Autor: Jiří Suchý, hudba: Jiří Šlitr
1959
Režie: Václav Lohniský, Jiří Němeček a Jiří Vrba, scéna a kostýmy: Zbyněk Hloch a J.Jireš, výtvarná spolupráce: Běla Novotná (Suchá)
Hráli: Karel Brožek / Karel Charvát / Ivan Dvořák (Petr), Marie Poslušná / Pavlína Filipovská (Martina), Miroslav Horníček / Miloš Kopecký / František Filipovský (Antonín Sommer), Renata Tůmová / Alexandra Schránilová (Hedvika), Jiří Suchý / Rostislav M. Černý (Malý lord), Waldemar Matuška / Karel Štědrý (Přemysl), Josef Vondráček / Karel Charvát / Zdeněk Braunschläger (Nezamysl), Rostislav M. Černý / Karel Brožek / Václav Štekl (Výmysl), Pavel Linhart / Josef Liška (Nesmysl)
1977
Režie: Jiří Suchý, Evald Schorm, výtvarná spolupráce: Běla Suchá, choreografie:Hana Machová, dramaturgie: Darina Kubová
Hráli 1977: Petra Havlíková (Martina), Robert Růžek (Petr), Ferdinand Havlík (Přemysl), Eugen Jegorov (Nezamysl),Václav Veselý (Výmysl), Vladimír Klusák (Úmysl), Jiří Novotný (Důmysl), Jiří Hájek (Nesmysl), Hana Talpová (Hedvika), Zuzana Burianová (Červená Karkulka), Jiří Suchý (Antonín Sommer), Jitka Molavcová
Premiéra: 30. října 1959 a 11. ledna 1977
Zahájí Semafor
SEdm MAlých FORem slibuje provozovat od konce října na Malé scéně ve Smečkách skupina mladých lidí v čele s uměleckým vedoucím Jiřím Vrbou, textařem Jiřím Suchým, skladatelem Jiřím Šlitrem, přednašečem Jiřím Ostermannem a dramaturgem Milanem Schulzem. Sedm oborů, jimiž se chce skupina zabývat, jsou: především hudební komedie, pak hudba, poezie, film, loutky, výtvarnictví a tanec. Hudební komedií Jiřího Suchého a Jiřího Šlitra Člověk z půdy také skupina zahájí dne 29. října. Vedle toho připravuje večer z veršů, próz a písní Bertolta Brechta, v hudebních pořadech koncert jazzové hudby souboru Ferdinanda Havlíka apod. Kolektiv bude spolupracovat se zkušenými umělci. Tak komedii Člověk z půdy režíruje Václav Lohniský a hrají v ní M. Horníček a M. Kopecký.
Semafor pracuje pod hlavičkou kulturního střediska Prahy 2. Na včerejším prvním setkání jeho příslušníků s novináři nás zaujaly dvě věci. Především prohlášení, že mladý kolektiv chce svou uměleckou činností pomáhat ve výchově lidí v duchu socialismu a že chce neotřele mluvit k co nejširšímu okruhu diváků. Těšíme se, že tyto dva prvky budeme moci zdůraznit v kritikách z každého jejich nového představení.
– aš – (Večerní Praha 13. 10. 1059)
Semafor zahájil Člověkem z půdy
SEdm MAlých FORem umění a zábavy slibuje návštěvníkům Malé scény Ve smečkách skupina mladých Semafor, která tu koncem minulého týdne s velkou vervou zahájila činnost. Praze však přibylo další divadélko, jež bude soutěžit s Rokokem a Divadlem Na zábradlí o přízeň Pražanů.
Semafor zahájil již první týden několika z oněch sedmi slibovaných malých forem. Dnes se podíváme na tu největší – hudební komedii Člověk z půdy. jež je dílem Jiřího Suchého a skladatele Jiřiho Šlitra. Zmiňme se jen, že v předsálí divadélka je instalována výstavka výtvarných prací členů Semaforu a že v sobotu večer již bylo uspořádáno i prvni Nocturné.
