O Janu Werichovi na Kampě

„Jsem národní umělec, ale oni mě nenechají to národní umělectví provozovat.”

Pustit se do inscenace o Janu Werichovi, o němž si skoro všichni myslíme, že ho opravdu dobře známe, je odvážné samo o sobě. Hrát tuhle inscenaci “co bys kamenem dohodil” od jeho pověstného domu na Kampě, to je ještě o stupínek odvahy výš. Jistě to nebylo jednoduché, ale povedlo se to.

„Miluju Fanču a všechno, co dělám, od dýchání po vydělávání peněz, je kvůli ní. A pak teprve kvůli Janě.“

Myslím, že tahle věta Jana Wericha o jeho vnučce Fanče (Zdence) a dceři Janě ho poměrně dost charakterizuje. A druhá polovina inscenace Werich, která ukazuje už tu méně veselou část života Jana Wericha, též ukazuje, že být jeho parťákem asi bylo snazší, než být členem jeho rodiny. Jak už to tak u velmi nadaných lidí může být – že s talentem jde ruku v ruce určitá míra sebestřednosti.

Jeho práce tady byla po roce 1948 a odchodu Jiřího Voskovce do Francie a posléze do USA jistě velmi složitá. Vedl Divadlo ABC, partnerství s Jiřím Voskovcem substituoval partnertsvím trošku jiného druhu s Miroslavem Horníčkem, kterého si k sobě stáhl z Národního divadla – kde Miroslav Horníček v té době, dle vlastních slov, vytvořil “řadu zapomenutelných rolí”.

Hezké příležitosti mu počátkem 60 let dala Česká televize: Medvěd (1961), Slzy, které svět nevidí (1962), Kočár nejsvětější svátosti (1962 – myslím, že geniální věc s Werichovou “katastrofickou kamarádkou” Jaroslavou Adamovou), Drahý zesnulý (1964).

A v roce 1963 Uspořenou libru, kde si zahrál také s dcerou Janou. (“Ty jsi napsal malý es, velký. A já chci velký es, ale malý.” – “Já platím celý daně, já chci, aby mě zatknul celej policat. Já s touhle půlkou nejdu.”)

Screen Shot 2021-07-13 at 12.18.34 1
Uspořená libra (video)

 

Jan Werich byl národem milován, režimem částečně (z donucení tou diváckou oblibou) protežován, částečně velmi držen na uzdě. Zašlapat do země ho nemohli, ale tvářit se, že nevidí jeho podpis Dvou tisíc slov také ne. V době normalizace nesměl do rádia a televize, ani jinak veřejně vystupovat. Když bylo v lednu 1977 vynucené shromáždění v Národním divadle a podepisovala se Anticharta, režim si dal zvlášť záležet, aby na záběrech z publika byl často a hodně vidět Jan Werich. Od následující neděle pak Česká televize začala vysílat ve Filmech pro pamětníky Werichovy filmy. Mnoho neděl po sobě. I takhle ubohý ten režim byl…

Ten ambivalentní vztah režimu k Janu Werichovi asi nejlépe dokládá svědectví Jiřího Suchého, dle nějž Jan Werich řekl: „Jsem národní umělec, ale oni mě nenechají to národní umělectví provozovat.”

Přišly nemoci v celé rodině. Zdenka Werichová zemřela v dubnu 1980, Jan Werich v říjnu 1980, Jana Kvapilová-Werichová v květnu 1981 a Jiří Voskovec v červenci 1981.

Druhá polovina představení Werich, která – možná trochu moc faktograficky – mapuje poválečné období Jana Wericha, včetně jeho občasných a organizačně komplikovaných setkávání s Jiřím Voskovcem, je proto už trošku smutnější, nikoliv však nezajímavá. Je však – tak, jako jeho život byl – nepoměrně méně veselá, než je polovina první, která končí odchodem trojice V+W+J do Ameriky. Stalo se tak v lednu 1939, po té, kdy je spřátelený úředník varoval, že jim má odebrat pasy, ale může věc pozdržet o několik dní. Co by se stalo, kdyby zde zůstali, si lze snadno domyslet…

První polovina inscenace Werich je pak čirou radostí asi pro každého, najmě pak pro lidi, kteří se v historii V+W+J aspoň trochu vyznají.

