Zmoudření dona Quijota

„Jsme silní, dokud je naše láska silná.“ Rytíře smutné postavy Dona Quijota, jeho mudrlantského panoše Sancha Panzu a vysněnou Dulcineu zná snad každý. A to i ti, kteří nepřečetli gigantický Cervantův román. V něm četbou poblouzněný Quijote poprvé vyrazil na své směšnohrdinské výpravy do světa, který se ale jeho ideálům vysmál a tvářil se, že jeho skutky nepotřebuje. Vynikající básník Viktor Dyk dopsal svou slavnou quijotiádu roku 1912 a roku 1914 mělo Zmoudření Dona Quijota premiéru ve vinohradském divadle. Dykův text se právem zapsal mezi nejkrásnější česká básnická dramata a Zavřelova inscenace k nejzásadnějším počinům českého divadla. Moudrý blázen Don Quijote rozlišuje kontrast dobra a zla a věří tomu, že zlo je možné ve světě porazit. Jeho víra v dobro a důvěra k lidem je idealistická, stejně jako rytířská láska k neexistující ženě. Pragmatický svět přece dobře ví, že nic v něm není černobílé. Jen blázen by krvácel pro neuskutečnitelné hodnoty. Ironický skeptik Dyk ve svém dramatu vyhrocuje rozpor mezi idealismem a pragmatismem, tvořícími dva všudypřítomné póly českého společenského myšlení. Jeho Quijote konfrontován se skutečností přestane snít, zmoudří a zemře. V roce prvního uvedení hry začne skutečný svět pohřbívat své osvícenské sny a ideály na bojištích první světové války. Zmoudřel za těch více než sto let od napsání hry svět, ve kterém žijeme? Znovu se dnes zabýváme Dykovým příběhem, přesvědčeni, že je třeba odporovat pragmatismu Quijotovy Hospodyně: „Nač číst příběhy, které se nikdy neudály? Nevidím v tom smysl.“ Hudbu nahráli Epoque orchestra a Martinů Voices, dirigent Jan Kučera. Úryvek Dykovy básně Chiméra zhudebnil Magister Carrasco, tedy Aleš Procházka.