321 – rozhovory a portréty

Možnost hrát open air Romea pro hromadu lidí po celý republice, přejíždět dodávkou po rozpálených srpnových okreskách a ráno se koupat v nejrůznějších vodních plochách je snem každého mladého kluka. Aspoň myslím. (…) V poslední fázi zkoušení jsem ve škole spal a ve spánku pak ztrácel přehled o tom, kde je hranice mezi mnou a Josefem.

Ofélie si mě získala tím, jak moc jsem jí rozuměla. Konkrétně v tom období, ve kterém jsem se zrovna nacházela. Byla to tehdy role tak trochu na míru. Tak jsme si k sobě našly cestu.

Empatie. A říká to i moje mamka. A mamky maj` vždycky pravdu! I když jí nemaj`, tak ji maj`. Jestli si jako rozumíme.

Skoro nikomu jsem o přijímacích zkouškách neřekla. Chtěla jsem se vyhnout všem podporujícím hláškám a taky větě: „Když to nevyjde, my tě budeme mít stejně rádi.“

Byl jsem osloven, abych v tom hrál a protože se zkoušelo v době vyučování, nešlo odmítnout. (…) Mamka přeskočila gauč a málem mě umačkala.

Studovala jsem přírodovědnou sekci francouzského gymnázia a tam byl zájem o divadlo spíše raritou. Po přijetí na DAMU začalo mé okolí tenhle můj koníček brát víc vážně a moji tehdejší pedagogové byli díky tomu blahosklonnější k mému nezájmu o chemii.

Do školy jsem chodil brzo ráno, odcházel pozdě v noci, každý den jsem trávil ve stejném kolektivu, v učebnách vymalovaných na černo. Ve škole mám doteď několik svých ručníků, kartáček na zuby a různé kusy oblečení.

Herectví je stále spojeno s nějakou prapodivnou úctou k lidem, co dělají svoji práci. (…) Baví mě být vtipný, všechno je sranda, a pak najednou bum a ta postava je na dně. (…) V naší rodině se rodí samí muži. Žádná žena. Ženy se k nám jen přivdávají.

Řecko miluju. Podle mě je to jedna z nejkrásnějších zemí s naprosto neskutečným kulturním bohatstvím. Zbožnuju na něm prakticky vše, od jídla přes hudbu až po počasí. A Brno je moje rodné město, kde mám mnoho vzpomínek, přátel a svou rodinu.

Asi před dvěma lety jsem našla starý sešit z osmé třídy, kde bylo popsáno několik stránek jenom jednou větou: „Musím se dostat na DAMU.“

O práci dramaturga, o radosti, ale také o tom, proč si i dobrý dramaturg na volné noze musí přivydělávat jinde, i kdyby to mělo být za barem.

Je několik režisérů, kteří když řeknou, že mě chtějí obsadit, tak nemusím vědět vůbec nic a připojím se.

Vojtěch Vodochodský (1994) vyrůstal v Hradci Králové, kde také studoval jazykové gymnázium. Je absolventem pražské DAMU, obor herectví na Katedře činoherního divadla. V době studií se stal součástí Divadla MASO, které vzniklo pod vedením režiséra Adama Skaly, který sdružil spolužáky herectví, se kterými spolupracoval již na DAMU v Divadle DISK. Vojtěch Vodochodský působí v mnoha pražských divadlech (Divadlo Na zábradlí, Divadlo Na Fidlovačce, Divadlo Na Jezerce, Divadlo Viola, Divadlo v Řeznické). V létě 2019 hrál v inscenaci Večer tříkrálový, která byla uvedena v rámci Letních shakespearovských slavností a také se podílel na imerzivní inscenaci Divadla Letí CAMPQ. Ztvárnil také několik epizodních rolí v seriálech.

Byla bych ráda, abych nebyla v budoucnu nucená z finančních důvodů přijímat nabídky, které bych za normálních okolností nepřijala. To je myslím ten největší sen.

Vendelín Urban (1999), student 4. ročníku Pražské konzervatoře. V Divadle pod Palmovkou hraje v inscenaci Tomáše Dianišky Bezruký Frantík, v Národním divadle ve sboru v inscenaci Král Oidipús. S kamarádem Hynkem Tajovským připravuje i autorskou inscenaci (v roce 2016 už společně uvedli úspěšný studentský projekt Ze života herců, oceněný studentskou Thálií). Vendelín se objevil v seriálu Most! a v těchto dnech dotočil televizní seriál Ombudsman, který bude mít premiéru v lednu 2021. Zahrál si v několika hudebních klipech a studentských filmech (FAMU, FAMO).