Tato recenze se od ostatních trochu liší. Není totiž jedna, jsou dvě na jedno téma. Brigita Zemen a Jitka Neureuterová zhlédly dvě reprízy jedné inscenace – v Brně a v Praze. Jejich postřehy, dojmy a hodnocení vám nyní přinášíme.
„Zlatá šedesátá“?
Zdá se mi, že štěstí je stav blbosti, chytrý člověk nemůže být šťastný, ty dvě věci se vylučují. Pavel Juráček (záznam z 16. srpna 1964; použito jako motto inscenace)
Název inscenace není náhodný, nese v sobě ironii i obdiv inscenátorů k této epoše a částečně předznamenává dramaturgicko-režijní přístup k tématu. Už z povahy Juráčkova textu (jen publikovaný Deník má 1077 stran a to jde pouze o výběr z let 1959-1974) vyplývá, že Viceníková stála opět před nelehkým úkolem dostat tento silně inkoherentní text do smysluplného tvaru. Velmi niterné introspekce jsou totiž v textu doprovázeny historkami ze života Juráčkových přátel a obsahují též popis soudobé kultury (někdy s až velmi intimními detaily). Tak, jak je to v deníku obvyklé. To, co se však Viceníkové podařilo vytěžit z korespondence V+W už nedokázala zopakovat zde. U takovéto obsáhlé materie je nejvýznamnější dramaturgický výběr. Nelze ve vymezených cca 100 minutách říci (a předvést) vše, co tento opus magnum Pavla Juráčka obsahuje, o což se však Viceníková ostrými střihy pokusila. Akcentací jednoho či dvou motivů by možná vznikl kompaktnější tvar, který by měl jistě větší účinek na recipienta než tento zvláštní digest. Druhý inscenační problém vidím v režijní složce. Mikulášek nerespektuje obsah autorova sdělení a svévolně (až významově antagonisticky) tlačí herce do výrazových poloh a prostředků, které jim i textu škodí. Připadá mi, že Mikuláškova režijní metoda často odpovídá stylu „co bychom tu ještě tak mohli gesticky či mimicky předvést“.
Inscenátoři rozdělili hlavní a jedinou roli samotného autora mezi pět herců (dvě ženy – Gabriela Mikulková, Petra Bučková a tři muže – Josef Polášek, Jiří Vyorálek a Jan Hájek), kteří s nestejným výsledkem zkusili recipientům zhmotnit rozervanou duši tohoto umělce. Snaha o ironizaci textu a osobnosti zde vyšla jako medvědí služba pro herce i samotný text. Mikulášek důsledně nerespektuje obsah slov a antagonisticky je staví proti práci herce. Nejlépe z pětice vyšel Jiří Vyorálek, který byl na jevišti nejméně křečovitý, extatický a svým úsporným projevem (který působí, jako by šel až proti režijnímu úmyslu) dokázal bez výraznějších vnějších efektů přiblížit křehkost, zranitelnost a tragiku života Pavla Juráčka, a přitom nesklouzl do patetického deklamování. Bohužel, to se nepodařilo především Janu Hájkovi, který svou mimiku a gestiku hnal až na únosnou expresivní mez. Například během písně Marty Kubišové Mama, kdy na playback (zpěv Marta Kubišová) předvádí škleby a „vrtění“ se stylem pubertálního chlapce, který chce rodičům předvést, že jej puštěná hudba silně znechucuje. Dalším příkladem nerespektování autora je ztvárnění textu, který psal Juráček v době narození dcery Judity o tom, že se bojí, co se stane, až se dozví, co je její otec „zač“(sic!). Ten je předveden skřeky a svlékáním Josefa Poláška, které spíše než soucit a lítost vzbuzuje znechucení.
Scéna (Marek Cpin) vychází (podobně jako v případě Korespondence V+W , kde na výpravě spolupracoval se Svatoplukem Sládečkem – pozn. red.) přímo z textu, ve kterém se Juráček vyznává z fascinace, ale zároveň strachu ze starých, rozpadajících se budov (je to též jeden z motivů, které ve svých filmech akcentuje). Cpin si pomáhá na bočních stranách scény úzkými kulisami (patrně inspirace barokním divadlem), které však nejsou v pojízdných rámech a směrem od jeviště ji nezužují, pouze dodávají pocit prostornosti. Kostýmy a rekvizity jsou plně funkční, napomáhají postavě a ději. Kostýmem jsou šedé, černé či zelené sako a kalhoty, jednobarevná košile (nejčastější barvou byla bílá) s kravatou a stylizované líčení (nabílené obličeje). Světla na sebe nestrhávají pozornost a slouží inscenaci.
Je nutno vyzdvihnout kvalitní dramaturgické nápady, se kterými Reduta (Viceníková-Štědroň) do českého divadla přispívá, ale škoda, že se v případě Zlatých šedesátých inscenátoři dokumentem Klíč k určování trpaslíků vzdáleně inspirovali pouze ve hře s vinylovými deskami, které se objevilo v inscenaci i v dokumentu, byť nevychází (ani nepřímo) z textu. Tento o polovinu kratší výběr je reprezentativnější esencí nejen Juráčkova Deníku, ale i šedesátých let, než mnohem ambicióznější inscenace, ve které jsme se pořádně nedozvěděli nic ani o Juráčkovi, ani o šedesátých letech. Škoda. Chtělo by se citovat přímo Pavla Juráčka: „Sliboval jsem veledílo, smolím mrzáčka.“(Deník, s. 441).
Psáno ze zájezdové reprízy ve Švandově divadle na Smíchově
