Bizarní večírek v muzeu
Fakt, že režisér nejspíš považuje Hamleta tak trochu za „muzeální kousek“, je zřejmý hned od začátku – na scéně po obou stranách vidíme po celou dobu vitríny s brněním a na stěnách absurdní množství starých portrétů předků zanikající dynastie. V jedné z vitrín zcela nenápadně trůní lebka, symbol této Shakespearovy tragédie a v závěru se ve vitríně objeví i všechny postavy. Skutečná lebka se však z vitríny po celou dobu nedostane a v rukách Hamleta je jen imaginární. Podobně, jako si režisér Špinar hraje s textem, Hamlet (Patrik Děrgel) si pohrává s „lebkou“. Různě si s ní pohazuje, až jí nakonec vykopne do publika. Inscenace je tedy hozenou rukavicí, inscenační tým nám něco nabízí a je na nás, co si z toho vezmeme.
Špinar nicméně Hamleta nepochoval do učebnic dějepisu, ani jej nerozbíjí na kousky. Naopak, velmi citlivou aktualizací ukazuje nadčasový příběh královské rodiny a extrémních psychických stavů jejích členů. Přibližuje text dnešnímu publiku všech generací, a zároveň v něm ponechává veškeré myšlenkové nuance (a pár jich velice sofistikovaně i přidává).
Celkové vyznění i atmosféra je „skandinávská“ (jak nám napovídá i pozvánka na inscenaci) a jedná se především o rodinnou tragédii. Režisér exponuje motiv tlaku, který je na pečlivě sledovanou a veřejně známou šlechtickou rodinu vyvíjen. Citlivě sleduje tenkou a nebezpečnou hranici mezi jejich nejintimnějším soukromím a veřejným vystupováním. Tato kontradikce nejlépe vyniká na pozadí pohřbu a svatby, které jsou klíčem k interpretaci. Jsou motivem, který určuje děj, a zároveň prostředím, ve kterém eskalují veškeré vnitřní i vnější konflikty, společenské masky a napětí z vědomí zločinu. Celá inscenace se tak nese v duchu bizarního večírku, během něhož můžeme pod královským pozlátkem sledovat postupný vnitřní rozklad.
Vizuální demonstrace této křečovitosti vzniká především velkým průchodem v jakémsi zámeckém pokoji, který vytváří za zadním plánem další prostor. Ten je jednak určen pro příchody a odchody postav, zároveň se tady dějí různé „statické“ výjevy. Prostřednictvím hry světel se z průchodu stává obraz, výsek z nereálna, což dodává inscenaci poetičnost. Společně s množstvím rodinných portrétů na stěnách tento výsek předznamenává další obraz zanikající dynastie.
Vždy je čemu se zasmát
Daniel Špinar má smysl pro humor, který na jedné straně nezná hranice ani tabu, zároveň si však téměř vždy udržuje jistý, téměř francouzský šarm bez zbytečné vulgarizace. Hamlet je v jeho interpretaci nahlížen s odstupem. Notoricky známý text je pro něj objektem, který se ukazuje ze všech stran, různě se obrací a přetáčí. Poučený divák si přijde na své při odhalování různých textových hříček a skrytých významů, méně poučený se zase pobaví vhodně dávkovanou groteskou.
Za zmínku určitě stojí několik brilantních komických výstupů. Zjevení ducha je vlastně výsměchem všem klišé z laciných hororů. Nejdřív na jeviště za zvuků meluzíny vletí igelitový sáček, začnou blikat světla, padat obrazy a vystavené brnění se hřmotně třese. Tento výjev jako ze špatné televizní inscenace ale plynule přechází do psychotického a strach nahánějícího hamletova vyšilování. Princ je posedlý duchem zesnulého otce, který skrze něj promlouvá. Díky tomu není nenarušeno emocionální napětí a tragičnost inscenace, ačkoli žánr je více než nejednoznačný. V jiném výstupu zase Hamlet vykouří jointa s věrným přítelem Horáciem a společně se můžou potrhat smíchy nad událostmi v rodině… Konkrétně tento vtip, který zavání lacinou fraškou, se v kontextu inscenace stává přímo mrazivým entrée k Hamletovu šílenství. Přesně tak, jako je parodická hra s meči na jedné straně dětinským blázněním, na straně druhé je tato infantilita v kontextu reálné vraždy „silnou kávou“ i pro silnější povahy.
