Evald Schorm

V adaptaci se soustředil na zavraždění Fjodora Karamazova a uzel, který rozplétá a který má několik konců, jimiž jsou Karamazovi synové, slouží Schormovi, podobně jako Dostojevskému, k nastolování otázek stále aktuálních. Ty – lapidárně řečeno – vybízejí k vnitřním polemikám o správném a špatném v člověku a kromě jiného vyvolávají pochybnosti těch, kdo věří, stejně ovšem jako těch, kdo nevěří. Jestliže Dostojevskému slouží tyto otázky k mučivým pochybnostem o smyslu víry v boha, Schormovo pojetí je širší a týká se víry, její účelnosti vůbec.

Jiří Suchý dovede pro slovní hříčku obětovat pointu vtipu, jeho texty se blíží Osvobozeným co do slovního vtipu, zdaleka však nemají jejich myšlenkovou bohatost a lidovost. Co není, může při Suchého literárním nadání být. Přiznejme mu ještě, že umí hrát na bandžo. Tím však s klady skončíme. Je rozhodně přinejmenším přeceňováni vlastních schopností, postaví-li se J. Suchý po bok M. Kopeckému jako herec.