Hejtman z Kopníku (Činoherní klub, 12. 2. 1980)

Říkal jsem mu, že lidi budou svým způsobem zklamaní anebo naopak budou dokazovat: Vidíte, vždyť jsme to říkali, to nemohlo jinak dopadnout, navíc má vadu řeči a vlastně – je pořád stejný! Ale buď se Smoček dovede jako režisér tak krásně maskovat anebo jsem z toho měl větší vítr než on. Zkrátka, řekl mi, abych se na to vykašlal.

Autor: Carl Zuckmayer, překlad: Jiří Stach, režie: Ladislav Smoček, scéna a kostýmy: Jiří Benda, Ladislav Smoček, hudba: Petr Skoumal

Hráli: Petr Nárožný (Vilém Voight), Jiří Císler (varhaník, prokurista, vetešník), Nina Divíšková (uklízečka, Matylda Obermüllerová), Kateřina Frýbová (Marie Hoprechtová), Jiří Hálek (Adolf Wormser, ředitel věznice), Rudolf Hrušínský ml. (střihač Webschke, Kalle, radní Rau), Eva Jakoubková (Augusta Wormserová, pradlena), Veronika Freimannová (Anička), Václav Kotva (číšník, duchovní, radní, výčepní), Miroslav Středa (hejtman von Schlettow, major Kessler), Miloslav Štibich (starosta Obermüller, Lorenz), Stanislav Štícha (policista), Jana Švandová (Mici, Fanny), Oldřich Vízner (Willy Wormser, doktor Jelínek), Josef Vondráček (Bedřich Hoprecht, policejní ředitel), Radvan Pácl, Karel Kalvas, Pavel Pokorný, Zdeněk Černík (vězňové, vojáci)

Premiéra: 12. února 1980

 

Screen Shot 2021-02-28 at 12.20.06
Ze Semaforu do Činoherního klubu (video)

 

Screen Shot 2021-02-28 at 12.27.58
Kvadratura kruhu (video)

 

Hejtman z Kopníku

Petr Nárožný v titulní roli doslova ztělesňuje onen druhý pól Smočkovy inscenace – svět člověka. Nepředvídejme Nárožnému ukvapeně jeho skutečnou hereckou kariéru, leč s překvapením konstatujme: bez okázalé techniky, s věcnou upřímností dokázal jít na dřeň možností své postavy, jeho Vilém Voigt, „hejtman z Kopníku“, sestupuje do hloubky nekonečného lidského hemžení, aby posléze, s prostým, úsporným gestem vynesl na povrch vášně a myšlenky velkého lidského dramatu. Jeho výkonem se také završuje závažné humanistické poselství této inscenace Činoherního klubu.

Stašek Slavický (Práce, 11. 3. 1980)

Hejtman aktuální

(…)
Mám samozřejmě na mysli Hejtmana z Kopníku v Činoherním klubu, který se postaral o jeden ze zisků letošní sezóny. Takřka jednomyslně se na tom shoduje obecenstvo i odborná kritika, což je jev jistě možný a čas od času se přihodivší, rozhodně ne však obvyklý.

Zuckmayerova komedie z jedenatřicátéh o roku je sice díky třem filmovým přepisům světově proslulá, v našem divadelním kontextu však téměř neznámá a – jak se zdálo – nepříliš použitelná. Byť Zuckmayer nepíše ani tak o kocourkovské příhodě z císařského Německa, jako o zrůdnosti určitého způsobu myšlení, pro nějž je úřad vším a člověk ničím – přece jenom je jeho kopnikiáda omezena prostředím a dobou svého vzniku. Čím to tedy je, že při představení v Činoherním klubu strhává ke spontánnímu potlesku?
(…)
Lidská bytost je pro ně pouhým číslem v úředním fasciklu , v nejlepším případě pak součástkou válečného stroje stvořeného na drcení jiných lidských bytostí. “Vím, že je u nás právo nade vše,“ – říká úředníček Hoprecht svému švagrovi. „I nad člověka, Bedřichu?“ – replikuje Voigt. „Nad člověka s tělem a duší? Stojí nad ním a on už nevstane.”
(…)
Čtrnáct herců sehraje čtyřicet úloh. Jsou to vesměe detailně propracované studie, důsledně omezené režijním pojetím. Připomeňme například hejtmana Schletowa Miroslava Středy, dozorce Miloslava Štibicha, ředitele věznice Jiřího Hálka, kabaretní “valkýru” Evy Jakoubkové či uklízečku Niny Divíškové. jen Jiří Císler místy přepíná masku židovského obchodníčka natolik, že působí rušivě. Panoptikální svět stejnorodých figur přesahují pouze dvě postavy. Na smrt nemocné dospívající dítě, nazírající skutečnost pohledem pohádky bratří Grimmů, a bývalý švec, občasný vězeň, běženec bez střechy nad hlavou Voight.