Bravurní herecký breviář
Do titulní role obsadil Špinar odvážně mladičkého a relativně nezkušeného Patrika Děrgela. Je nutné říct, že režisér má zřejmě obrovský čich na herce. Přesto (nebo možná proto), že se jedná o Děrglovu první hlavní roli, zmocnil se všech emocionálních poloh a významů s neuvěřitelnou energií. Po celou dobu představení udržuje tempo, ani na chvíli neztrácí napětí a kontrolu nad jevištní situací, skáče z jednoho extrémního stavu do druhého. Na začátku je depresivním adolescentem schouleným v rohu místnosti, který přes minimální řečový nebo pohybový projev dokáže divákovi předat svou vnitřní trýzeň. Dokáže ovšem i psychopaticky řvát a mlátit kolem sebe, spektrum Hamletových psychóz, hraných i skutečných, je dechberoucí. Herec si jemně pohrává s iracionalitou své postavy, s hranicí mezi bláznovstvím dospívajícího kluka a šílenstvím předčasně dospělého muže.
Také Ofélie Zuzany Onufrákové osciluje mezi dětskou naivitou a tvrdým nástupem dospělosti. Její dětinskost se mění v šílenství, které je vyjádřeno především prostřednictvím fyzického a sexuálního násilí. Vidíme holčičku jak se zmítá v naprosto ponižujících polohách, její panenské tělo se mění ve špinavý odpad a v závěru si kope vlastní hrob ve vitríně s rodinnými ostatky. Výraznou interpretací prošla také dvojice Rosencrantz a Guildenstern (Tomáš Kobr a Jaroslav Šmíd), které režisér opatřil nevkusem a pitomostí – oba mají stejné zrzavé paruky, červené svetry, nejistý pohyb a přihlouplý výraz. Ovšem i zde si Špinar opět vyhrává s kontrastem. V prostředí zámku a s vědomím vraždy působí jako postavičky z dětských strašidelných snů.
Bravurním a nápaditým momentnem celé inscenace je takzvaný první herecký breviář neboli monolog Hamleta k hercům. Výstup, ve němž původně herci odehrají před královským párem situaci kolem královraždy, nechal režisér zahrát přímo královský pár. Tento interpretační posun po prvním zhlédnutí působí jako samozřejmost a je až k nevíře, jak přesně a přirozeně tu do sebe text a jeho výklad zapadá. Přímou konfrontací Hamleta a „rodičů“ tak vzniká daleko větší napětí, umocněné absurditou situace, kdy Hamlet coby nedospělý princ „režíruje“ matku a otčíma. Ti jsou vyděšení, ale nevědí, jak z toho ven a na Hamletovu krutou hru přistupují. Sami se tak stávají strůjci vlastní obžaloby.
Nestává se zase tak často, že by inscenace zasluhovala minimálně dvě návštěvy. Špinarův Hamlet ve Švandově divadle ale nabízí tolik vtipů, myšlenek, nuancí a interpretačních posunů, že první vidění je jenom jakousi ochutnávkou, pozvánkou na další reprízy. Citlivá aktualizace neurazí konzervativnějšího diváka, zároveň však neunudí ani sváteční a méně poučené publikum. Ohromný žánrový rozptyl od bláznivé komedie až po tragédii, skvělé herecké výkony a zajímavé výtvarné řešení nabízí tolik podnětů, že je až nemožné je všechny zachytit napoprvé.
