To bylo divadlo!

Slovo dalo slovo, pohádali jsme se a nemluvili jsme spolu asi rok. No nemluvili… On vždycky přišel a řekl: „Paní Urbanová, řekněte paní Trojanovej, že jí přeju dobrý den.“ – „Hele, Macháček ti přeje dobrej den.“ – „Paní Urbanová, řekněte Macháčkovi, že mu taky přeju dobrý den.“

Jaromír Hanzlík o režiséru Jaroslavu Dudkovi: „Já jsem ho strašně miloval, obdivoval a bezmezné mu důvěřoval. Dodnes jsem vděčen osudu, že jsem patřil do takzvaně jeho týmu.“

Jiří Suchý dovede pro slovní hříčku obětovat pointu vtipu, jeho texty se blíží Osvobozeným co do slovního vtipu, zdaleka však nemají jejich myšlenkovou bohatost a lidovost. Co není, může při Suchého literárním nadání být. Přiznejme mu ještě, že umí hrát na bandžo. Tím však s klady skončíme. Je rozhodně přinejmenším přeceňováni vlastních schopností, postaví-li se J. Suchý po bok M. Kopeckému jako herec.

Když jsem si přečetl hru Jiřího Hubače Dům na nebesích, popadla mne neodbytná touha zahrát si po boku dlouholeté partnerky jednou něco vážnějšího. Vladimír Dvořák

Kolega Homola z Komorního divadla mi před zkouškami říkal: „Ty prý máš hrát Hamleta, ale, člověče, nic si od toho neslibuj, vždyť je to pro snoby. Všichni ohromně tleskaj` a vůbec nevědí, o čem to je, tak si nemysli, že na tom uděláš kariéru.“ Pak to představení viděl a druhý den u nás zazvonil a povídá: „Já už si vůbec nepamatuju, kdy jsem byl naposled v divadle jako divák dojatý, už jsem ani něvěděl, že to vůbec neexistuje. A mně se to včera stalo. Ne kvůli tobě, že tě zabili nebo kvůli Ofélii… Já jsem tam seděl a poslouchám, poslouchám, až jsem si uvědomil, že pořád vím, o čem je řeč, dívám se a pořád vím, o čem se to hraje, všemu tomu rozumím. Tak jsem si najednou řekl `Hergot, tak já snad nejsem takovej blbec, jak jsem si myslel` a slzy radosti mi samy vytryskly – a za to ti jdu poděkovat.“

Hamlet — to je Mont Everest. Měl jsem pocit, jako bych stál na úpatí nesmírné hory, váhal jsem, jestli budu mít dost síly, ale když jsem našel v režiséru Macháčkovi spolehlivého a zkušeného průvodce, pak se mi výstup na tuto velehoru přestal už jevit tak zrádný, nebezpečný a obtížný.

„Jako gymnazista jsem viděl na Vinohradech jejího Puka. Je to zážitek který nesu v sobě dodnes. A možná, že tam už začalo to, že mám tu Jarku tak bezmezně rád.”

A já jsem jednou přišel do divadla za kamarády a zjistilo se, když už lidi seděli v sále, že se Husák zapomněl v Ostravě. A byl tady Jiří Krejčík a řekl mi: Pane Menzel, vy to znáte, jděte tam. A oni mě oblíkli, naučili mě honem ty jejich texty, ty pohyby nohou, to nošení cedulí, tady v šatně, to už se nemohlou zkoušet na jevišti. To bylo ve čtvrt na osm, pět minut po půl osmý jsem tam vpad, odříkal jsem to, lidi zatleskali, Krejčík mě objal a od té doby jsem začal tuhle malou roli s Husákem alternovat.

 „Krevní královna Thálie! Neznám chvilky, kdy by si posteskla. Vždy byl slyšet jen a jen smích! Nikdy nezmeškala zkoušku! Nikdy nepřispěla do zákulisních drbů! Nehrála si na přední dámu Národního divadla – ONA JÍ PROSTĚ byla! Navzdory všem rádoby „národním umělkyním“ musel najít skvostný člověk Luděk Munzar odvahu, aby poslední rozloučení na jevišti Stavovského divadla prosadil. Soudruzi neměli rádi nádherné lidi!“ (Eduard Pavlíček)* „Nejsilnější zážitek? Přišel už pozdě. Ležela v náruči květin na jevišti, která znamenalo její svět, a Luděk Munzar řekl: „Dano, slyšíš to ticho?! a z nabitého hlediště, odkud jí burácíval potlesk, se k ní vznesla vlna ticha, jaké jsem nikdy neslyšel. Snad lidé přestali i dýchat. Možná jim na ten okamžik přestala i tlouci srdce. (Jaroslav Dudek)

Krejča to stopnul a říkal nám: „Vy jste všichni herci Národního divadla, ale přistupujete k tomu moc herecky. A to bych nechtěl. Zkuste tam přijít jako normální lidi. Reagujte na situace jako normální lidé a ne jako herci, kteří to mají nacvičené: Teď na mě přijde řada, už vím, jak to řeknu.“