Manon

Konec 19. století představoval pro francouzskou operu hledání rovnováhy mezi starými a novými pohledy. Musela reagovat na projevy realismu, objevující se v románech Gustava Flauberta či Émila Zoly nebo v malbách Gustava Courbeta, na Wagnerovy inovace v hudebně-dramatickém umění a v neposlední řadě též na francouzský operní ideál představovaný velkou francouzskou operou Giacoma Meyerbeera. / Námět, který inspiroval jak Vítězslava Nezvala, tak i Giacoma Pucciniho, přetvořil ještě dříve Jules Massenet ve vrcholné dílo francouzské lyrické opery. Hudba jeho nejslavnějšího opusu je sofistikovaná, a i přes občasnou sentimentálnost vyniká melodickou invencí, díky níž skladatel plasticky zobrazuje charaktery jednotlivých postav. Zatímco v první polovině 19. století upřednostňovala francouzská opera spíše mužské hrdiny, na jeho konci již začínají v hlavních rolích převažovat ženy. Dokladem této tendence je i Manon. Massenetův cit pro melodickou zpěvnost byl svého času nazýván oslavou sopránu.