Partneři portálu O divadle

Mecenáši

23. dubna 2024

Fidlovačku na holičkách nenechám

Nuselské divadlo dal v roce 1921 nedaleko Botiče na vlastní náklady postavit  jeho první ředitel Stanislav Langer. Stálo ho to 1 900 000 korun, stavět se začalo v dubnu a o sedm měsíců později bylo hotovo.  Dřevěné divadlo na zděné podezdívce, pokřtěné jako Tylovo, se slavnostně otevíralo počátkem listopadu dvěma  tituly J. K. Tyla – hrály se Krvavé křtiny aneb Drahomíra a její synové a Fidlovačka. Tylova a Škroupova fraška se zpěvy Fidlovačka byla také jednou ze tří inscenací, jimiž se po mnoha letech - v roce 1998 – „Tyláček“, jak se mu v Praze říkalo, znovuotevíral. Je to už patnáct let. A divadlo s osudy vcelku dramatickými - Eliška Balzerová s Tomášem Töpferem ho tehdy doslova vydupali z fyzických trosek - prožívá nový začátek. V pondělí 28. října si své novodobé výročí připomene úspěšnou inscenací – Babičkou Boženy Němcové. Z dvojice zakladatelů a „základních tváří“ Fidlovačky však pro další sezony zůstala Eliška Balzerová sama.

Slavíte o státním svátku – je to pro vás symbolické datum?

To datum jsme nevymysleli my, ale naší předkové, kteří divadlo tady postavili a otevřeli k třetímu výročí republiky. Pan Langer ho dal do vínku republice. A dneska asi vím, proč tomu tak bylo: Tehdy to bylo v době, kdy se Češi utrhli od rakousko-uherské monarchie a cítili potřebu nějakého národního obrození. A já mám pocit, že ta doba zase nastala, že musí dojít znovu k obrození našeho národa  – ať už co do morálky, nebo třeba i obecné kultivace, obnovení jakéhosi vnitřního obsahu.

Co pro to můžete v divadle udělat?

Začala jsem tím, že jsem se soustředila na mladé diváky a studenty, protože se mi zdá, že lidi ztrácejí zájem o vnitřní zážitky. V divadle to trochu napravovat jde, zastaví se čas a něco podstatného společně prožijete.

Co konkrétně na Fidlovačce?

Nazkoušeli jsme a uvádíme tři inscenace pro mladé lidi. Myslela jsem na mladého diváka, ale i na mladé kolegy z mého souboru. Hrajeme Nestroyův  Dům čtyř letor, to je čiré mládí, dále Babičku Boženy Němcové, veskrze obrozenecký titul a strašně potřebný, slyším to ze všech stran. Každý se trošku té Babičky bojí, skoro nikdo z mladých ji nečetl, a najednou za mnou po představení přijdou s tím, jak je krásná, jak je o lásce a o životě a že si ji půjdou koupit – a to je moje vítězství, chtěla jsem, aby to takhle dopadlo. A ještě jsme jako muzikál nastudovali Hoffmeisterovu Nevěstu, v ní se brojí proti vládě peněz. A to je téma v naší době hodně frekventované. Všechno se oceňuje jenom penězi, materiálními statky, a vůbec se nedbá na to, že úspěch neznamenají jenom peníze, že bohatství je taky vnitřní hodnota. Stálo mě to hodně sil a taky peněz, když už jsme u toho, ale myslím, že to má význam.

Síly a peníze – to je, řekla bych v posledním roce a půl taky vaše osobní téma. Po odchodu Tomáše Töpfera jste na Fidlovačku zůstala sama…

Víte, i ta Božena Němcová psala Babičku o svém dětství, tedy krásném období jejího života – a jistě leccos přikrášlila – v době, kdy na tom byla nejhůř, po smrti syna a bez pětníku v dlani. Psala o bytosti, kterou si nejvíc pamatovala, o babičce, která jí pomáhala projít obdobím dospívání.

Řekla jsem si, že to taky udělám. Nám je teď velmi úzko, v divadle i ve společnosti, tak se vraťme k nějakým hodnotám, k tomu, co bylo kdysi pro lidi  důležité. To znamená – musím to taky vyslovit: víra, aspoň v něco, nemusí to být zrovna Bůh, ale něco, co je dobrého v nás, schopnost rozeznat dobro a zlo, umění poznat dobrého poctivého člověka. Psát o tom, co se povedlo, co je cenné… V situaci, v jaké jsme se ocitli, jsem se v dramaturgii rozhodla vrátit k hodnotám.

Svátečně uzavíráte patnáctou sezonu a hned za tři dny uvedete premiéru britské komedie Noëla Cowarda Až naprší a uschne. To je hra pro větší obsazení. Jak je na tom soubor?

