Román Winterbergova poslední cesta Jaroslava Rudiše vyšel v roce 2019 (nejprve v němčině jako Winterbergs letzte Reise, česky 2020) a rychle se zařadil mezi nejvýraznější středoevropské prózy posledních let (kniha získala několik literárních cen). Kritika oceňovala především její schopnost propojit osobní příběh s dějinami střední Evropy a originální vypravěčský styl založený na rytmizovaném proudu řeči, který připomíná tradici hrabalovského vyprávění. Rudiš zde vytváří svébytný literární tvar na pomezí románu, cestopisu a historické eseje, v němž železniční putování slouží jako rámec pro zkoumání paměti, identity a vztahu k minulosti. Pro tuzemské čtenáře je kniha působivá mimo jiné i díky schopnosti nahlížet české i širší středoevropské dějiny z nečekané „přeshraniční“ perspektivy, která narušuje zažité národní výklady a otevírá prostor pro složitější vrstevnaté porozumění minulosti.
Není rozhodně náhodou, že se světová premiéra dramatizace tohoto románu odehraje právě v Liberci. Dramaturgie DFXŠ se dlouhodobě snaží přivádět na jeviště díla, která se zdejším regionem přímo souvisejí. Autoři dramatizace Jiří Janků a Pavel Khek si to naplno uvědomili a o regionální aspekty příběh hodně opírají. Literární hrdina Winterberg je rodákem z Liberce a město – respektive někdejší Reichenberg – se v jeho vzpomínkách vrací jako místo, kde se osobní paměť střetává s dějinami dvacátého století. Nejde přitom o nostalgický návrat, ale spíše o neustálé hledání smyslu v prostoru, který se proměnil natolik, že jej nelze jednoduše znovu najít. Právě tato rovina činí inscenaci pro liberecké publikum mimořádně silnou a zároveň aktuální. Navíc jak režisér, tak autor románu hovoří o tom, že Václav Helšus je pro roli Winterberga naprosto ideálním představitelem – nejen mezi libereckými, ale dokonce mezi všemi českými herci vůbec.
Inscenace je, stejně jako knižní předloha, jakousi železniční road movie po střední Evropě – prostoru, kde se setkávají jazyky, kultury i konflikty. Koleje zde neznamenají pouze spojení, ale také připomínku dramatických dějinných zlomů, které region formovaly. Tvůrci se nesoustředí na lineární vyprávění, ale kladou vedle sebe proud vzpomínek, asociací a návratů, v nichž se minulost neustále dere do přítomnosti. Výsledkem je jevištní tvar, který osciluje mezi melancholií a humorem, mezi konkrétním příběhem a obecnější úvahou o tom, jak se vyrovnáváme s vlastní historií. Winterbergova poslední cesta tak není pouze příběhem o minulosti, ale i o současnosti. Ukazuje, jak obtížné je orientovat se ve světě, kde se staré jistoty rozpadly a kde se člověk snaží dát svému životu smysl prostřednictvím vyprávění. V tomto ohledu lze román i jeho dramatizaci chápat jako současnou variaci na existenciální téma – člověk je vržen do světa, který nedává jednoznačné odpovědi.
Dramaturg Jiří Janků: „Winterbergova cesta není pouze putováním po zemích bývalého Rakouska-Uherska, ale především poutí vnitřní a sebezpytnou. Naše inscenace zve diváky na výpravu, která nemíří pouze do konkrétních měst, ale především do krajiny paměti – a klade otázku, zda je možné minulost opustit, nebo zda s námi vždy zůstává jako tichý spolucestující.“
Premiéra: 27. března
Více o inscenaci:
