ČEZko Forever aneb příručka k zastřelení jelena

Žižkovský Palác Akropolis se zařadil mezi těch pár odvážných scén, které se v poslední době pustily do politického divadla a pod záštitou Nadačního fondu proti korupci dal vzniknout inscenaci inspirované autentickou nahrávkou rozhovoru mezi Ing. Věrou Ježkovou a lobbistou Miloslavem Kožnarem, točícího se kolem kauzy Prunéřov.

1) Nebojte se do lesa

Momentálně by se zcela jistě našlo jen velmi málo inscenací, které vzbuzují tak rozporuplné pocity, jako právě ČEZko Forever/Skutečná událost. Již samotné zaštiťování inscenace Karlem Janečkem, pomyslným Svatým Václavem v boji proti korupci, zrovna v Paláci Akropolis, jehož provozovatelem a současně majitelem je “kmotr” Pavel Hurda, podnikatel a pražský zastupitel za ODS, je prostě roztomilé.
Jelikož se ale tento portál jmenuje odivadle.cz a nikoliv opolitice.cz, nechme ji stranou. Ostatně politika stojí paradoxně tak trochu stranou i v samotné inscenaci.
Přestože nahrávka je na jevišti po smyslu převedena dokonale, byla samozřejmě zdramatizována tak, aby tvořila svižné dialogy, které ukazují nevyrovnaný souboj mezi Kožnarem a Ježkovou. Petr Boháč, režisér a dramaturg v jedné osobě, neklade důraz na kauzu jako takovou, ale spíše na napětí mezi lobbistou a Věrou Ježkovou a na postupný rozklad protihráče a rozpad dialogu, který se rázem mění v umnou manipulaci. Navíc doplňuje nahrávku o několik vstupů označených jako jedinečné kruhy, popisující lov jelena a jeho filozofii. Boháč tak vytváří velmi zajímavý jevištní tvar, příběh honitby a štvané oběti, které jsou zcela v rukou lovce – lobbisty K.

2) Oddělte slabý kus od stáda

S lobbistou K. (Jiří Štrébl) je publikum od samého počátku. On je ten, kdo uvede Věru Ježkovou (Jindřiška Křivánková) na scénu, která tvoří jakousi půlarénu – publikum zde sedí naproti sobě a mezi nimi se odehrává dialog lovu na laň. A přestože Ježková z počátků působí zcela nad věcí, v průběhu devadesátiminutového představení je systematicky (a důsledně v duchu lovecké příručky) znásilňována, opatlávaná kečupem a systematicky opíjena, až je jasné, že už nemá kam utéct a bude se muset podvolit. Zcela navzdory nápisu na prezidentské vlajce pravda nevítězí a čachry kolem ČEZu se zase nějak zamáznou.
Jenomže po děkovačce se z publika zvedá skutečná Věra Ježková, vizuálně i dikcí zcela vzdálená své jevištní podobě, aby uvedla na pravou míru, že to, co diváci právě dokoukali na jevišti, bylo pouze umělecké pojetí, že paní Ježková nepije a na valné hromadě hubu nedržela. A ukazuje tak naprostý protipól k představení, které právě proběhlo.

3) Zamiřte a vystřelte

Popravdě se nemůžu rozhodnout, jestli je závěrečný výstup Věry Ježkové ke škodě nebo k užitku. Na jednu stranu tím inscenace získává zcela konkrétní ukotvení, a působí svým způsobem naléhavěji. Na stranu druhou je tento monolog reálné paní Ježkové trochu v rozporu s tím, co bylo bezprostředně před tím viděno. Totiž právě to, že je politika v inscenaci zdánlivě upozaděna a důraz je na tom, co se odehrává pod povrchem dialogu, ukazuje děsivý vliv lobbisty K., který jako by byl najednou v kontrastu s realitou otupen a z chladného a dokonale přesného lovce se tak stává prakticky neškodný vztekloun z pískoviště.
Tato změna je zcela nečekaná a pro mě doslova nepříjemná. Také z toho důvodu, že Jiří Štrébl je ve své roli skutečně úchvatný a dokáže se během devadesáti minut proměnit ze sympatického pána v něco, co nechcete potkat ani ve dne. Se stejnou důsledností a přesností jde Jindřiška Křivánková přesně opačným směrem, a svoji sebevědomou Věru Ježkovou na jevišti doslova rozkládá až na uvláčenou kořist.

4) Vydejte se za krvavou stopou

To, co se v prostoru Paláce Akropolis podařilo vytvořit, je přinejmenším povedený dramatický dialog se silným tématem, velmi precizně zahraný a se zajímavými scénicko-režijními prvky. Už to samo o sobě se řadí mezi to lepší, co je na českých divadelních scénách k vidění. ČEZko forever navíc nabízí onen politický přesah, výpověď Věry Ježkové a záštitu Nadačního fondu proti korupci, což je kombinace, která automaticky směřuje k vytvoření potřeby postavit se takovýmto pánům K. (což se na základě jevištní hry nezdá jako nejlepší nápad). Inscenace zkrátka vyvolává několik naléhavých pocitů, jejichž výdrž je zcela individuální. A konečně, i kdyby nabízela “jenom” zcela nesporné divadelní kvality, pořád to bude stát za to.

 

Dovětek autora

Dráždivé téma kauzy Prunéřov, ztvárněné v Paláci Akropolis pod názvem ČEZko Forever, nepatří mezi inscenace, které jen tak zapadnou. Kromě podpory Karla Janečka a Věry Ježkové totiž nabízí velmi silný realizační tým a kvalitní provedení, které celou dobu proměňuje rytmus dialogu a udržuje v napětí. Že “chlapci, co spolu mluví” nejsou zrovna světci, tuší zřejmě každý. Nikdy ale není na škodu si to připomenout. A obzvlášť ne tímto způsobem.

Autor

Brigita Zemen
Brigita Zemen

Brigita Zemen vystudovada divadelni teorii a kritiku na pražské DAMU. Po zkušenostech s tvorbou televizních seriálů se vrátila zpět k divadlu, aby se začala živit jako divadelní kritička a copywriterka. Mimo jiné se také intenzivně věnuje péči o lidské mládě. Miluje vše britské a irské a z duše fandí současnému divadlu.

Komentáře

Komentáře