Don Juan v Divadle pod Palmovkou

První premiéra letošní divadelní sezony se v Divadle pod Palmovkou nesla ve znamení nejslavnějšího a nejkontroverznějšího svůdce všech dob, Dona Juana. A soudě podle reakcí prvních diváků, ťala do živého – dokonce tak, že se téměř setřela skutečnost, že je Molièrova hra o pokrytectví, lži a svobodě stará již bezmála 350 let.

Úprava Michala Langa totiž dokázala s citlivostí a pokorou odhalit „jádro“ hry a zbavit ji témat a odboček, které příliš těsně souvisely s dobou jejího vzniku a mohly bránit tomu, aby hra zapůsobila s podobnou razancí jako v Molièrově době. Skutečnost, že mnohá témata typická pro období „Krále Slunce“, které v podstatě bylo předehrou k Velké francouzské revoluci, tak nápadně korespondují se současností, je jedním ze znaků této inscenace, který diváci i odborníci podle stávajících ohlasů oceňují. Dalším jsou pak bezesporu výjimečné herecké výkony, zvláště pak představitele postavy Dona Juana Ondřeje Veselého a Sganarela Radka Valenty, jejichž vysoká hodnocení se bezprostředně po premiéře objevila na sociálních sítích a v recenzích.

Příběhy o prostopášnících a buřičích odmítajících dodržovat zavedené společenské normy se objevovaly v množství legend a příběhů již od středověku, kdy pochopitelně sloužily hlavně jako morality – mementa a varování, jež měly ukázat nebezpečí, kterým hrozilo porušování společenských konvencí. Velké popularitě se tyto legendy těšily zvláště ve španělském a italském prostředí, kde dobře korespondovaly s jižanským temperamentem, tamním pojetím lidově mystické víry i zvyklostmi aristokracie. Legendy zpravidla obsahovaly barvité popisy nejrůznějších epizod, na kterých se ukazovala zkaženost, cynismus a bezbožnost aristokrata, jenž zneužíval svého postavení a zanechával za sebou oběti nejrůznějšího druhu, většinou z řad selského nebo měšťanského stavu, kterým pohrdal. Tyto příběhy s erotickým nádechem obvykle končily způsobem, který nemohl nechat nikoho na pochybách, že „univerzální“ řád bude nakonec znovu nastolen a prostopášník potrestán – i kdyby toho mělo být dosaženo za pomoci nadpřirozených sil.

Teprve ve dvacátých letech sedmnáctého století dostaly příběhy o prostopášném svůdci „vysokou“ literární podobu. Stalo se tak díky španělskému dramatikovi, knězi a misionáři Tirso de Molinovi (asi 1584 – asi 1648) a jeho hře Sevillský svůdce a kamenný host, napsané zřejmě kolem roku 1625, ve které byla postava aristokratického „burladora“ poprvé pojmenována jako Don Juan. Staré legendy o drzém vyzyvateli nebes, bezbožníkovi a sobeckém zhýralci odmítajícím všechna varování, se v Molinově hře pozoruhodným způsobem propojily s dobovou atmosférou upadajícího a dluhy prorostlého španělského impéria plného ohromujících kontrastů nejrůznějšího druhu. Hra Sevillský svůdce a kamenný host tak nebyla pouze známým (a vynikajícím způsobem zpracovaným) příběhem, ale hrou kriticky zobrazující dobové souvislosti platné ovšem v kterémkoliv období, ve kterém dochází k úpadku a ztrátě víry v řád a kdy se jako jediné racionální chování zdá být snaha naplno si užívat přítomného okamžiku bez ohledu na budoucnost.

Molière napsal svou verzi juanovského příběhu o čtyři desetiletí později než Tirso de Molina a jeho hra je i proto v mnohém zásadně odlišná. Molière sice prokazatelně vycházel z Molinovy hry, s příběhem o španělském svůdci však zacházel po svém. Stejně volně si ostatně počínal i z hlediska žánru, kdy neváhal využít postupů komedie dell’arte i psychologicky pečlivě vykreslených charakterů a pasáží, které by skvěle slušely tragédii. Přestože bývá Molièrův Don Juan obvykle označován za komedii, je ve skutečnosti komedií hořkou, respektive tragikomedií. Ne že by snad v Molièrově hře nebylo dostatek komických situací – některé obrazy vycházející z postupů komedie dell’arte mají značný komický potenciál. Nelze však přehlédnout, že odlehčený, jakoby rozjařený a bezstarostný začátek hry, ve kterém se jen místy objeví závažnější téma, je v rozporu s jejím závěrem, kde dominují existencionální témata (byť odlehčená různými komickými momenty). Jako bychom spolu s Donem Juanem putovali od mnohoslibného a bezstarostného rána ke stále temnějšímu večeru a noci, z otevřených a světlých prostranství do zšeřelého lesa, na majestátní hřbitov a do temných komnat, kde se příběh nakonec završí.

