Zlata Adamovská: O dabingu

František Filipovský – Louis de Funés. Vladimír Dlouhý – Tom Hanks. Jan Tříska a Jiří Krampol – Jean Paul Belmondo. Zlata Adamovská – Meryl Streep. Ti jsou pro mě nejvyšší třídou dabingu. Pak už je tedy jen logické, že o rozhovor o dabingu jsem požádala herečku, které se plným právem říká “česká Meryl Streep”.

Jak důležitý je u dabingu překladatel?

„Důležitá je spíš úprava textu. Překlad by měl vystihovat přesný význam, ale tak, aby věta zněla česky. Pak je na úpravci, aby zohlednil třeba retnice, aby tam bylo „m“, „p“ v začátku slova, když herec sevře rty. Také je nutné vystihnout rychlost řeči herce a vědět, kolik slabik se tam má napasovat. Občas jde něco říci oklikou, ale čeština je zrádná. Někdy slova nepasují tak, jak by měla a musí se poupravit, třeba i přímo ve studiu, ne vzít doslovně to, co vám překlad přinese.“

Jak dobře umíte anglicky, francouzsky. Je to nutné, anebo je to jen výhoda navíc?

„Francouzsky neumím vůbec a anglicky pasivně, jako turista se domluvím. Angličtina je mi pro dabování nejpříjemnější, i proto, že znám její rytmus. Francouzština má docela rychlé tempo, stejně jako italština. A řekla bych, že jedna z nejtěžších je němčina nebo řeči severských národů. Dánština, norština.“

Je to tím, že jsou těžké anebo že je tolik neznáme jako angličtinu?

„Nemáme je tak naposlouchané, takže rytmus řeči a právě intonace jsou jiné – nevíte, jestli věta spěje ke konci nebo ne, můžete to odhadnout jen podle textu, který máte před sebou na papíře.“

Nenutí vás jazyk do přízvuku, když má jinou melodii řeči? Musíte si na to dávat pozor?

„To je úplný základ, nenechat se svést kadencí původní řeči. Vy musíte svoji herečku naučit mluvit česky. To je základ dabingu – a ne to, abyste ji jenom kopírovala v její melodii, i když česky. To je špatně. To se některým lidem, kteří dabují, děje a to je pak velmi mizerný dabing. Takže naopak – nenechat se svést a význam toho, co říká herečka v angličtině, vy musíte českému diváku zprostředkovat tak, aby když se otočí zády k obrazovce, měl pocit, že slyší český film. Je to těžké, ne vždycky se to povede všem. Ani já si netroufám říci, že jsem v dabingu dokonalá, ale snažím se tohoto vyvarovat.“

Jaká je výuka dabingu na škole – stačí k tomu řemeslo, jevištní mluva?

„Já nemám žádný kontakt s dnešním školstvím, na škole jsem nikdy neučila, ačkoliv jsem k tomu byla několikrát vyzvána a myslím, že by mě to i bavilo. Ale zatím na to nemám dost času a energie. Když jsem studovala, tak nic takového na konzervatoři neexistovalo a nevím, jestli na DAMU ano. Ale já jsem dabovala filmy od svých devíti let, takže to pro mě byla ta škola. V praxi se naučíte úplně nejvíc. Postaví vás před mikrofon a vy musíte odpozorovat a prostě se naučit plavat ve vodě, do které vás hodí. Samozřejmě, že pokud by si studenti herectví mohli takzvaně na to řemeslo sáhnout, tak pak bych jim určitě měla co říci, pomoci jim, aby v praxi nebyli bezradní, aby ta jejich cesta byla jednodušší…. Ale řeknu vám, že vlastně nevím, jestli ta cesta má být jednodušší. Já myslím, že má být trnitá, aby později mohla být jednodušší. Proto je důležité být vybavený hlavně řemeslně. Umět dobře mluvit, dobře vyslovovat, vystačit s dechem, být okamžitě vybavený hlasově tak, abyste mohl rychle přejít z křiku do šepotu a neublížit hlasivkám. Abyste mohl říci dlouhé souvětí, ale vystihl několik jeho významů, které tam jsou položené. Přemýšlet o tom, jak dobře „vyloupnout“ obsah věty, dobře věci akcentovat, protože někdy akcent může úplně změnit význam věty. Je nutné myslet i v těchto intencích, ale nejdůležitější základ, jak jsem řekla, je dobře mluvit česky, dobře vyslovovat. Bez toho to prostě v dabingu nejde. Ale ani na jevišti nebo v televizi. Když vám divák nerozumí, tak jako huhla nebo šeptálek ztrácíte body, přestanete ho zajímat. Pokud tedy nemáte takové vyzařování a charisma, že i přesto je divák ochoten se na vás dívat.“

Jsou pro dabing důležité hudební sluch a smysl pro rytmus?

