároveň musim říct, že mě ale baví lehce kombinovat film a divadlo, pokud je to zajímavá nabídka a výzva, jako je třeba Amerikánka.

Co pro vás Jatka78 znamenají?

Jatka jsou pro mě alternativní scénou, ke které mám blízko.

režisér a producent: Viktor Tauš, autoři předlohy: David Jařab a Evita Naušová, scénograf: Jan Kadlec, kostýmní výtvarnice: Michaela Horáčková – Hořejší, hudba/živá hudba: Petr Ostrouchov

hrají: Tereza Voříšková a Eliška Křenková

premiéra 13. září 2018, Jatka78 Praha

Filmový scénář získal ocenění Cannes Krzysztof Kieslowski ScriptEast Award pro nejlepší nerealizovaný východoevropský scénář

Galerie

Mohlo by vás zajímat

16. 4. 2024
Mohl by se Adolf Hitler prosadit v dnešní době? Měl by v současnosti šanci uspět se svými názory?
19. 3. 2024
Švandovo divadlo uvede komorní hru Martiny Kinské o nevšední umělecké trojici
12. 3. 2024
„Budoucnost ještě nikdo nenapsal, budoucnost ještě nikdo nevytesal do kamene, budoucnost je otevřená. Jak byste chtěli žít vy?“ (Městská divadla pražská uvedou v Komedii první českou adaptaci románu Aldouse Huxleyho Krásný nový svět.)
1. 3. 2024
Smetanovský operní cyklus Ostrava 2024 nebo balet Rapsodie Bohemia