Molière se při psaní své hry nechal inspirovat chováním a životními postoji svobodomyslných mužů z bohatých rodin toužících si užít každý den až do skandálních krajností, tzv. libertinů. Libertinství Molièrovy doby přitom nebylo pouhou prostopášností nebo projevem lehkomyslné zhýralosti, jak bylo odsuzováno ze strany církve a konzervativněji smýšlejících kritiků, ale značně sofistikovaným „souborem chování a myšlení“ směřujícím k odvržení dogmat a předsudků, které zahrnovalo filozofické přesvědčení, estetiku, společenské vystupování i sexuální chování. Usilovalo o úplné osvobození a na první místo postavilo osvobozenou lidskou přirozenost (čímž v jistém smyslu splňovalo jeden ze základních požadavků osvícenství). Důležitou roli přitom paradoxně hrála racionalita, silně přítomná dokonce i při libertinských milostných hrátkách, jež byly značně rafinované – svádění pro libertiny představovalo komplikovanou a předem pečlivě připravenou hru vyžadující přesnou analýzu, promyšlený postup podobný válečné operaci, charisma, intelekt a v neposlední řadě také značné verbální či dokonce literární schopnosti, protože především na nich nakonec závisel úspěch „operace“. Pro libertiny bylo mimořádně zásadní přesvědčení, že Bůh je pouze jiným výrazem pro přírodu a domnělé zázraky jsou (respektive dříve nebo později budou) vysvětlitelné přírodními procesy. Úcta k autoritám, především církevním, byla v libertinském pojetí nahrazena obdivem k vědecké racionalitě a rozumu jako takovému, který byl postaven nade vše a učiněn skutečným vládcem všeho. I proto libertini odmítali být v lásce pouhým objektem, ale vždy a za všech okolností chtěli mít jakoukoliv situaci plně pod kontrolou. Nestálost považovali za princip a věrnost měli za hanebnost, a dokonce i nemravnost – vždyť by přece bylo hulvátské a sobecké ve jménu věrnosti jedné ženě odmítnout přízeň všech dalších. Usilovali hlavně o ukojení svých tužeb bez sebemenší citové angažovanosti. Byli posedlí veřejným míněním a životem se pohybovali, jako by byli hráči okázale teatrální hry …

Bylo by ale velkým zjednodušením považovat Molièrova Dona Juana pouze za libertinského bezbožníka nerespektujícího nic a nikoho. Ve skutečnosti je totiž Don Juan hlavně mužem vědomým si svých schopností, usilujícím říci si hlasitě a klidně i drze o svobodu. Jako by nalezl nové (vpravdě moderní) sebevědomí, které nechce být podřízeno řádu, pravidlům a dogmatům. Don Juan nevěří, že život má nějaký vyšší řád a smysl, byť by tomu možná věřil rád – jeho kritický rozum, životní zkušenosti a touha být upřímný k sobě i ostatním mu to však nedovolují. Bouří se proti řádu a pravidlům, kdykoliv pozná, že jsou falešné a pokrytecké. Na místo osudu, který by byl řízen nějakými nadpozemskými principy, postavil obyčejnou náhodu a namísto tajemství uctívá momentálně poznatelnou, „hmatatelnou“ skutečnost. Budoucnost pro něj nemá smysl a city jsou proto zbytečné. Tím se však Don Juan ocitne v jakési metafyzické prázdnotě, na poušti vysušené nedostatkem jakéhokoliv vědomí budoucnosti, bez víry, že by cokoliv mělo jiný smysl než v nejzákladnějším slova smyslu praktický.

Don Juan se pohybuje ve světě jakoby zbaveném veškerých tajemství a jedná s arogantní jistotou a s nadhledem někoho, kdo věří, že nemůže být nikým a ničím zaskočen; kdo má za to, že vše pochopil – a tedy opanoval. Jakoby drze a s posměšným nadhledem zkoumal meze možného a zároveň byl přesvědčený, že žádné takové meze ve skutečnosti neexistují. Hrozbám pekla, zatracení a hněvu nebes, které tak často vyslovuje jeho pokrytecký, zbabělý a „vyčůraný“ sluha Sganarel, se Don Juan směje, protože nenachází nic, co by existenci pravidel, nějakého vyššího řádu, potvrzovalo. Vlastnit, dobýt a vyčerpat právě tady a právě v tomto okamžiku vše, co se nabízí, bez ohledu na zítřek, na jiného člověka a na jakékoliv souvislosti, to je Juanovo pojetí plného života. Není to „pouze“ sobectví nebo egoismus, je to políček do tváře lidí, kteří se snaží vidět smysl života v kontinuitě, uznávání hodnot a v kauzalitě, jež je občas nutí k neupřímnosti a někdy i ke „společensky přijatelnému pokrytectví“.

Molièrův Don Juan v Divadle pod Palmovkou je diváky, kteří jej zatím za krátký čas od premiéry měli možnost zhlédnout, zpravidla hodnocen jako výjimečná divadelní událost. Ta se plně opírá o Molièrovu hru, která je nesmírně zábavnou a bravurně konstruovanou, a přitom dráždivou, drzou a v jistém smyslu i svrchovaně tragickou. Právě dnes navíc nabývá nové platnosti – s podobnými Dony Juany se přece běžně setkáváme v podobě ekonomických dravců nebo politiků (do těchto sfér se totiž od lásky a milostných dobrodružství dnes přesunula jejich hlavní pozornost). Autor sleduje Juanovo sobectví a cynismus, které za ním zanechává pustinu a zkázu, kriticky a jakoby zaraženě – jako by sledoval dravce, který je nádherný, velkolepý a udivující, ale zároveň také nebezpečný (a to ve fyzickém i metafyzickém smyslu). Souboj, ke kterému Don Juan fanfarónsky a teatrálně vyzval celý svět, je nakonec skončen tím, že je vyzyvatel odstraněn. Je to konec dobrý a spravedlivý? Záleží na založení a přesvědčení každého z nás.

 

rozcestnik_odivadle5

Detail inscenace v rubrice Kdo jste to viděl?

 

Komentáře

Komentáře