„Může to být výhoda, protože kdo má hudební sluch, lépe se prý učí cizí jazyky. Ale v dabingu je důležité i umět rychle číst – dokázat číst dopředu a přitom říkat ještě tu větu před tím, řečeno s nadsázkou. Je dobré umět předvídat jednání a situaci, ve které se herec před vámi na plátně ocitá – vy víte, že je rozjetý jako bagr, a přesto může rychle skončit a tím vás překvapit. Ale když jste dobrý dabér, tak to můžete i očekávat. Je prostě důležité být připraven úplně na všechno a myslet dvě vteřiny dopředu. A samozřejmě, že je lepší, když je možnost si repliky nazkoušet. Ale ve spoustě studií už na to kolikrát není moc času, takže se opakuje v případě, když nejste synchronní nebo máte nějaký zádrhel ve výslovnosti a nebo se režisérovi nezdá vaše nasazení, které by třeba mělo být větší. Při dabování se totiž většinou sedí, a když se dabuje třeba honička nebo vás někdo morduje, tak někdy to sezení může být nevýhodou, že se do toho nemůžete tak opřít. Ale ať už to člověk opakuje třikrát, pětkrát nebo to namluví napoprvé, tak důležitý je výsledek. Vždycky.“

Změnila se technika dabingu s novými technologiemi?

„Nejdůležitější je vždycky člověk, hlas, protože ten tam vnese to, co chce divák slyšet. Ale je určitě fajn, že máme číselné kódy, že lze vyloučit nějakou zvukovou stopu, která vás ruší, protože potřebujete slyšet jenom tu svoji herečku anebo potřebujete do sluchátek přidat víc originálu anebo naopak češtinu kolegů, kteří svoji roli nadabovali před vámi, což velmi pomáhá, protože pak vedete dialog v češtině. Dřív se dabovalo tak, že jsme přišli do studia, tam byl normální diaprojektor, kam se zakládaly na papírku strojem napsané repliky, dvě nebo tři za sebou: Karel mluví – Marie mluví – Karel mluví. A pouštěla se kratičká smyčka filmu na velkém plátně a běžel k tomu i originální zvuk. Pak se ale originální zvuk vypnul, bylo úplné ticho a vy jste v češtině mluvila, takže vás originální zvuk nerušil a vy jste opravdu musela vytvořit iluzi, že herec na plátně mluví česky. To byla ta správná škola. Dnes vám ve sluchátkách originální zvuk připomene, že budete mluvit, jak dýcháte, ale není tolik času na to zkoušení. Když se dnešní technologie, kdy vám do uší pouštějí originální zvuk, začala používat, tak mě to hodně rušilo. Ze začátku jsem si je i sundávala, abych měla úplné ticho, ale pak jsem díky rychlosti práce pochopila, že to bez nich nepůjde. Dabing je hodně řemeslná disciplína, ale přece jenom ti herci, kteří hrají v originálním filmu, jdou na trh se svými emocemi a podávají maximální výkony. A vaše povinnost je podat maximální výkon, ale i herecký, ne jen jejich jednání pokrýt zvukem a replikami, které jsou přesně a dobře přeložené. To si pak můžu číst titulky a nepřijdu o ten zážitek. Tam jde o to, zprostředovat českému divákovi, který neumí cizí jazyky, špatně vidí nebo nedokáže rychle číst titulky, stejný zážitek, ale v češtině. A to by měl být prvořadý úkol dabingu.“

Jak se dabují nádechy, mlasky, ruchy… Mně kdyby někdo řekl „Nadabuj polibek“, tak by mi to připadalo směšné.

„Je to možná směšné, ale od toho se musíte oprostit. Důležité je opravdu vystačit s dechem – na to jsou nejhorší milostné scény, kdy přerývaně vzdycháte. Kolikrát se mi z toho zamotala hlava, že jsem si musela lehnout na podlahu a rozdýchat to, protože se vám odkrví mozek a je to jako byste běžela rychle do kopce. Nebo honičky, zápasy, to jsou věci, které musíte řemeslně zvládnout, nejde to vždycky tak snadno. Pohled na herce při dabingu může být svým způsobem zábavný…“

Jakou roli hraje osobní zkušenost, vlastní prožitek? Jinak řečeno – jak dobře by milostnou scénu nadaboval člověk, který je panic?

„Ale já jsem taky nikdy nebyla vražděná a musím to umět zahrát – od toho jste profesionál. Pokud jste profesionální herec, tak musíte umět zahrát všechno. Jen musíte mít silnou empatii nebo představivost.“

Je váš vztah k postavě jiný, než když ji hrajete sama? Když jste „jen“ hlasem toho člověka.

„Jsou repliky a situace, které jsou běžné a které mají třeba konverzační charakter, ale pokud jde o nějaké vypjaté emocionální scény… věříte, že já jsem Madisonské mosty málem nedodabovala? Brečela jsem tak, že se natáčení muselo přerušit. Nebo když jsme dělali s Ondrou Vetchým Love Story. Emotivní scény mě často pohltí jako diváka, když se pokouším do příběhu té své herečky vcítit, někdy mě to úplně vezme. Přitom ona třeba nebrečí, ale dojímá diváka. A já jako dojatá herečka nejsem k ničemu – takže se musím vybrečet, uklidnit a pak jít jako profík pracovat.“

Co když je dabér lepší herec než ten původní – může roli pomoci anebo jde po mez herectví původního představitele?

