Radovan Lukavský

Hamlet

Český herec a  divadelní pedagog. Narozen 1.11.1919  v Praze. V roce 1938 se stal posluchačem FF UK – čeština a francouzština. Po uzavření vysokých škol začal  studovat na pražské konzervatoři v Trojanově ulici, ale ve druhém ročníku byl nuceně nasazen v Bílovci. Angažmá: 1944 – Divadlo Vlasty Buriana, 1946 Divadlo na Vinohradech, 1950 – Městská divadla pražská, 1957 – Národní divadlo. Zemřel 10.3.2008 v Praze.

Rubrika To bylo divadlo! (ve smyslu „to bylo tenkrát divadlo, když hrál Radovan Lukavksý Hamleta, Karel Höger Smrt obchodního cestujícího nebo Dana Medřická Matku Kuráž“) vychází z jednoho dlouhodobějšího projektu Thespisu – stejnojmenné knížky o nejslavnějších českých divadelních inscenacích let 1949-1989. Proto zde můžeme čas od času otiskovat i vzpomínky divadelníků, kteří již zemřeli. Jsou to rozhovory nikde jinde neotištěné, původní (ostatně jako všechno na OD – s výjimkou převzatých recenzí). Líbí se nám rčení Radovana Lukavského, že kultura je to, co člověka kultivuje, a proto začínáme s ním. Rozhovor proběhl v rámci příprav natáčení prvního dílu jiného našeho projektu, který Vám nabídneme počátkem příštího roku – Hovory o herectví v hotelu Hoffmeister (více o projektu zde).

 

Srpnová neděle
Národní divadlo
premiéra: 25.4.1958
derniéra: 27.11.1961
počet představení: 154

autor: František Hrubín
režie: Otomar Krejča
scéna: Josef Svoboda
kostýmy: Jindřiška Hirschová
hudba: Václav Trojan

 

 

hráli: Vlasta Fabianová, Marie Tomášová, Karel Höger, Bohuš Záhorský, Jiřina Šejbalová, Radovan Lukavský, Luděk Munzar, Naďa Prchalová, Ema Černá, Jan Tříska, František Filipovský, Zdeněk Šavrda, Eliška Poznerová + 34 herců v alternacích

Jedinečný zážitek mého hereckého života. U velikého režijního stolu seděl František Hrubín, režisér Krejča, scénograf Svoboda, autor hudby Václav Trojan. Kdo měl k tomu co říci, tak to řekl a nikdy jsem nezažil, že by tam došlo k prestižnímu napětí. Nikdo nikomu podrážděně neřekl při nějaké poznámce „Jo, Vy to chcete i režírovat?“, nikdy nenastal malér, byly to skutečné osobnosti a ne ctižádostivci, kteří chtějí jen uplatnit sami sebe, jenom svůj názor.

Já jsem hrál toho poštmistra a na jedné zkoušce jsem řekl Františku Hrubínovi, že se mi tam nezdá jeden odstaveček, text je takový papírový, literární, není to mluvená řeč. A on se mě zeptal „A jak byste to řekl?“. Já jsem zaimprovizoval hovorovou řečí a Hrubín se mě zeptal, jestli to tam může nechat. A když pak vyšla Srpnová noc knižně, zjistil jsem, že jsem autorem pěti řádek a těšilo mě to.

Když jsme začali zkoušet, režisér Otomar Krejča to po krátké době utnul a řekl nám, že nás samozřejmě vnímá jako herce Národního divadla, ale že k té Srpnové neděli přistupujeme moc herecky – a to že on by nechtěl. Říkal: zkuste na to jeviště přijít jako normální lidi. Vzniká nějaká situace, reagujte na ni jako normální lidé a ne jako herci, kteří to mají nacvičené – teď na mě přijde řada a už vím, jak to řeknu. Nejdříve jsme z toho byli zmatení, na jedné z prvních zkoušek si dokonce Bohoušek Záhorský stoupnul a řekl: „Tak jak?“. Ale nakonec k tomu Krejča všechny dovedl, skutečně se to povedlo a v kritikách se psalo, že to je obroda činoherního herectví. Stereotypy herecké zručnosti, virtuozity, nic takového tam nebylo. Nehrály to divadelní hvězdy, ale všichni tam byli jako normální lidé – to tu tenkrát nebylo zvykem a bylo to skutečně nádherné, fantastické.