Hudební komedie Člověk z půdy namířila své satirické ostří na „umělce“, kteří si hrají na svém písečku, tvrdí, že umění začíná tam, kde přestává skutečnost, straní se života a žijí si ve svém pavučinami opředeném „bohémském koutku“. Autoři připsali hru „všem mladým umělcům, kteří v domnění, že objevují nové, vracejí se do let dvacátých“.
Komedie má tedy dobrou myšlenku kterou autor proti svým předešlým pracím zcela ústrojně a jednoznačně dovedl ke správnému konci. Zejména prvni část hry je napsána svižně a vtipně, při čemž je jí humor je značně lidovější než jsme čekali. A protože i režie dala představení kus humoru opět jiného ražení, měl by vysmátý divák odcházet z divadla spokojen.
Není-li tom u zcela tak, má to svůj důvod především v tom , že představení žije a padá s výkonem představitele titulní postayv spisovatele Sommra, v jehož roli alternují členové divadla ABC Miroslav Horníček a Miloš Kopecký. Zhlédli jsme sobotní představení s M. Kopeckým, jehož komediální herectví se na Malé scéně lvím podílem přičiňuje o rozesmáté tváře diváků.
Jeho partnerem je Jiří Suchý v roli Malého lorda. Jiří Suchý komedii napsal, napsal i texty písní a k jedné písni složil hudbu, hraje jednu z hlavních rolí, vedle toho na jevišti zpívá a hraje na bandžo. Kromě toho vystavuje v předsálíi své dílo grafické. Na první pohled tedy činnost značně mnohostranná. Jiřího Suchého známe jako nadaného textaře. I tu má své chyby – ty se konečně projevují i v Člověku z půdy: pro slovní hříčku dovede obětovat pointu vtipu, jeho texty se blíží Osvobozeným co do slovního vtipu, zdaleka však nemají jejich myšlenkovou bohatost a lidovost. Co není, může při Suchého literárním nadání být. Přiznejme mu ještě, že umí hrát na bandžo. Tím však s klady skončíme. Je rozhodně při nejmenším přeceňováni vlastních schopnosti, postaví-li se J. Suchý po bok M. Kopeckému jako herec. Ostatní role jsou obsazeny vesměs mladými lidmi, jejichž malá zkušenost je v některých případech až sympatická – protože není z jeviště servírována diváku s takovou suverénností.
V písních J. Šlitra postrádáme osobitost, některé dokonce svou melodií cosi připomínají. Doprovází je dobře kvartet F. Havlíka.
Vcelku lze o prvním představení Semaforu říci, že po stránce dramaturgické splnilo své poslání. Mladí příslušníci Semaforu však mají co dělat, aby dosáhli toho, že se na jevišti hraje, i když tam není právě Horníček či Kopecký, aby dali představení stejný švih, jaký má zpočátku. A Pražanům doporučujeme, aby s epřišli zasmát do nejmladšího pražského divadélka – nejmladšího nejen vznikem, ale i stářím svých členů.
– aš – (Večerní Praha, 3. 11. 1959)
Miloš Kopecký v Semaforu
Jako by sálek pražské Reduty byl líhní malých divadel. Před rokem odtud vyšlo Zábradlí a letos Semafor. Jen se trochu osmělil na kabaretním pódiu — soubor bude pokračovat i v Redutě – a už se přehrál na jeviště ve Smečkách (nemám rád zdrobněliny a jen proto neříkám přesněji: jevišťátko). Obě scény měly při zrodu cosi společného: vůli dělat mladé, nekonvenční divadlo a potom Jiřího Suchého, zpěváka, herce, autora. Spoluzakladatel Zábradlí a teď zase divadla sedmi malých forem – Semaforu. Osobitý zpěvák šansonů, vtipný textař a dramatik hudebního divadla se zvláštním smyslem pro vystižení a využití nesmyslných slovních spojení a kombinací, které někdy slouží jen nezávaznému vtipu, jindy se s úspěchem trefí do lidské slabosti či hlouposti. Jeho komedie Člověk z půdy je polemikou proti všem, pro něž je život obnošená vesta, kdo si hrají na nudu a povznešenost, neboť jim to ve vlastních očích pomáhá získat na důležitosti a mimořádnosti a pokoušejí se tak na několik hloupých ze svého okolí působit dojmem zneuznaných géniů.