Za těch patnáct let se soubor naučil spolu žít. Teď je trošku rozkolísaný, protože devět lidí odešlo za Tomášem a v divadle to způsobilo jistou újmu. Já si kolegů, kteří zůstali Fidlovačce věrni, velmi vážím, chci, aby věděli, že je já i divadlo potřebujeme a že tu mají perspektivu. Proto jsem naplánovala tak velké komedie, aby si všichni zahráli. Na 28. říjen se těším, věřím, že přijdou ti, co tu s námi v uplynulých patnácti letech byli, a třeba už nejsou, a vzpomenou si, z čeho jsme to divadlo vydobyli a že to byl záslužný čin.

Taky se Fidlovačka mohla zavřít…

Dnes a denně o tom přemýšlím, co by se stalo, kdybych to opravdu udělala, kdybych řekla, že dál už nemůžu. Hrát, zkoušet a polovinou hlavy být tady v kanceláři a vést divadlo.

Ale vy zjevně můžete.

Člověk když stárne, začne se ohlížet – a já si říkám, kdyby nic jiného, tohle tu po nás zůstane; doufám, že se Na Fidlovačce bude hrát i za pět a více let, že jsme divadlo zachránili pro naše budoucí kolegy a následovníky a s tím pocitem jednou budu ráda ze svého hereckého života odcházet. To taky připomenu na tom výročí – že nás možná čeká těžká doba, bude to už po volbách a budeme vědět, jak to dopadlo, a já se trošku chvěju, kam ta naše země bude směřovat.

Tohle divadlo vzniklo jako soukromé, svobodný dům ve svobodné zemi, řekli jsme si, že to byl jako zázrak, rozhodovat se svobodně, co budeme hrát a s kým. Pozvali jsme sem herce, kteří byli dobří, ale neměli třeba tolik uplatnění ve svých divadlech, vzali jsme mladé, ale i stárnoucí kolegy, které jinde jako by nepotřebovali. Vymýšleli jsme pro ně hry a byli tu moc potřeba, protože předávali těm mladým lásku k divadlu, kterou dnes už tolik kolem sebe nevidím. Lidi chtějí hlavně vydělávat peníze, hodně a rychle, a to divadlem nelze.

Jako populární doktorka Čeňková z Dietlovy Nemocnice na kraji města možná divákům nových seriálů chybíte. Nestýská se vám třeba po televizi?

Máte pravdu, často se mě lidi ptají, proč nejsem vidět v seriálech. Ne že by mě snad nechtěli, v poslední době jsem dostala nejmíň pět nabídek na velké hlavní role – ale já se svým svědomím zatím úspěšně odolávám: Stojí mi ty peníze za to, abych v sobě zahubila pocit, že tady dělám prospěšnou práci a že to má smysl? Samozřejmě, že taky bojuju s kacířskými myšlenkami, ono je to opravdu těžké. Skoro denně hraju a ráno už zase zkouším a tady na mě čekají faktury, smlouvy – stále se musí upravovat podle nových a nových zákonů, protože se pořád dělají novelizace, a zvyšují se daně a odvody, a do toho o několik milionů snížený grant.

Ale kromě toho, že se chci a musím plně věnovat divadlu, taky si uvědomuju, že člověk by si měl uchovat jakousi hereckou čest, vědomí své kvality, to není pýcha, ale nutnost… Ale všimněte si, jak málo se oceňuje, že je pár herců, kteří do špatných projektů, do té továrny zvané dlouhodobé seriály prostě nejdou. Přitom člověk potřebuje zpětnou vazbu, potřebuje, aby si někdo všiml, co dobrého udělá.

Takže: všechny síly dáváte svému divadlu, i když vás za to veřejně nikdo moc nepodporuje, magistrát vám dal grant jen na dva roky místo čtyř a domácí čtvrtá pražská část pro vás peníze nemá?

Víte, mám pocit, jako by nás, Fidlovačce věrné, trestali za to, co se stalo – že Tomáš odešel a pozval s sebou část souboru. Pan starosta Prahy 4 mi řekl, že by nám rád něco přidal, ale peníze nemá a ty, co se v této nejlidnatější pražské čtvrti vyberou například v hernách, smějí směřovat pouze do sportu. To mi přijde hodně divné, řekla bych, že když se tolik peněz vytahá z těch závislých chudáků, mohly by přispět právě v divadle ke kultivaci lidí…

To jsou docela hořké pilulky.

Neříkám, že nejsou, já ale hořkost splachuji tím, že se obracím k budoucnosti. Musím doplnit soubor, hledám mezi mladými a jsou tam velmi talentovaní absolventi škol, hledám nové tituly, na kterých si je zase vychováme, aby se uměli pohybovat na velkém jevišti, aby uměli krásně mluvit, pak si je berou do televize – a já jsem na ně pyšná.

