Sólo pro tři

Tři zpívající básníci, tři velcí umělci, tři lidé. Tři různé kultury, osobnosti, osudy. Ač rozdílní v rámci jazyka, hudebního projevu i poezie textů, přesto existuje daleko více toho, co je naopak spojuje. Dnes již klasici, kteří se klasiky stát nechtěli, jako by promlouvali podobnou řečí. Slovy, která tryskají hluboko z nitra hrudníku a která jsou pravdivá tak, jak pravda jen dokáže být. Slovy, která neúnavně rebelují proti násilí, falši a zradě, která nepřestanou vyzdvihovat pravdu, něhu a lásku. Tři nekompromisní bojovníci, z nichž se ani jeden nedožil padesátky. Taneční divadlo s podtitulem Sólo pro tři není čistě narativním příběhem. Spíše jde o obrazy spojující se v jakousi mozaiku, jež je „flashbackem“ někoho, kdo se možná jmenoval Jacques, možná Vladimír nebo snad Karel… ale to je vlastně jedno. Tento „kdosi“ v sobě nese střípky všech tří a vlastně do určité míry dnes mluví za ně. Obrazy epickými i lyrickými, v duchu ostrého protestu svérázného humoru, jemného patosu, bezbřehého smutku až po vědomí nevyhnutelnosti samoty a smrti. Nespoutaná vnitřní energie, která dává vzniknout něčemu neotřelému a jedinečnému, však zároveň vysává a zabíjí.