Screen Shot 2021-07-13 at 10.32.31
A lano-li nenapne-li se? (video)

Celé je to chytře založeno na dialogu mladého Jana Wericha a jeho “starší verze”. Tedy mladého kluka plného energie a srandy a už poměrně věkovitého pána, který oč méně má energie, o to více cestou životem nabral životních zkušeností a moudrosti. Ten starý tráví většinu dění ve zvětšené papírové skládačce lodičky, kterou jsme v dětství všichni pouštěli po potoce, ten mladší poskakuje, tančí, neposedí.

Scéna je poměrně jednoduchá, ale o to funkčnější. Zadní stěnu tvoří čtverce a obdélníky, na jevišti je pár kvádrů, houpačka zavěšená na stromě a jedna bedna s víkem jak od motorky Jawa, zde představující Voskovcovu chatu na Sázavě, kde v roce 1927 napsali Vest Pocket Revue. Všechno, včetně jeviště, je temně modré. Proč, to je jasné.

Zadní plocha je pak využívána k filmovým projekcím. Myslím, že to je nejpřirozenější využití projekce, jakou jsem kdy v divadle viděla. Nejpůsobivější je pak ve scéně, kdy Jaroslav Ježek před temně modrou stěnou máchá rukou a bílé půlkruhy se zjevují na stěně jako máchnutím malířské štětky. To bylo až dojemné.

Všechny role jsou alternované, ale marketing je – asi logicky – postaven na dvojici Václav Kopta, Vojtěch Kotek. (U Václava Kopty je roztomilé to, že jako malý kluk k Werichům na Kampu chodil s tátou, takže vlastně hraje o tom, čeho byl také součástí.) Já jsem viděla alternaci s Janem Nedbalem (mladý JW), Janem Vápeníkem (starý JW), Danielem Švábem (Jiří Voskovec), Matoušem Rumlem (Jaroslav Ježek), Pavlou Beretovou (Zdenka Werichová) a Terezou Marečkovou (Jana Werichová).

 

01
Jan Nedbal
02
Jan Vápeník
03
Matouš Ruml
04
Daniel Šváb
05
Pavla Beretová
06
Tereza Marečková

 

 

 

Výborní byli všichni, jen ženy mají v představení méně prostoru, ale tak to prostě je. A bylo. Vyzdvihnout některý z těch výkonů je těžké, ale přece jen nad skvělou úrovní ostatních čnějí dva: Matouš Ruml a Daniel Šváb. Matouš Ruml toho jako Jaroslav Ježek moc nenamluví, i když je roztomilý svým věčným a legendárním oslovením “volové”. Ale to, jak chodil, díval se, pohyboval – já jsem opravdu měla pocit, že vidím Jaroslava Ježka.

A Daniel Šváb v roli Jiřího Voskovce? Myslím, že lepší už to být nemohlo. A pokud by snad mohlo, tak už by to bylo dokonalé. Myslím, že místy i bylo.

 

Screen Shot 2021-07-14 at 17.42.06
(video)
Screen Shot 2021-07-13 at 10.28.05
Děkovačka (video)

 

Má tento divadelní zážitek nějakou chybu? Dvě – jednu ne úplně komfortní a jednu, které se můžete vyhnout. Ta první se týká výhledu na jeviště. Řady židlí jsou v hledišti postaveny tak, že vždy dvě řady jsou na stejné výškové úrovni a diváci z druhé řady pak mají omezenější pohled na jeviště. To je trochu mrzuté. Druhá výtka se týká cen občerstvení – na Kampě u řeky jsou zatíženy větší vysokohorskou přirážkou, než v poštovně na Sněžce. Připadalo mi to zbytečné. Když si to však uvědomím v kontextu, tak jsou to chyby, na které člověk opravdu rád zapomene.

 

O divadle: Vojtěch Kotek a Václav Kopta v roli Jana Wericha

Rozhovor s Adélou Laštovkovou Stodolovou a Danielou Sodomovou

 

Galerie

Autor

Jana Smetánková
Jana Smetánková

Autorka myšlenky portálu O divadle, majitelka vydavatelství Thespis, které vydalo – s výjimkou Cimrmanů – prakticky všechna DVD s divadlem, která se kdy na českém trhu objevila a je dokonce tím subjektem, který jako první přišel s myšlenkou prodeje záznamu divadelního představení.

Komentáře

Komentáře