V Zuckmayerově hře , ale především ve Smočkově inscenaci je to postava klíčová, neboť právě z jeho střetů s byrokratickou zásadovostí vyrůstá dramatické napětí představení.

Voighta hraje Petr Nárožný. Úspěšný bavič, který se zabýval jednoduchoučkou etsrádní komikou. Myslím, že touto rolí svůj bývalý obor navždy opouští. Voight Petra Nárožného dá nahlédnout do nejzazší hloubky svého nitra a sdělit její nejvlastnější obsah. Pravdivě, s lidskou účastí a nepředstíranou, protože individuálně přirozenou, samozřejmostí. Z tohoto hlediska mi námitky proti Nárožného herecké, či spíše “neherecké” technice, zaklínající se divadelním iluzionismem, nepřipadají na místě.

Jan Kolář (Scéna, 13. 3. 1980)

Už jsem nechtěl hrát “Nárožného”…

Když se řekne Petr Nárožný, téměř každému se vybaví figurka nervního, ukřičeného a věčně naštvaného chlapíka. Téměř každému, ale určitě ne těm, kteří byli v Činoherním klubu na nové premiéře hry Carla Zuckmayera Hejtman z Kopníku. Režisér Ladislav Smoček svěřil hlavní roli komikovi Petrovi Nárožnému a tím se postaral o jedno z největších překvapení této pražské divadelní sezóny. (…)Petr Nárožný se této role pod vynikajícím režijním vedením ujal se svědomitostí sobě vlastní a tím ukázal jednu z dalších možností svého mnohostranného hereckého talentu.

- Jak se vám hraje v Činoherním klubu? -

“Výborně. Ale mám-li být upřímný, myslím si, že režisér Smoček svým způsobem velice riskoval. Nedovedu si představit druhého režiséra, který by tohle udělal. Asi žádný. Asi žádný, protože jsme všichni v zajetí konvence, ustálených způsobů a toho, co jsme viděli v televizi a ve filmu.”
(…)
- Neměl jste strach vstoupit do jiného souboru? Je to přece staré pravidlo, že divadelní soubor se stane kompaktním celkem ve chvíli, kdy do něj přijde nějaký vetřelec. A vy jste navíc dostal hlavní roli! Z hlediště to vypadalo tak, že vám všichni úspěch přejí. -

“Abych řekl pravdu, dlouho jsem o tom přesvědčený nebyl. Mnohokrát jsem o tom se Smočkem v průběhu zkoušek mluvil. Říkal jsem mu, že lidi budou svým způsobem zklamaní anebo naopak budou dokazovat: Vidíte, vždyť jsme to říkali, to nemohlo jinak dopadnout, navíc má vadu řeči a vlastně – je pořád stejný! Ale buď se Smoček dovede jako režisér tak krásně maskovat anebo jsem z toho měl větší vítr než on. Zkrátka, řekl mi, abych se na to vykašlal. Ale byla to krásná práce, to v každém případě.”
(…)
- A co Semafor? -

“Chci zkusit něco jiného. Mám-li to tak říct, chci na sobě pracovat, a pokud to půjde, vybudovat si ještě jiný profil. I když nechci říct, že jsem v legraci už dosáhl všeho a že jsem se vším spokojený. Pokud se jedná třeba o filmy, nejsem hrdý skoro na žádný – jednak proto, že si myslím, že jsem byl špatný, a jednak proto, že ty komedie nebyly dobré.”
(…)
- Jste vzteklý? -
“Samozřejmě, že jsem, jistěže to v člověku někde musí být. Já si myslím, že každý člověk je svým způsobem vzteklý. Já jsem vzteklý a v mnoha věcech impulsívní, ale rozhodně ne tak, jak to předvádím na jevišti. To by mně puklo srdce.”

- Litoval jste někdy, že nemáte hereckou školu? -

“Litoval. Člověk by byl lépe profesionálně vybaven. Nemám rád, když někdo a priori říká, že škola nic nedá, že důležitý je život. Ale já bych se, díky šišlání, stejně na DAMU nedostal – to vím skoro bezpečně. Myslím, že jsem tím ztratil spoustu času, ale na druhou stranu mám pocit, že ještě není tak pozdě chtít něco uhrát.”
(…)
- Ale řekněme, že jdete – kam máte namířeno? -

“Chtěl bych hrát dobré divadlo. Chtěl bych se to naučit, chtěl bych to umět – nic víc, nic míň. Myslím, že je to dost. Že je to dost velká touha, která vlastně nikde nekončí.”

Helena Kašperová (Práce 26. 4. 1980)

Hejtman z Kopníku ve Smečkách

Vilém Voight (Petr Nárožný j. h.) je ve Smočkově a hercově vidění jediný člověk s lidskými omyly, přirozenou slušností, dobráckou prostoduchostí. Nárožný jde za svou postavou hluboko, do nejzranitelnějších míst, která pak motivují jeho velkolepou proměnu v hejtmana z Kopníku. Tím nabývá přirozené prostoty, kterou si hlídá po celou dobu inscenace velmi zkázněným herectvím.

Irena Krausová (Svobodné Slovo 19. 3. 1980)

Zdařilá inscenace v Činoherním klubu

Režisérovi L. Smočkovi se především daří vynikajícím způsobem odhalit celou odlidštěnost a mašinérii byrokratických mozků, uprostřed nichž se pohybuje jediný normální člověk – švec Vilém Voigt, marně hledající byt a práci. Neustále naráží na nepřekonatelné překážky, protože myslí logicky a normálně v nenormální společností, jejíž omezenost je zvýrazněna vším, co se děje na scéně. Voigt a ti druzí – tak by mohl znít podtitul této tragikomické pouti za logikou, za normální odpovědí na normální otázku.

Hlavní postavu ztvárňuje pohostinsky P. Nárožný a jeho výkon je až překvapivě ucelený, vyrovnaný a v kontextu inscenace i velice přesvědčivý, protože jeho projev má právě onu potřebnou normální, chápatelnou člověčinu, která nemůže pochopit anomálii kolem sebe, ale s chutí dovede náhle přistoupit (když je k tomu systematicky doháněn) na hru svého okolí, když sí zakoupí ve vetešnictví hejtmanskou uniformu. A když si zahraje na někoho, kdo má moc, a může vše.

mik (Lidová demokracie 28. 5. 1980)

Před premiérou kopnikiády
(rozhovor s Ladislavem Smočkem)

- Co se vám na této hře líbí? -

“Především se mi líbí námět. Hra vychází ze skutečně události. Je neobyčejně zajímavé, co se tehdy, roku 1906, stalo a jak je možné, že se to vůbec stalo. V době, kdy k proslulé “kopnikiádě“ došlo, panoval totiž v Evropě relativně velmi dlouho mír. Za několik let však vypukla válka, která se týkala celého světa. Kopnické události tak vydaly svědectví o situaci v tehdejší společnosti, jež byla svou bezduchou militarizací a kultem moci pruského vojenského střihu i v civilním životě dobře připravena k válečnému konfliktu. Domnívám se, že Zuckmayera zaujal námět Hejtmana nejen pro anekdotičnost, ale především právě jako svědectví o situaci ve společnosti.”

- Zuckmayer však napsal svoji hru až roku 1931. -

“Bylo to přesně v době, kdy Hitlerova NSDAP vstupovala do Říšského sněmu jako druhá nejsilnější strana, v době, kdy v Německu sice ještě existovala republika, ale postupně docházelo k organizovanému nástupu fašismu. Zuckmayer tedy svou hrou vydával svědectví o situací ve společnosti. Domníval se zřejmě, že nastal pravý a snad poslední okamžik, kdy lze německému národu na známém příběhu z nedávné minulosti ukázat aktuální nebezpečí blízké budoucnosti.”

- A inscenaci režírujete v roce 1980… -

“Víte, ono od roku 1906 do roku 1980 není tak daleko. Že hra Hejtman z Kopníku nezestárla, jsem si znovu uvědomil v době, kdy v NSR opět bylo možné kupovat desky s projevy Hitlera a Goebbelse a v knihkupectvích se ve zvýšené míře objevila literatura nekriticky obdivující a oslavující činy německé armády za druhé světově války. Uvědomil jsem si, že geny fašismu stále žijí a že je o tom potřeba vědět. A tehdy jsem si vzpomněl na Zuckmayera a jeho hru, jež má podtitul Německá pohádka o třech dějstvích. Hejtman z Kopníku je zvláštní pohádka, pohádka přileb, rozkazů, nesrnyslných nařízení. Pohádka sice skončí dobře, ale její pokračování dobře neskončila. To, co Zuckmayer nazývá ironicky pohádkou, rozpoutalo válku.”

in (Práce 12. 2. 1980)

 

Screen Shot 2021-02-28 at 12.09.30
Hejtman z Kopníku 1/6 (video)
Screen Shot 2021-02-28 at 12.11.13
Hejtman z Kopníku 2/6 (video)
Screen Shot 2021-02-28 at 12.12.55
Hejtman z Kopníku 3/6 (video)
Screen Shot 2021-02-28 at 12.14.45
Hejtman z Kopnku 4/6 (video)
Screen Shot 2021-02-28 at 12.14.21
Hejtman 5/6 (video)
Screen Shot 2021-02-28 at 12.15.59
Hejtman z Kopníku 6/6 (video)

 

 

Program 1

Program 2

Program 3

 

Galerie

Autor

Jana Smetánková
Jana Smetánková

Autorka myšlenky portálu O divadle, majitelka vydavatelství Thespis, které vydalo – s výjimkou Cimrmanů – prakticky všechna DVD s divadlem, která se kdy na českém trhu objevila a je dokonce tím subjektem, který jako první přišel s myšlenkou prodeje záznamu divadelního představení.

Komentáře

Komentáře