8. prosince 2021

To bylo divadlo!

Divadlo je jediné umění, po němž zůstává jen prchavá vzpomínka a pár fotografií. V lepším případě ještě videozáznam. Už nemůžeme zažít Danu Medřickou v Kočičí hře, Františka Němce v Hamletovi, Petra Nárožného v Hejtmanovi z Kopníku, Jiřinu Bohdalovou v Domě na nebesích nebo Viktora Preisse v Poprasku na laguně, případně celý vinohradský soubor v Brouku v hlavě. Chceme, aby se na tyhle krásné inscenace nezapomnělo. Na inscenace, o nichž se říká: “Jo, to bylo tenkrát divadlo, když…”

4. 12. 2021
Titul hry nám vybaví Peškova roztančeného hochštaplírku, fikaného petrohradského hejska, jenž jako klikatý blesk prolétl líným hejtmanským salónem a napálí tupé náčelnictvo tak drze, že jeho oběti budily až kapku lítosti. Nový překladatel Gogolovy hry, Zdeněk Mahler, režisér Jan Kačer a soubor Činoherního klubu spojili nyní všechny své síly k tomu, aby tuto představu rozbili. Což se jim povedlo.
28. 2. 2021
Říkal jsem mu, že lidi budou svým způsobem zklamaní anebo naopak budou dokazovat: Vidíte, vždyť jsme to říkali, to nemohlo jinak dopadnout, navíc má vadu řeči a vlastně – je pořád stejný! Ale buď se Smoček dovede jako režisér tak krásně maskovat anebo jsem z toho měl větší vítr než on. Zkrátka, řekl mi, abych se na to vykašlal.
13. 2. 2021
Bylo nutné, aby důkaz provedl člověk jeho druhu, ubožák, kavárenský mudrlant. Kdyby jej byl provedl někdo z vyšších vrstev, filosof nebo intelektuál, byl by, myslím, vyzněl naplano. Magis to říká: „Systém – to je jako pódium.” Ohrozit ho musí člověk zdola, člověk, který poznal jeho sklepní díry.
3. 1. 2021
V adaptaci se soustředil na zavraždění Fjodora Karamazova a uzel, který rozplétá a který má několik konců, jimiž jsou Karamazovi synové, slouží Schormovi, podobně jako Dostojevskému, k nastolování otázek stále aktuálních. Ty – lapidárně řečeno – vybízejí k vnitřním polemikám o správném a špatném v člověku a kromě jiného vyvolávají pochybnosti těch, kdo věří, stejně ovšem jako těch, kdo nevěří. Jestliže Dostojevskému slouží tyto otázky k mučivým pochybnostem o smyslu víry v boha, Schormovo pojetí je širší a týká se víry, její účelnosti vůbec.
16. 3. 2020
Slovo dalo slovo, pohádali jsme se a nemluvili jsme spolu asi rok. No nemluvili… On vždycky přišel a řekl: “Paní Urbanová, řekněte paní Trojanovej, že jí přeju dobrý den.” – “Hele, Macháček ti přeje dobrej den.” – “Paní Urbanová, řekněte Macháčkovi, že mu taky přeju dobrý den.”
15. 12. 2019
Jaromír Hanzlík o režiséru Jaroslavu Dudkovi: “Já jsem ho strašně miloval, obdivoval a bezmezné mu důvěřoval. Dodnes jsem vděčen osudu, že jsem patřil do takzvaně jeho týmu.”
26. 7. 2019
Jiří Suchý dovede pro slovní hříčku obětovat pointu vtipu, jeho texty se blíží Osvobozeným co do slovního vtipu, zdaleka však nemají jejich myšlenkovou bohatost a lidovost. Co není, může při Suchého literárním nadání být. Přiznejme mu ještě, že umí hrát na bandžo. Tím však s klady skončíme. Je rozhodně přinejmenším přeceňováni vlastních schopností, postaví-li se J. Suchý po bok M. Kopeckému jako herec.
20. 5. 2019
Když jsem si přečetl hru Jiřího Hubače Dům na nebesích, popadla mne neodbytná touha zahrát si po boku dlouholeté partnerky jednou něco vážnějšího. Vladimír Dvořák