Suchý si vybral oblast umění, kde je tento jev nejnápadnější; najdeme však podobná individua i v jiných oblastech našeho života. Na setkání vysušeného literáta Antonína Somra s obyčejnými, ničím zvláště nevynikajícími mladými lidmi, ukazuje nesmyslnost somrovského pohledu na svět. Dobrá myšlenka, dobré texty, dobré melodické písně Jiřího Šlitra, jen komediální dramatická stavba má místy hlušiny. Tady si našel Semafor výtečnou pomoc: hostujícího Miloše Kopeckého v hlavní roli. Je to koncert, co tu předvádí. Brilantní výkon, plný málokdy vídaného komediantství, s desítkami drobných nápadů a špílců, s bohatou a širokou škálou nuancí. Kopecký si hraje s hlasem, s jeho melodií, s přízvukem slov. Utrousí větu jen tak mimochodem, ale přesně tam, kde je to třeba, aby hned další velmi důrazně rozartikuloval. Je z největší míry jeho zásluhou, že představení má takový spád, tolik humoru a vtipu. Ostatní si sice získali na jevišti Paravánu v Redutě trochu profesionální zkušenosti, ale budou mít ještě nějakou dobu dost práce, než jim jeviště bude naprostou samozřejmostí. Divadlo uspořádalo v sobotu v noci tak zvané Nocturné. Jeho první část připomínala trochu akademii s moderními písničkami, druhá překvapila výtečným souborem sedmi loutkářů. Jejich dvě scény jsou kouzelné svou vynalézavostí a poezií. Chtěl bych tento soubor vidět velmi často, protože obohacuje novým způsobem naše jevištní umění.
ves (Literární noviny, 7. 11. 1959)
Jejich obliba stále stoupá a je jich stále víc. Po „Rokoku“ přišlo „Zábradlí“, po „Zábradlí“ „Semafor“. Brno má „Večerní Brno“ a pokoušejí se o to i jinde. Mladí herci, hudebníci, básníci a výtvarníci pracují na jevištích téměř bez technického vybavení a nezdá se, že by jim příliš chybělo. Naopak, právě v tom jako by nacházeli podnět k větší vynalézavosti, k uplatnění mladistvého elánu (někdy, pravda, nevykročí z mezí amatérství) a při mnohém představení divák cítí, jak nepatrný rozměr jejich scéneček jim dává víc odvahy k pokusu. Někdy i k omylu; tak tomu ostatně bývá všude, kde se zápasí o něco nového, a právě v opravdovém úsilí o nový a současný projev je nejspíše příčina přitažlivosti většiny divadélek.
Hledají v současnosti její poezii. Hledají ji moderní jazzovou písničkou i vzkříšenou pantomimou. Chtějí mluvit hrou na jevišti, právě tak jako výstavkou ve foyeru. Hledají si svoje obecenstvo. V hledištích divadélek najdete sice také bradky a kostěné brýle „intelektuálů“, ale i rozcuchané palice školáků; právě „Semafor“ soustřeďuje zvláštní pozornost na školní mládež a připravuje pro ni zvláštní programy poezie. Do divadla „Na zábradlí“ zase přišly nedávno brigády socialistické práce jednoho pražského závodu a po představení byla pěkná diskuse. Jedna z těch brigád má ostatně s divadlem družbu.
Cesta za takovým obecenstvem bude pro divadélka nejlepší cestou dál. Bude cestou k prostšímu a srozumitelnějšímu výrazu, cestou ke kázni, která není nepřítelem rozpustilé fantazie, nýbrž její druhou stránkou, cestou k lidem.
A má-li mládí tolik cest otevřených, ať vesele vykročí.
– pa –
