321 – rozhovory a portréty

A jednoznačně z improvizace pochází moje přemýšlení skrz jednání. V improvizaci, když jste hození do situace, není čas přemýšlet, ale je čas jednat. Myslím, že je to vlastně perfektní prostředek, jak se naučit „hrát postavy“.

V celé mé rodině není a nebyl žádný umělec z povolání. Většina se celý život věnuje exaktním vědám, ať už ze zájmu, nebo z absence jiných možností v době rudých hvězd. Nevidí v tom, co dělám, řádné zaměstnání a já jim rozumím, ale nemohu říct, že bych neměl jejich podporu.

Možnost hrát open air Romea pro hromadu lidí po celý republice, přejíždět dodávkou po rozpálených srpnových okreskách a ráno se koupat v nejrůznějších vodních plochách je snem každého mladého kluka. Aspoň myslím. (…) V poslední fázi zkoušení jsem ve škole spal a ve spánku pak ztrácel přehled o tom, kde je hranice mezi mnou a Josefem.

Ofélie si mě získala tím, jak moc jsem jí rozuměla. Konkrétně v tom období, ve kterém jsem se zrovna nacházela. Byla to tehdy role tak trochu na míru. Tak jsme si k sobě našly cestu.

Empatie. A říká to i moje mamka. A mamky maj` vždycky pravdu! I když jí nemaj`, tak ji maj`. Jestli si jako rozumíme.

Skoro nikomu jsem o přijímacích zkouškách neřekla. Chtěla jsem se vyhnout všem podporujícím hláškám a taky větě: „Když to nevyjde, my tě budeme mít stejně rádi.“

Byl jsem osloven, abych v tom hrál a protože se zkoušelo v době vyučování, nešlo odmítnout. (…) Mamka přeskočila gauč a málem mě umačkala.

Studovala jsem přírodovědnou sekci francouzského gymnázia a tam byl zájem o divadlo spíše raritou. Po přijetí na DAMU začalo mé okolí tenhle můj koníček brát víc vážně a moji tehdejší pedagogové byli díky tomu blahosklonnější k mému nezájmu o chemii.

Do školy jsem chodil brzo ráno, odcházel pozdě v noci, každý den jsem trávil ve stejném kolektivu, v učebnách vymalovaných na černo. Ve škole mám doteď několik svých ručníků, kartáček na zuby a různé kusy oblečení.

Herectví je stále spojeno s nějakou prapodivnou úctou k lidem, co dělají svoji práci. (…) Baví mě být vtipný, všechno je sranda, a pak najednou bum a ta postava je na dně. (…) V naší rodině se rodí samí muži. Žádná žena. Ženy se k nám jen přivdávají.

Řecko miluju. Podle mě je to jedna z nejkrásnějších zemí s naprosto neskutečným kulturním bohatstvím. Zbožnuju na něm prakticky vše, od jídla přes hudbu až po počasí. A Brno je moje rodné město, kde mám mnoho vzpomínek, přátel a svou rodinu.

Asi před dvěma lety jsem našla starý sešit z osmé třídy, kde bylo popsáno několik stránek jenom jednou větou: „Musím se dostat na DAMU.“

O práci dramaturga, o radosti, ale také o tom, proč si i dobrý dramaturg na volné noze musí přivydělávat jinde, i kdyby to mělo být za barem.

Je několik režisérů, kteří když řeknou, že mě chtějí obsadit, tak nemusím vědět vůbec nic a připojím se.

Vojtěch Vodochodský (1994) vyrůstal v Hradci Králové, kde také studoval jazykové gymnázium. Je absolventem pražské DAMU, obor herectví na Katedře činoherního divadla. V době studií se stal součástí Divadla MASO, které vzniklo pod vedením režiséra Adama Skaly, který sdružil spolužáky herectví, se kterými spolupracoval již na DAMU v Divadle DISK. Vojtěch Vodochodský působí v mnoha pražských divadlech (Divadlo Na zábradlí, Divadlo Na Fidlovačce, Divadlo Na Jezerce, Divadlo Viola, Divadlo v Řeznické). V létě 2019 hrál v inscenaci Večer tříkrálový, která byla uvedena v rámci Letních shakespearovských slavností a také se podílel na imerzivní inscenaci Divadla Letí CAMPQ. Ztvárnil také několik epizodních rolí v seriálech.