Výrazné osobnosti hereckého souboru Divadla Na zábradlí s nadhledem o tom, co jim covidová pandemie dala či vzala v pracovním i osobním životě…
Jiří Černý hraje v Divadle Na zábradlí od února 2017, například v inscenacích Zlatá pláž, Tajný agent, Podivuhodný případ pana Holmese, Macbeth – Too Much Blood či Cizinec. Nesporný herecký talent mu vynesl řadu nominací a profesních ocenění. S úspěchem a nadšením se věnuje například také slam poetry, hudbě či stand upu v pořadu Na stojáka.
Jak se stavíte k umění online? Zaujal vás nějaký online projekt z poslední doby? A je to podle vás budoucnost i po skončení pandemie?
Je to zkrátka nový formát, který nabízí zajímavé možnosti. Například Film naživo Viktora Tauše. Nebo rozhlasové hry čtené online. Když je ten nástroj správně využitý, je to rozhodně přínos do spektra forem distribuce umění. Ale naopak, může přispět i k degeneraci vnímání umění. Když totiž jdete za uměním, do sálu či galerie, je to proces. Ten akt, to setkání je důležité. Fyzický přenos. Slyšíte živý hlas, vidíte, jak člověk-umělec dýchá. Dýcháte s ním stejný vzduch, to je mimochodem v souvislostech najednou silný moment, jindy se například vaše já ocitá uprostřed okamžiku, kdy se živé světlo láme na vrstvě barev v obraze, který visí na zdi. Anebo technologie přináší umění za vámi. Tam, kde jste Vy doma. Můžete sedět na rybách a u toho si dát online vernisáž. Tady já cítím nebezpečí. V lákavém domnění, že je to zaměnitelné. Fotografie může být obraz, ale fotografie obrazu je dokument.
Z čeho coby umělec čerpáte inspiraci v dnešní době, kdy se „běžný“ život více méně zastavil?
Já mám konečně víc času na osobní hereckou přípravu. V Čechách je to nepředstavitelné, ale v rozvinutých zemích má herec čas a prostředky, aby maximálním způsobem rozvíjel svoji osobnost po všech stránkách. Získával dovednosti, vědomosti a přehled. Cizeloval hereckou techniku a zdokonaloval své lidské atributy. Herec by měl být prototypem univerzálního člověka, a to vyžaduje nikdy nekončící práci. Nepociťuji absolutně žádnou absenci inspirace, naopak mám čas se konečně mnoha inspiračním zdrojům věnovat. Á propos – běžný život, tak jak jsme ho žili před příchodem aktuální pandemie, je minulostí, ale pokud jde o inspiraci, je ta prudká změna, kterou procházíme, inspirativní nad míru.
Odnesete si něco ze současné situace? Zjistil jste něco nového o sobě samém?
Po uzdravení z covidu jsem se dlouho zotavoval, a ještě stále se necítím nejlépe. Cítím pokoru. Byl jsem osloven a začal psát s tím, že už nepřestanu. Taky mám konečně mladého hudebního producenta, se kterým komunikujeme online a moje funky texty se konečně prolamují do nějaké hudební formy. Jo a dozvěděl jsem se o sobě něco od souseda. Prej, že taky nemládnu.
Vylepšil jste si nějak svůj byt či dům? A změnil se váš přístup k pobývání doma jako takovému?
Vyrobil jsem do výklenku knihovnu s vestavěnou komodou, která má nově multifunkční šuplík s vyklápěcí deskou. Takový kutilův sekretář. Čeká mě ještě jídelní stůl. V minulosti jsem se často stěhoval. Více než dvacetkrát. I třikrát do roka. Mnohokrát i mezi městy. Se všemi věcmi. Na jednom místě jsem teprve pár let, a teď najednou tohle. Je to extrém. Budu muset v rámci duševní hygieny alespoň vystěhovat sklep nebo vyměnit zimní oblečení za letní. Teď si vzpomínám, žena včera říkala, ať si sbalím kufry. Je krásné mít vedle sebe člověka, který vám rozumí.
Necháte se očkovat?
Nechám! Jak praví starý a dobrý bonmot: „Štěstí přeje připraveným.” (V jiný verzi jsem slyšel místo štěstí Štětí. Takže mnoho pozdravů do Štětí.)
A na závěr: co byste popřál české společnosti?
Samozřejmě zdraví, ale především štěstí! Jak praví starý a špatný bonmot: „Oni na Titaniku byli totiž skoro všichni zdraví.”
Barbora Bočková, je členkou hereckého souboru Divadla Na zábradlí od roku 2018. Na prknech domovské scény hraje v inscenacích Zlatá pláž, Kyjem po kebuli, Ladies no Gentlemen, Persony, Podivuhodný případ pana Holmese, Mýcení a dalších. Natočila studentské filmy, těší ji spolupráce s českými i zahraniční produkcemi a Studiem DAMÚZA na loutkových inscenacích pro děti.
Jak se stavíte k umění online? Zaujal vás nějaký online projekt z poslední doby?
Musím přiznat, že se mi na tuhle otázku těžko hledá odpověď. Tuhle větu už přede mnou jistě napsalo a řeklo nespočet herců, hudebníků, tanečníků… Kultura je živá. Tvoří ji lidé. Umělci a diváci. Jedni bez druhých nejsou. A pro mě je kouzlo živé kultury právě v setkávání. Pandemie postavila veškerou živou kulturu před velkou výzvu. Ale pokud jsme jako národ v něčem sakra dobří, tak je to právě naše schopnost rychle reagovat a hledat všemožné cestičky. Koncerty ve vitrínách, kooperace filmařů s divadelníky a záznam inscenací pro VR brýle anebo třiapůlhodinový kulturní koktejl z Národního divadla.
Je to podle vás budoucnost i po skončení pandemie?
To asi ne. Věřím, že až se dveře divadel a koncertních síní zase otevřou, zaklapneme notebooky, hodíme se do gala a vyběhneme za živou kulturou. Přála bych si ale, aby se dál pokračovalo v kvalitních záznamech inscenací.
Z čeho coby umělec čerpáte inspiraci v dnešní době, kdy se běžný život více méně zastavil?
Můj osobní temporytmus je od přírody pomalejší a tišší, než tep velkoměsta. Takže pro mě je v něčem to zpomalení příjemné. Kdyby ale pocházelo z jiných, zdravých, důvodů, psalo by se to optimističtěji. Popravdě bych se nezlobila, kdyby v nás po odeznění pandemie zůstalo víc zaznamenáno, jak jsou důležité základní hodnoty jako jsou zdraví a rodina.
Odnesete si něco ze současné situace? Zjistila jste něco nového o sobě samé?
Určitě to, že i když často nadávám na telefony a pro mě někdy až nadmíru technické vymoženosti, tak právě díky nim se můžu na dálku vidět s blízkými. Taky to, že: – pokud jsem nachlazená, vezmu si respirátor – je k nezaplacení být v izolaci v přírodě, a ne ve čtyřech stěnách bytu – nejsem tak špatná kuchařka – i když mám víc volného času, tak tu knížku do ruky nevezmu – zkoušení bez následné premiéry je vážně na prd
Vylepšila jste si nějak svůj byt či dům? A změnil se váš přístup k pobývání doma jako takovému?
Vyrůstala jsem na maloměstě a pracovat rukama potřebuju. Ať je času míň nebo víc, vždycky někam nacpu opravování skřínky, komody nebo vylepšování prostoru, ve kterém žiju. Útulný a zároveň funkční prostor je jedním z mých důležitých životních pilířů.
A na závěr: co byste popřála české společnosti?
Trpělivost.
