Autor: Félicien Marceau, překlad: Milena a Josef Tomáškovi, režie: Ota Ornest, výprava: Jindřich Dušek, kostýmy: Jan Skalický, asistent režie: Eva Kacetlová
Hráli: Václav Voska (Emil Magis), Štěpán Bulejko (Lékař), Zdeněk Jelínek / Miroslav Abraham (Barbedart), Otto Lackovič (Tanson), Alena Kreuzmannová (První žena), Nataša Gollová / Ludmila Píchová (Druhá žena), Miluše Zoubková (Třetí žena), Libuše Švormová / Eva Víšková (Dívka), Hana Kreihanslová (Slečna Duvantová), Richard Záhorský (Zákazník u Dufiqueta), Roman Hemala (Dufiquet), Elena Hálková (Matka), Alexandra Myšková (Justina), Jaromír Spal (Gustav), Ivo Niederle / Mirko Musil (Číšník v kavárně), Alena Vránová / Carmen Mayerová (Georgetta), Jarmila Smejkalová (Róza), Eduard Dubský (Evžen), Jan Víšek (První host v kavárně), Jan Maška (Druhý host v kavárně), Ota Sklenčka (Berthoullet), Jarmila Švabíková (Paní Berthoulletová), Ladislav Kulhánek (Strýc z Montaubanu), Jana Koulová (Hortensie Berthoulletová), Jana Drbohlavová / Aglaia Morávková (Lucie Berthoulletová), Květoslava Fialová (Charlotta Berthoulletová), Vladimír Klemens (Raffard), Jiří Pick / Stanislav Fišer (Josef), Felix le Breux / Otto Šimánek (Dugommier), Jaroslava Skorkovská (Domovnice), Karel Beníško (Předseda soudu), Bohumil Švarc (Generální prokurátor), Roman Hemala (Obhájce)
Premiéra: 23. února 1964
Félicien Marceau nám napsal (z programu)
Na začátku je Emil Magis, hrdina Vajíčka, pravým opakem hrdiny. Je to člověk bez jména, člověk průměrný, dokonce podprůměrný, nevzdělaný, nevýrazný, který nijak nevystupuje z lidského mraveniště dnešních velkoměst. Zachraňuje ho však okolnost, že má jednu vášeň, silnou vášeň, která ho stravuje: vášeň po pravdě. Tu ale zjistí, že žije nikoliv uprostřed lží, ale uprostřed polopravd či nejistých pravd, na které není spolehnutí. Nejde o morálku. Pro Magise je morálka něco jako vzdálená hvězda kdesi vysoko nad ním, o té on nikdy neuvažuje. S čím však nesouhlasí – on sám tomu říká systém – to je podoba člověka, jak mu ji nabízí společnost, v níž on se má poznat.
Existuje totiž jakási všeobecná podoba člověka, sumární popis, definice, Definice složená z různorodých prvků: z tisícileté zkušenosti, z literatury, z vžitých formulek, z otřepaných frází. Domníváme se, že člověk je přesně definovaný živočich, řídící se určitými zákony. Od chvíle, kdy zjistíme, že něco v nás je v rozporu s tímto podpisem, cítíme se vinni, nebo se snažíme na ten rozpor zapomenout. Zbabělost nebo vědomí viny – obojí Magis odmítá. Naučili ho, že lidé se probouzejí svěží a čilí. Ale on se neprobouzí svěží a čilý. Nejdříve reaguje jako každý obyčejný člověk: cítí se provinilý, nemocný, výjimečný, jde k lékaři. A zjistí, že těch, co se neprobouzejí svěží a čilí, je mnoho. Chyba není v něm, ale v systému. Ne že by byl systém zcela nesprávný – to by bylo příliš jednoduché – ale právě, že jednou je správný a podruhé nesprávný, není k ničemu a nemůže nám být vodítkem. To je však jen první krok. Magis udělá další. Přesvědčí se, že všecko spočívá na tomto málo spolehlivém systému. A tak může nakonec dospět k závěrečnému důkazu: když si nejdřív pečlivě nashromáždí na svou stranu všechny ty obecné formule a zdánlivé okolnosti, může spáchat zločin, aniž ho stihnou následky. Jeho důkaz je tak oslňující, že k němu nemusí už nic říkat. Řekne to za něho společnost ústy generálního prokurátora: a je to ona, která odsuzující nevinného, obrací všecko na hlavu. Magis smazal minulost, má teď čistý stůl. Od této chvíle začíná svoboda.