 

Hamlet
Národní divadlo
premiéra: 27.11.1959
derniéra: 3.1.1966
počet představení: 174

autor: William Shakespeare
překlad: Zdeněk Urbánek
režie: Jaromír Pleskot
scéna: Josef Svoboda
kostýmy: Ludmila Vojířová, Jindřiška Hirschová
hudba: Jan F. Fischer

 

hráli: Vítězslav Vejražka, Radovan Lukavský, Miroslav Doležal, Ladislav Pešek, Bořivoj Navrátil, Josef Gruss, Karel Pech, Emil Konečný, Bohuš Hradil, Eduard Kohout, Luba Skořepová, František Filipovský, Miloš Nesvadba, Otomar Krejča, Vlasta Fabianová, Naděžda Gajerová, Václav Švorc, Vladimír Brabec, Josef Velda, Bohumil Bezouška, Zdeněk Šavrda + 21 herců v alternacích + 22 tanečníků

Nejdůležitější pro to, aby představení uspělo, je, když se pochopí, vycítí smysl a podstata příběhu a ta se nějakým způsobem realizuje. Není jediné řešení pro všechny časy, každá generace přistupuje ke stejnému textu s trošku jiným úhlem pohledu.

Tenkrát měl hrát Hamleta Karel Höger a stalo se něco nevídaného – vrátil roli týden před začátkem zkoušek. Řekl, že mu momentálně všechno jde strašně lehce, každou roli jen tak sype z rukávu a že by Hamleta takovým způsobem hrát nechtěl, že se potřebuje regenerovat, obrodit.

Zeptali se mě, jestli si myslím, že bych to mohl hrát – režisér Pleskot mi řekl: „Podívej se, to je samozřejmé, že nikdy nemůžeš zahrát Hamleta tak, jak by ho zahrál Höger, protože to je muž s tajemstvím a Ty jsi průhlednej jak okenní tabule. Ale my se k tomu postavíme generačně, zbavíme Hamleta všeho ozdobného, všech deklamací, těžkých dekorací, aranžmá. Budeme hrát příběh a budeme se snažit sdělit jeho smysl tak, aby tomu všichni v hledišti rozuměli. A to se skutečně povedlo, tak, že pan Hájek napsal v Rudém právu, že se nám bohužel podařilo oklestit košatý strom shakespearovské poezie na telegrafní tyč. A my jsme řekli: to jsme rádi, že to takhle je, protože zřejmě nám telegrafní tyč není tak protivná jako jemu – telegrafní tyč je prostředek komunikace a nám se podařilo tu komunikaci navázat.

Inscenátoři nesmějí autora pokládat jen za jakousi pomůcku, je nutné brát autora jako spolutvůrce představení. To je tvůrčí kolektiv, skupina, autor tam má svoje slovo, svoji důležitost a nesmí se přehlížet – ale není jediný stereotyp, každá generace má jiný přístup. To jsem si tenkrát uvědomil, po kritice našeho Hamleta od kolegů, hereckých bardů, kdy jsme dostali velice na frak, jak to hrajeme špatně, že to není Hamlet – a paní Scheinpflugová, jinak velice přátelská, tenkrát tichým, ale smutným, hlasem řekla: Mně je líto jediné věci. Že se nikdo z dnešních diváků nedozví, kdo je to Hamlet.

A já jsem si tehdy řekl, že až budu v jejím věku a bude se hrát Hamlet jinak než jak ho hrajeme dnes my, nebudu to odsuzovat, kritizovat, protože je to samozřejmá věc, že další generace k tomu přistoupí jinak. A toho jsem se opravdu celý život držel – to je marná sláva, v první řadě žijeme svými dojmy z mládí. Dodnes mi lidi říkají „Ten Váš Hamlet byl tenkrát lepší.“ – tehdejší studenti, mladí lidé, kteří to tenkrát skutečně přijali. To je normální, jen si to člověk musí uvědomit, aby se nepouštěl do zbytečných střetů.

Kolega Homola z Komorního divadla mi před zkouškami říkal: „Ty prý máš hrát Hamleta, ale, člověče, nic si od toho neslibuj, vždyť je to pro snoby. Všichni ohromně tleskaj` a vůbec nevědí, o čem to je, tak si nemysli, že na tom uděláš kariéru.“ Pak to představení viděl a druhý den u nás zazvonil a povídá: „Já už si vůbec nepamatuju, kdy jsem byl naposled v divadle jako divák dojatý, už jsem ani něvěděl, že to vůbec neexistuje. A mně se to včera stalo. Ne kvůli Tobě, že Tě zabili nebo kvůli Ofélii… Já jsem tam seděl a poslouchám, poslouchám, až jsem si uvědomil, že pořád vím, o čem je řeč, dívám se a pořád vím, o čem se to hraje, všemu tomu rozumím. Tak jsem si najednou řekl `Hergot, tak já snad nejsem takovej blbec, jak jsem si myslel` a slzy radosti mi samy vytryskly – a za to Ti jdu poděkovat.“

Je skutečně důležité jít po smyslu věci. Dnes je velice častý režisérský exhibicionismus, kdy režisér chce jen ukázat, co s tím dokáže udělat, jak to dokáže vyložit naruby, že má nápady, které ještě nikdo neměl. Takže se hraje Romeo a Julie, Julie je černá a Romeo je bílý, aby se to udělalo jinak, jak to ještě nebylo… To je scestné a bohužel se to dnes v mnoha divadlech děje. Bez ohledu na to, že divácí chtějí vědět, o čem to je.