Premiéra situační komedie Až naprší a uschne bude 31. října; patří k šestnácté sezoně a ta je už plně vaše. Jaká bude?

Některé hry stahujeme, protože představitelé velkých rolí už zkoušejí na Vinohradech. Ale máme dost plánů, jak je nahradit a doplnit ty, které zůstávají na repertoáru. Vzhledem k omezenému příjmu nemohu dělat šest nových inscenací, ale možná čtyři – dvě na velké scéně a dvě v Komorní Fidlovačce. Mimochodem, povedlo se nám tam moc hezké představení. Jmenuje se  Tři holky jako květ, které má zvláštní jevištní formu: jsme tři a pleteme krásný copánek tří monologů – lidi vycházejí a mají pocit, že jsme spolu celou dobu mluvily, přitom navzájem neproneseme ani slovo, jenom se těmi monology „obehráváme“, a nakonec lidi všechno, o čem se mluví, vidí živě, diváci jsou úplně „zblblí“ naší imaginací. Publikum to baví, pořád je plno a dokonce si nás vybrali do Bratislavy na festival českých divadel. Jsem moc ráda, cítím to jako uznání divadlu. Podobně jako příslib pozvání na příští rok, abychom do Bratislavy přijeli s Babičkou, inscenací, jakou prý i na Slovensku hodně potřebují.

Vypadá to, že těch patnácti let s Divadlem Na Fidlovačce nelitujete.

Fidlovačku na holičkách nenechám. To divadlo mi už tolik dalo, tolik zázraku na jevišti, že teď už mu to vracím. Možná na pokraji sil, ale těžko by se mi umíralo, kdybych ho nakonec nechala na pospas osudu. To by byl hroznej závěr mého hereckého života. Tak bojuju za to, abych se mohla sama sobě podívat do tváře. Jak říkal pan Hrušínský, když od něj chtěli něco podepsat – „Víte, já jsem chlap, každé ráno se holím a musím se na sebe podívat do zrcadla.” A já jsem herečka. Já se na sebe bohužel musím do zrcadla dívat často. A kdybych to divadlo nechala padnout a po mně potopa, to by mi bylo dost těžko, možná víc, než je mi teď.

S Eliškou Balzerovou a Tomášem Töpferem jsem mnohokrát v minulých letech o Fidlovačce mluvila. Nejprve o vizi znovuvzkříšení divadla, později o tom, jak se shánějí peníze na realizaci jejich snu, postupně i o tom, co se na obnovené scéně bude hrát. Pamatuji si první předpremiéru Tylovy a Škroupovy frašky ještě v nevytopené hrubé stavbě i putování herecké kompanie po vlastech českých, než se divadlo dostavělo. Vzpomínám i na slavné, šampaňským křtěné otevření divadla, pak na vznik malé scény, Komorní Fidlovačky, přestavěné z bývalého nuselského kina. Vždycky u všeho byli dva, vždycky firma Fidlovačka měla dvě veřejností rovnocenně vnímané tváře: Elišku Balzerovou a Tomáše Töpfera. Vím, že populární herečku nejednou lákaly jiné pražské scény, ona ale věrně zůstávala. Protože by se vytratila ta dvojjedinost zakladatelského páru. Když dnes pozoruji, jak po odchodu jinam Tomáš Töpfer vyzobává nejen herecké opory svého bývalého souboru a jak je mu osud divadla, jež pomáhal s obdivuhodnou urputností vzkřísit, lhostejný, nějak jeho počínání nerozumím. Elišku Balzerovou obdivuji. Mohla by zvolit snadnější herecký život.

Marta Bystrovová – česká novinářka v oblasti kultury, která pracovala jako redaktorka, vedoucí kulturních rubrik i zástupce šéfredaktora ve Svobodném Slově, Týdnu a Lidových novinách. V těch působí dodnes, vede seminář žurnalistické tvorby na Fakultě sociálních věd Univerzity Karlovy. Píše pod jménem Marta Švagrová.

Mohlo by vás zajímat

16. 4. 2024
Mohl by se Adolf Hitler prosadit v dnešní době? Měl by v současnosti šanci uspět se svými názory?
19. 3. 2024
Švandovo divadlo uvede komorní hru Martiny Kinské o nevšední umělecké trojici
12. 3. 2024
„Budoucnost ještě nikdo nenapsal, budoucnost ještě nikdo nevytesal do kamene, budoucnost je otevřená. Jak byste chtěli žít vy?“ (Městská divadla pražská uvedou v Komedii první českou adaptaci románu Aldouse Huxleyho Krásný nový svět.)
1. 3. 2024
Smetanovský operní cyklus Ostrava 2024 nebo balet Rapsodie Bohemia