Domnívám se, že bylo nutné, aby důkaz provedl člověk jeho druhu, ubožák, kavárenský mudrlant. Kdyby jej byl provedl někdo z vyšších vrstev, filosof nebo intelektuál, byl by, myslím, vyzněl naplano. Magis to říká: „Systém – to je jako pódium.“ Ohrozit ho musí člověk zdola, člověk, který poznal jeho sklepní díry.
Podle toho jsem volil i jazyk hry. Snažil jsem se dát postavám jazyk co možná nejběžnější, nejlidovější. Stejně jsem si počínal i pokud jde o formu. Neopustil jsem tradiční dramatický útvar jen tak z libovůle. Věřím pevně, že současná pravda – a zvláště v prostředí, kam jsem umístil své postavy – hodí se jen zřídkakdy pro tradiční formy: v těch obvyklých třech aktech je totiž možno vyjádřit právě jen vrcholné okamžiky s velkými scénami. Ale kdo z nás prožívá ještě v životě velké scény? A co by dělal Magis ve velké scéně, on, který se sotva umí vyjadřovat? Náš život se mnohem častěji skládá z krátkých zážitků, srážek a rychlých scén, zdánlivě bezvýznamných, jež nás však poznenahlu přetvářejí. Poznenáhlu… Abych mohl ukázat Magisův vývoj, musel jsem si najít možnost, jak ukázat působení času. V tradičním divadle uplyne potřebný čas během přestávek. Zde však bylo nutné uvést čas přímo do středu jednání. Proto jsem tu použil filmového sledu scén, vklínil jsem čas přímo do děje. Potřeboval jsem tu krajní volnost, krajní svobodu, abych znázornil tu, kterou hledá Magis.
Aby svět nebyl vajíčko
Toho chladného chlapíka Magise hraje Václav Voska a jestliže jsme nedávno napsali, že do některých pražských divadel dnes chodíme kvůli znamenitým hereckým výkonům, pak Voskův ctižádostivec a přizpůsobivec patří k nim svou jistotou, nezúčastněnou a chladně vykombinovanou hrou s lidmi a se svými oběťmi, sám často ovšem jejich oběť. Ten společenský systém, který kritizuje, se mu zdá jako uzavřené vajíčko a Magis je zevnitř rozbíjí, aby se stal jeho součástí, jím pohlcen, ale vlastně zadáven zničí se vlastním skalpelem, úděsně osamocený na cestě životem. (Práce, 25. 2. 1964)
Znamenité sólo Václava Vosky
(…) Je to vlastně obsáhlý monolog jednoho z tisíců – Emila Magise – o cestě “do života”, za skořápku “vajíčka”, tedy do společnosti, která se k němu zprvnu obracela zády jako k bezvýznamnému člověku. Zkouší první lež a hle, jaká proměna. Svět se hned jinak tváří. Pak přichází druhá, třetí, ale to už jsou podvody na jiných i na sobě samém, nakonec je tu i falešný soud, křivé obvinění. A hrdina je už plně ve “vajíčku”, pochopil “systém” společnoati, která ho obklopuje. (…) Režisér O. Ornest dobře odhadl síly i schopnosti V. Vosky i to, že tento umělec dokáže postavu svým uměním obsáhnout. Byl mu v tom jistě plně nápomocen. Pokaždé jiná tvář, desítky proměn, drobných výmluvných gest, a za nimi jako základní postoj: lhostejný, chladnokrevný a cynický výraz. Voskův Magis zanechává silný dojem z večera. Neznamená to ovšem, že zážitek ze hry ustupuje do pozadí. Naopak, zcela logicky jej to znásobuje. Ostatní postavy, je jich tu dost, nám představuje Magis. Sehrály na jeho cestě ke kariéře určitou roli. A tak ve své většině jsou v podstatě jen jakýmisi nástroji pro dokreslení. jejich charakter znamená pro režiséra i otázku, co s nimi, a tutéž otázku i pro jejich herce. Odpověď na ni zcela jednoznačně inscenace v Divadle Komedie nedává. Bohužel ani v těch případech, kde text dopřává postavě větší plochu působení. Zejména jde o Hortensii (Jana Koulová) a Victora Dugommiera (Felix le Breux). J. Koulová působí bezradně, přitom vypadává z celkového stylu hry, s nímž Voska drží krok. Podobně je to i u F. le Breuxe, který se snaží zase o realistické vyhrávání v každé situaci. Samozřejmě i tady mezi drobnějšími postavami najdeme figurky, jejichž zkratka vyšla poměrně dobře – třeba Róza J. Smejkalové, Evžen E. Dubského, Josef J. Picka, generální prokurátor B. Švarce. Ne, že by byly dokonalé, ale splňují to, co jim autor předepisuje: demonstrovat určitý společenský typ. Herci z nich dokázali pro těch několik minut své příležitosti na scéně vybrat vždy tu nejvýraznější vlastnost, posunout je někam směrem ke karikatuře, blízké samozřejmě této komedii, o jejímž satirickém zabarvení i pří vší tragice za ní ukryté není sporu.
Helena Šimková (Večerní Praha 25.2.1964)
Vajíčko a my
Vajíčko, hrané v Divadle Komedie v překladu M. a J. Tomáškových, je v podstatě dramatem jednoho herce, který je hlacvním aktérem a zároveň komentátorem děje. Kdybychom hledali v našich divadlech ideálního představitele pro tuto roli, sotva bychom našli lepšího, než je V. Voska. Jeho Magis je také opravdu v režii O. Ornesta vynikajícím výkonem, přesvědčivým svou naprostou přirozeností a samozřejmostí. (…) I všechny ostatní postavy jsou v Ornestově pečlivém a nápaditém představení vykresleny výrazně a přesvědčivě, od karikaturně pojatého Gustava J. Spala přes Rózu J. Smejkalové, která až strojovou ukázněností vytěžila ze své role maximum účinnosti, k typicky měšťácké paní Berthoulettové J. Švabíkové a k J. Koulové, která si pro svou Hortensii našla rysy “tichá voda břehy mele”. U slečny Duvantové (H. Kreihanslová) nebyl vystižen jeden rys dokreslující společnost, ve které Magis žije: ze scény demonstrující Magisovu krádež by mělo být jasné, že i pokladní Duvantová vlastně – krade. Nebo, eufemisticky řečeno, má v kase podivný pořádek. (…) Tedy, jak už jsme si řekli, Vajíčko je hra, která chce a dává víc, než se na první pohled zdá. Bohužel nám to dává až dnes, ještě včas, ale na druhé straně už dost pozdě alespoň v tom smyslu, že přece jen neobvyklost a experimentální charakter této epické komedie dnes už u nás není tak nový, vyzývavý a provokující, jak mohl být – řekněme, před takovými pěti šesti lety.
Pavel Kohn (Mladá fronta, 27.2.1964)
Emil Magis za nic nemůže?
Je tento Magis skutečně tím, co je uloženo v textu francouzského dramatika? Je to opravdu tuctový človíček, který celkem za nic nemůže, neboť vinen je svět kolem, ten svět, který svírá člověka jako obruče nebo je pro něho zase uzavřen jako vajíčko? Kdo nutil Magise, aby se stal nemorálním, podvodníkem, cynikem, frajerem všeho schopným, který nakonec zastřelí i svou ženu? Ano, svět, společnost, lidé, konvence, ti, kteří tvrdili, že ráno vstávají svěží a čilí, protože to říkají všichni, ale vůbec nevstávali svěží, a Magis měl z toho kompelx, že on jediný – je mimo “vajíčko”. Byl ctižádostivý, chtěl se zařadit, chtěl se dostat do “vajíčka” a měl přece radost, když se na konci hry konečně do něho dostal, a nevinný člověk byl z něho vytlačen. Zkrátka pan Magis je darebák a podvodník, človíček, kterého nejen společnost “svedla”, ale který se dal ochotně svést. Je to tedy hra o vině Magisově, a především o Magisově, neboť Magis je ten konkrétní tvor, na němž je právě možné ukázat podlost, zbabělost, špinavost a cynismus společnosti, která to umožnila a dopustila. Když si člověk tohle uvědomí, musí se najednou dívat na toho vtipného Magise, který se s obecenstvem baví o svých darebačinách, podvodech a lumpárnách jako o činech někoho třetího, mnohem kritičtěji a v zásadě pochybovat, zda Voskův (a režisérův) Emil Magis je skutečně tím, o koho jde.
(Lidová demokracie, 28.2.1964)