„Já si myslím, že třeba ve výsledném dabingu byl pan Filipovský lepší než Louis de Funes, že on ten jeho výkon povýšil, dal mu styl, žánr, a doplnil ho tak skvěle, že by se asi dalo mluvit o tom, že byl pro českého diváka lepší. Ale to je výjimka a věc názoru.“

Jaké je – ve srovnání s dabingem – namlouvání audioknihy, kde si sama vystavíte postavy, sama vedete příběh, vytváříte ho. Máte jen text a zbytek je na vás. Je to jiné, než být „jen“ hlasem postavy, dabovat ji?

„Já jsem četla jen dvě knihy, jednou z nich byly Madisonské mosty – spolu s Láďou Županičem. Je to těžké a únavné – aby člověk při vyprávění příběhu nezapadl do stereotypu, aby nebyl uspavač hadů. Je opravdu těžké udržet pozornost – nejen sama sebe při vlastním čtení, ale aby čtení posluchače bavilo, bylo barevné, aby tam byly nějaké vzruchy, aby to opravdu byl jistý herecký výkon. Velmi těžká disciplína a já obdivuji všechny kolegy, kteří to dělají dobře. Posluchač musí mít radost z toho, jak mu herec příběh předkládá, není to jen o tom, že eventuelně hraje a rozlišuje jednotlivé figury, ale důležité je mít i určitý vypravěčský nadhled.“

Rozhovor pokračuje v následujícím videu:

ZA
Pokračování rozhovoru se Zlatou Adamovskou na tomto videu.

Co mají společného herečky, jejichž jste českým hlasem – Catherine Deneuve, Claudia Cardinal, Meryl Streep?

„Já mám pocit, že všechny tři tyto herečky mají nějaké svoje tajemství. Mají jisté kouzlo osobnosti, všechno to jsou hezké ženy, ženy s velkým Ž… A asi nejproměnlivější je právě Meryl Streep.“

Je pro herce snadné naučit se dobře dabovat?

„Určitě to je trénink. Když někdo přijde poprvé do studia, musí si některé věci ohmatat, seznámit se s technologií, nesmí se nechat vyrušit, musí myslet jenom na tu svoji roli. Často si musíte číst repliku i toho kolegy, který na vás mluví, abyste mu správně intonačně odpověděla – musíte vědět, na co replikujete. Prostě je mnoho věcí, které musíte zohlednit, a ne každý to zvládne.“

Je snazší dabovat dobrý film?

„Určitě radši dabujete film, který je dobrý, zajímavý, baví vás i jako diváka, takový, kde jsou dobré herecké výkony. Pak je spousta bláznivých komedií nebo seriálů, kde herecký výkon není tak zásadní, protože to je založeno na rychlých střizích, jeden mluví přes druhého a tam nemáte ze svého hereckého zážitku zas takovou radost. Tam už je to hodně o tom řemesle.“

Víte, kdo dabuje vaše filmy? Co kdyby Meryl Streep nadabovala Mladého muž a bílou velrybu?

„Já myslím, že v zahraničí se moc nedabuje, že tam je spíš takový pokrývací dabing a navíc angličtině skoro všichni rozumí a pouští si filmy v originále – speciálně mladá generace, samozřejmě.“

Co vás napadne z pracovního hlediska, když se řekne: Divadlo.

„Okamžitý zážitek, euforie z kouzla okamžiku.“

Film.

„Silná koncentrace na něco, co už pak nikdy nemůžete změnit.“

Dabing.

„Zodpovědnost za to, abych to tomu cizímu herci nezkazila.“

Rozhlas.

„Důraz na dobrou češtinu a na přesné vyjadřování slovem, protože nic jiného vám nepomůže. Nejste vidět, nezáleží na tom, jak vypadáte a musíte jen hlasem nejvýstižněji navodit představu pro posluchače. Jenom hlas a nic jiného.“

Televize.

„Televize je mi asi nejblíž, protože tam se dá spojit hodně z těch věcí, o kterých jsem mluvila – kouzlo okamžiku, je to napůl divadlo, protože natáčení se jede ve velkých celcích a navíc práci před kamerou mám ráda, je to spojení techniky a živého herce v největším souznění. Tam jsem asi jako ryba ve vodě.“

 


 

Video bylo zaznamenáno na fotoaparát Panasonic Lumix G, za jehož zapůjčení Panasonicu rádi děkujeme

PANASONIC_LOGO_BLK copy

Autor

Jana Smetánková
Jana Smetánková

Autorka myšlenky portálu O divadle, majitelka vydavatelství Thespis, které vydalo – s výjimkou Cimrmanů – prakticky všechna DVD s divadlem, která se kdy na českém trhu objevila a je dokonce tím subjektem, který jako první přišel s myšlenkou prodeje záznamu divadelního představení.

Komentáře

Komentáře