Na Wilsonově frontě klid a nic nového

1914 (V. Postránecký, V. Javorský, S. Červená) foto: Lucie Jansch, zdroj: Národní divadlo

Bob Wilson, kultovní americký režisér, scénograf, vizionář a reformátor postmoderního divadla, není pražskému publiku neznámý. Diváci mají v čerstvé paměti jeho režie Káti Kabanové a Věci Makropulos v Národním divadle. Proto zřejmě nikoho nepřekvapí fakt, že nejnovější Wilsonova inscenace s názvem 1914 je divadlem výsostně vizuálním. Text a dramaturgie u něj hrály vždy spíše podružnou roli. Zajímá ho hudba, pohyb, lidské tělo, vesmír a filozofie bytí vůbec.

Všechno a o všem

Text inscenace 1914 tvůrci příznačně nazývají libretem. Nejedná se o drama v pravém slova smyslu, spíše o spleť významů, o variace na téma války, kde text je jen východiskem pro divadelní obrazy. Inspirací se staly dva protiválečné literární opusy - Osudy dobrého vojáka Švejka za světové války Jaroslava Haška a Poslední chvíle lidstva Karla Krause. Rovných sto let od výstřelu Gavrila Principa se Bob Wilson dle vlastních slov pokusil ukázat první světovou válku v novém světle, s odstupem i ironií.

Libreto autorky Marty Ljubkové staví na protikladech, na až groteskní černobílosti. Dějem diváky provází dvojice Optimisty (Václav Postránecký) a Pesimisty (Vladimír Javorský), kteří naznačují nepsychologickou typologii postav. Výraznou stylizací se autoři snaží o vyjmutí tématu první světové války z konkrétního časoprostorového kontextu a o abstrahování nadčasových úvah o člověku a o světě.

Rok 1914 vnímají tvůrci jako mezník, jako skutečný začátek 20. století. Snaží se v mozaice stylizovaných výjevů zodpovědět otázky o podobě tohoto „nového světa“ a pojmenovat, jak se změnila etika a hodnota lidského života. Dramatické napětí vzniká v nesmiřitelných protikladech civilizace a války, které se v inscenaci rozvíjí na více úrovních. V širokém záběru situací od pošetilých hospodských rozhovorů a hádek až po existencialistické střety idejí se nám vyjevuje smysl dvacátého století, a tím je podle Wilsona rozpor všeho druhu, konflikt, v němž civilizace požírá sama sebe.

Kromě dvou zmíněných literárních opusů čerpá inscenace 1914 také (nebo spíše zejména) z vlastních autorských motivů inscenačního týmu s Wilsonem v čele. Koncepce války jako střetu, jako obecného civilizačního i lidského konfliktu, je tak široká a všeobsáhlá, že je velmi těžké takto definovaný obsah divadelně rozvíjet. Inscenace, jež se snaží obsáhnout všechno a vypovídat o všem, častokrát působí prázdně a „o ničem“. Divákovi nabízí tolik, že ten ve skutečnosti nestačí vstřebat nic. Navíc posledních sto let už přineslo tolik různých zpracování tohoto tématu, že ambice najít nový pohled na zmíněné události vyznívá téměř naivně.

Pohlednice z války

Daleko více než dramaturgie zaujme výtvarný koncept inscenace. Poučenější divák ovšem už bez problémů rozpozná Wilsonův vizuální rukopis a inscenační styl ho nijak nepřekvapí. V 1914 režisér vychází z jakéhosi „výtvarného mustru“, který použil už mnohokrát. Na druhou stranu, ani to jí neubírá na působivosti a nesmírné sofistikovanosti.

Základem je výrazná groteskní stylizace, chladné barvy a světelný design. Ploché kulisy symbolizují místo děje. V úvodu je silueta města naznačena pouze světelnou linií na čistě bílém horizontu. Barvy pozadí i obrysy zobrazovaného prostředí se postupně mění, stylizace ale zůstává důsledně nerealistická.

V souladu s tím jsou stylizovány také kostýmy a zejména líčení herců. Bílé tváře s barevně zvýrazněnými rysy a nápadné paruky vytváří dojem neživých figurek či loutek. Tento předpoklad herci zúročují i v disciplinovaném, téměř mechanicky přesném projevu.
Ovšem, jak vizuál, tak netradiční vedení herců zřejmě skutečně zaujme jen diváky, kteří dosud nemají „wilsonovskou“ zkušenost. 1914 v mnohém kopíruje postupy, které známe již z Věci Makropulos. V úvodu herci defilují na jevišti jako loutky, které se představují publiku za zvuků cirkusové hudby. Pohyby herců jsou nepřirozené a také odkazují k pohybu neživého předmětu. Přeexponovaná mimika naopak jako by čerpala z herectví tzv. slap-stick komedií.

Výrazně se měnící tempo od zpomaleného po zrychlené vytváří dojem přetáčení videa. Ostatně, tzv. slow motion je na divadle Wilsonovým vynálezem, a využívá ho v každé své inscenaci. V 1914 se s pomalým pohybem příznačně nejvíc pohrává postava Času (Soňa Červená) přecházející z jednoho konce jeviště k druhému v geometricky přesném „egyptském“ profilu. Občas se Červená objeví jako přízrak z propadliště, aby vyfotila dění na jevišti. Samotný Čas chce zvěčnit, zachytit pominutelný okamžik války na fotografii a učinit ji tak nadčasovou.

Daleko důležitější než slovo je u Wilsona hudba. Vlastně i slovo je v jeho inscenacích spíše zvukem než nositelem významu. V případě 1914 to dokládá i národnostní a jazyková rozmanitost hereckého kolektivu. Maďarská herečka Enikö Eszenyi z divadla Vígszínház Budapešť a Ján Koleník ze Slovenského národného divadla mluví svými rodnými jazyky. Navíc dění doplňuje Soňa Červená i komentářem ve francouzštině. Jazyk u Wilsona skutečně není prostředkem komunikace, ale prostředkem sebevyjádření.

Dovětek autora

Bob Wilson je divadelní hvězda takového formátu, že si může dovolit dělat inscenace jako na běžícím pásu. Jeho vytíženost a nepopíratelný fakt, že si práci často zjednodušuje recyklací vlastních nápadů, nemění nic na tom, že jeho inscenace jsou vždy technicky dokonalé a jeho vlastní estetika je neopakovatelná. Každý divadelní nadšenec by měl jeho dílo poznat a díky jeho hostování v Praze se z této dobře míněné rady vlastně stává povinnost.

 

Galerie

Autor

Tatiana Brederová
Tatiana Brederová

Tatiana Brederová vystudovala divadelní teorii a kritiku, v bakalářském stupni na bratislavské VŠMU a v magisterském na pražské DAMU. V současnosti působí jako doktorandka na katedře divadelních studií VŠMU. Věnuje se divadelní kritice, publicistice a překladatelství. Jejím odborným i srdečním zájmem je ruské divadlo, především to současné.

Komentáře

Komentáře