„Nestalo se nikdy nic. Nic. Tohle je ta jediná věc, která se kdy udála.“ Hra o dlouhodobých vztazích, o zradě, nevěře, lži – tedy o lásce.
Ve hře je možná důležitější vše, co se neřekne a je zamlčeno. Pod zdánlivě banálními dialogy to bublá a vře. ZRADA je hra o dlouhodobých vztazích, o milostném propadnutí a následném vystřízlivění, o běžícím čase, během kterého se intimní vztahy mechanizují, vytrácí se touha i fantazie a z mileneckého opojení se stává každodenní (manželská) rutina. Ale je to také hra o zraněném přátelství a o šílené přetvářce. Je to hra o zradě, nevěře, lži. Hra o lásce.
V Čechách se Harold Pinter příliš často nehraje. Možná proto, že jeho hry, vyznačující se minimalismem a zároveň mnohoznačností, nenabízejí snadná režijní a herecká řešení. Činoherní klub ovšem Pinterovi věnoval pozornost už v roce 1967, kdy se zde konala česká premiéra NAROZENIN v režii Jaroslava Vostrého a v překladu Milana Lukeše (hráli Bořivoj Navrátil nebo Leoš Suchařípa, Jiřina Třebická, Jiří Hrzán nebo Jan Kačer, Táňa Fischerová, Josef Somr a Petr Čepek). Byl to tehdy nejen výrazný počin umělecký, ale také úctyhodný akt občanské odvahy: inscenace byla totiž publikem vnímána také jako memento před hrozbou okupace, k níž záhy skutečně došlo. Později se v Činoherním klubu hrála ještě Pinterova dramata NÁVRAT DOMŮ (režie Jan Kačer, 1972) a SPRÁVCE (režie Ivo Krobot, 2004).
Pinterova komorní hra ZRADA konvenuje jedné z hlavních dramaturgických linií Činoherního klubu, totiž anglosaské dramatice, v níž má soustavnou zálibu režisér Ondřej Sokol. Tentokrát hru nejen režíruje, ale sám se také obsadil do jedné ze tří rolí. A protože další dvě role svěřil Kateřině Lojdové a Martinu Fingerovi, lze předpokládat, že se vzhledem k povaze intimního tématu pustil záměrně na třaskavou půdu, prosátou dramatickou látkou i vlastní empirií všech zúčastněných protagonistů.
