Zdeněk Svěrák v dokumentu „Tatínek“ (vydáno 2004): Jak si myslíš asi, že umřeš? Doma, v posteli nebo v nemocnici… Tak plánujete si tohleto? A stejně necháváme osudu i skončení našeho divadla. My to tak milujeme, že ten konec si radši nepředstavujeme. A já teda, čím se to blíží, tak tím víc si každýho představení považuju. Já přijdu na to prázdný přichystaný jeviště, ty kulisy si pohladím a říkám si: “Tak zase ještě jedno představení.” To jsem nemíval, tohleto.
Petr Brukner: “Ty máš takový to: Přestane ten, kdo nebude umět vyslovit jméno Cimrman.“
Žižkovské divadlo Járy Cimrmana je domovskou scénou Cimrmanů od roku 1992. Před jejich příchodem se jmenovalo „jen“ Žižkovské divadlo. Petr Brukner v rozhovoru pro Český rozhlas: „Původně se zdejší scéna jmenovala Divadlo TGM. Když sem náš soubor přišel, tak padnul návrh, aby se divadlo nazvalo Divadlem Tomáše Garrigua Masaryka a jeho přítele Járy Cimrmana. To se ale neprosadilo.“
Zdeněk Svěrák a Ladislav Smoljak o existenci na Žižkově říkali: „Žižkovské divadlo je přístav, v němž jsme zakotvili po strastiplné plavbě. Je to divadlo „akorát“. Je akorát tak velké, aby herec měl k divákovi blízko, je akorát tak daleko od centra, aby nebylo na periferii. Akorát nám chybělo, že se nejmenuje Žižkovské divadlo Járy Cimrmana, a to už se podařilo napravit. Až přestaneme hrát, akorát se vypustí Mistrovo jméno a bude to zase Žižkovské divadlo otevřené všemu, co stojí za to uvádět. Přejeme si akorát, aby to nebylo zítra, protože je nám tu dobře.“ (zdroj: web divadla)
S Cimrmany samozřejmě nastala zlatá éra Žižkovského divadla – a není náhodou, že ještě dávno po Sametové revoluci byl „Žižkáč“ jediným divadlem, před kterým byla v dny zahájení předprodeje vstupenek na další měsíc fronta dlouhá jak Lovosice, lidé v ní spali přes noc ve stanech a studenti a bezdomovci si přivydělávali tím, že pro někoho frontu přes noc vystáli.
Ta éra zlatá byla a naštěstí stále ještě je, protože stále ještě mnoho členů souboru dokáže vyslovit jméno Cimrman, a dokonce do něj přicházejí i herci, kteří věkový průměr souboru snižují. (Naposledy letos na podzim Ondřej Vetchý – Zdeněk Svěrák o tom s nadhledem sobě vlastním mluví v rozhovoru na Seznamu – rozhovor začíná větou: „Humor je jedinou důstojnou zbraní proti smrti. My se jí bráníme a děláme si z ní i legraci.“).
Jmenuje-li se divadlo „… divadlo Járy Cimrmana“ a je-li téměř třicet let domovskou scénou tohoto úchvatného souboru, je zcela logické, že Cimrmani (v dobrém slova smyslu) zastíní všechny ostatní aktivity divadla. Nicméně na Žižkově mají svoji domovskou scénu další čtyři soubory, divadlo je také scénou pražských premiér příbramského divadla a vícera dalších aktivit.
A to byl důvod pro rozhovor s ředitelkou Žižkovského divadla Járy Cimrmana, Janou Rumlenovou. (Pokud vám teď vytanulo na mysli jméno jednoho z protagonistů Cimrmanů, Genadije Rumleny, je to jen dokreslení propojení „Žižkáče“ a Cimrmanů – v případě tohoto manželství propojení absolutního.)
Povídaly jsme si o ostatních souborech v ŽDJC, o tom, co bude „po Cimrmanech“ (a ta doba asi nastane, jakkoliv si všichni přejeme, aby nastala za strašně dlouho), ale i financování divadla a věcech souvisejících:
Poslední video je z loňského 17. listopadu, kdy probíhala Noc divadel. A protože se to sešlo s tak významným datem, zazpívali si herci a diváci československou (!) hymnu. Záběry jsou z mobilu a na středně velkou vzdálenost – takže kvalita technická nic moc, kvalita obsahu o hodně větší. Zkrátka to tehdy byl moc hezký večer.