 

Obchodník s deštěm
Komorní divadlo
premiéra: květen 1957

autor: N. Richard Nash
režie: Rudolf Hrušínský
překlad: Milan Lukeš
scéna: Adolf Wenig
kostýmy: Adolf Wenig

hráli: Karel Pavlík, Josef Kemr, Jaroslav Cmíral, Dana Medřická, Eduard Dubský, Ladislav Kulhánek, Radovan Lukavský

Obchodník s deštěm bylo mimořádné představení, především v tom, že to režíroval Rudla Hrušínský. Že to byla herecká režie. To je trochu jiný typ režie, než když normální režisér aranžuje, dává pokyny a čeká, jak kdo splní úkol. Rudla věděl, že za prvé se musí realizovat všechno, co je v předloze autorem nabídnuto, nelze, aby režisér některé podstatné věci vynechal, protože se mu nehodí a šel jen po své vizi. A mluvil s námi jako kolega, všechny návrhy podával kamarádsky – „a ještě kdybys zkusil“. To bylo kouzlo, on vždycky stál někde v třetí řadě a byl jak dirigent, žil tím, spoluprožíval s námi každou situaci. A to bylo na téhle inscenaci vidět – samozřejmě spolu s výkonem Dany Medřické, která byla nezapomenutelná, nenahraditelná. Já jsem pak třeba hrál v záskoku s jinou herečkou, výbornou, ale nikdy to pochopitelně nebylo to pravé ořechové, co jsem ochutnal s Danou Medřickou.

A mělo to ještě jednu věc, kterou jsme si tenkrát uvědomili – to bylo představení, ve kterém každý, ať hrál jakoukoli roli, všichni své role hráli nesmírně rádi. Všichni. A to je strašně důležitá věc. Nebylo to jako v jiných představeních, kde mohou mít někteří kolegové pocit, že vykonávají službu, aby si ti druzí mohli zahrát a pak k tomu nemají ten pravý vztah. Z toho pak plynula naprosto mimořádná atmosféra, která proudila do hlediště. Vnitřní pohoda měla na výsledek nesmírný vliv.

Jednou nám nabídli z velvyslanectví, jestli chceme vidět film Obchodník s deštěm s Burtem Lancasterem a Katharine Hepburnovou. Šli jsme se na to podívat, ale to bylo o něčem jiném, on se tam jenom obrovsky předváděl. Tak jsme samozřejmě zatleskali, ale ten člověk z velvyslanectví říkal, že si chce tu hru představovat jen v našem provedení, protože si uvědomil, že ve filmu chybí podstatné věci – osobní vztahy, lyrická vazba mezi těmi lidmi. V dialozích mezi Starbuckem a Lízou se on jenom chvástal, vytahoval, o citovou stránku byl film ochuzen – a pro toho Američana tím ztrácel cenu. To pro nás bylo velice milé.

Bylo to jedno z nejúspěšnějších představení – já už jsem pak byl angažován do Národního divadla a oni chtěli, abych to ještě hrál, ale že na to nemají peníze, aby mě platili pohostinsky a že bych to mohl hrát za stovku. A já jsem říkal, že to budu rád hrát i bez stovky a taky jsem to – už jako člen Národního divadla – ještě dva roky hrál. To byla skutečně krása.

Při derniéře došlo k nádherné věci – bylo léto, obrovské vedro a v Komorním divadle bylo strašné dusno. Byla tam stěna, která se dala otevřít do zahrady a oni celý ten obrovský prostor otevřeli. My jsme hráli a teď si představte, že když jsem jako Starbuck odcházel, tak jak jsem vzýval déšť, byla tam taková roura s dírkami a v těch dveřích najednou začalo pršet. A tenkát při derniéře v přesně tomtéž místě se venku najednou spustil liják. Ne déšť, liják. Lidi řičeli, řvali – skutečně to vypadalo, že jsem to způsobil. Byla to šťastná souhra, ale jedinečný moment a všichni mi pak říkali: „Tak Ty to opravdu umíš?“ Byl to veliký, krásný moment.

Galerie

Autor

Jana Smetánková
Jana Smetánková

Autorka myšlenky portálu O divadle, majitelka vydavatelství Thespis, které vydalo – s výjimkou Cimrmanů – prakticky všechna DVD s divadlem, která se kdy na českém trhu objevila a je dokonce tím subjektem, který jako první přišel s myšlenkou prodeje záznamu divadelního představení.

Komentáře

Komentáře