13. 4. 2019
Kolega Homola z Komorního divadla mi před zkouškami říkal: „Ty prý máš hrát Hamleta, ale, člověče, nic si od toho neslibuj, vždyť je to pro snoby. Všichni ohromně tleskaj` a vůbec nevědí, o čem to je, tak si nemysli, že na tom uděláš kariéru.“ Pak to představení viděl a druhý den u nás zazvonil a povídá: „Já už si vůbec nepamatuju, kdy jsem byl naposled v divadle jako divák dojatý, už jsem ani něvěděl, že to vůbec neexistuje. A mně se to včera stalo. Ne kvůli tobě, že tě zabili nebo kvůli Ofélii… Já jsem tam seděl a poslouchám, poslouchám, až jsem si uvědomil, že pořád vím, o čem je řeč, dívám se a pořád vím, o čem se to hraje, všemu tomu rozumím. Tak jsem si najednou řekl `Hergot, tak já snad nejsem takovej blbec, jak jsem si myslel` a slzy radosti mi samy vytryskly – a za to ti jdu poděkovat.“
24. 3. 2019
Hamlet — to je Mont Everest. Měl jsem pocit, jako bych stál na úpatí nesmírné hory, váhal jsem, jestli budu mít dost síly, ale když jsem našel v režiséru Macháčkovi spolehlivého a zkušeného průvodce, pak se mi výstup na tuto velehoru přestal už jevit tak zrádný, nebezpečný a obtížný.
9. 3. 2019
“Jako gymnazista jsem viděl na Vinohradech jejího Puka. Je to zážitek který nesu v sobě dodnes. A možná, že tam už začalo to, že mám tu Jarku tak bezmezně rád.”
3. 3. 2019
A já jsem jednou přišel do divadla za kamarády a zjistilo se, když už lidi seděli v sále, že se Husák zapomněl v Ostravě. A byl tady Jiří Krejčík a řekl mi: Pane Menzel, vy to znáte, jděte tam. A oni mě oblíkli, naučili mě honem ty jejich texty, ty pohyby nohou, to nošení cedulí, tady v šatně, to už se nemohlou zkoušet na jevišti. To bylo ve čtvrt na osm, pět minut po půl osmý jsem tam vpad, odříkal jsem to, lidi zatleskali, Krejčík mě objal a od té doby jsem začal tuhle malou roli s Husákem alternovat.
2. 2. 2019
 „Krevní královna Thálie! Neznám chvilky, kdy by si posteskla. Vždy byl slyšet jen a jen smích! Nikdy nezmeškala zkoušku! Nikdy nepřispěla do zákulisních drbů! Nehrála si na přední dámu Národního divadla – ONA JÍ PROSTĚ byla! Navzdory všem rádoby „národním umělkyním“ musel najít skvostný člověk Luděk Munzar odvahu, aby poslední rozloučení na jevišti Stavovského divadla prosadil. Soudruzi neměli rádi nádherné lidi!“ (Eduard Pavlíček)* „Nejsilnější zážitek? Přišel už pozdě. Ležela v náruči květin na jevišti, která znamenalo její svět, a Luděk Munzar řekl: „Dano, slyšíš to ticho?! a z nabitého hlediště, odkud jí burácíval potlesk, se k ní vznesla vlna ticha, jaké jsem nikdy neslyšel. Snad lidé přestali i dýchat. Možná jim na ten okamžik přestala i tlouci srdce. (Jaroslav Dudek)
27. 1. 2019
Krejča to stopnul a říkal nám: „Vy jste všichni herci Národního divadla, ale přistupujete k tomu moc herecky. A to bych nechtěl. Zkuste tam přijít jako normální lidi. Reagujte na situace jako normální lidé a ne jako herci, kteří to mají nacvičené: Teď na mě přijde řada, už vím, jak to řeknu.“
20. 1. 2019
Bude tomu bezmála třicet let, kdy jsme jednoho srpnového rána stoupali křivolakou uličkou, půlenou prudkým sluncem a milosrdným stínem, strmě vzhůru, takže jsme mohli chvílemi zahlédnout přístav, odkud vítr v poryvech přinášel vůni moře. (Viktor Preiss)