Partneři portálu O divadle

Mecenáši

28. března 2024

Adam Páník

A jednoznačně z improvizace pochází moje přemýšlení skrz jednání. V improvizaci, když jste hození do situace, není čas přemýšlet, ale je čas jednat. Myslím, že je to vlastně perfektní prostředek, jak se naučit „hrát postavy“.

Ke studiu herectví nastoupil po gymnáziu a vyučení v oboru uměleckého řezbářství a restaurování. Snaží se být komplexním tvůrcem, nejčastěji pracuje na autorských inscenacích, kde se pozice herce, scénografa, režiséra nebo dramaturga prolínají či zcela překrývají. Kromě tvorby divadelní se zabývá i tvorbou zvukovou a hudební. Spolupracoval jako autor hudby na loutkových inscenacích, je členem několika hudebních uskupení, ale působí i sólově a vyrábí hudební nástroje. Přečtěte si rozhovor s Adamem Páníkem, studentem herectví Katedry alternativního a loutkového divadla.

Před DAMU jsi studoval umělecké řezbářství a restaurování. Co ti toto studium dalo a jak se to dá využít v divadle?

Já jsem tam šel, protože jsem se chtěl naučit vyřezávat loutky, tak třeba to se dá použít hned. Ale měli jsme i základy truhlařiny a obecně prostě umět řemeslo a nebát se pracovat v dílně na strojích hodně věcí ulehčuje. Nebo to taky zvětšuje potenciál, protože si do divadla můžu ledasco vyrobit sám a tím pádem si dovolit víc si toho navymejšlet.

Jaká očekávání jsi měl od studia na DAMU? Naplnila se?

Hm, už ani nevím, jaká jsem měl očekávání, ale bylo to fajn studium. A nebýt pandemie a distanční výuky, určitě i magistr by byl perfektní.

Co pro tebe znamená alternativní divadlo? Jak bys svoje pojetí alternativního divadla popsal?

Na tohle jsme měli celý cyklus přednášek – Současné podoby alternativního divadla – takže to pro mě znamená velký rozsah různých divadelních praktik, ve kterých si každý tvůrce hledá svůj divadelní jazyk. Anebo na to prdí a experimentuje až do smrti, každá jeho inscenace je jiná, a to je snad ještě lepší. Toho bych se chtěl zatím držet i já.

Co bys řekl, že je tvá největší přednost?

No to nevím, to byste se asi měli zeptat Terezy Havlové.

Je fakt, že společně s ní jsi založil Musaši Entertainment Company, s níž připravujete zejména loutkové projekty. Co všechno už máte za sebou?

Naše ustalující inscenace byla Entomologious a pak se hned všechno zavřelo, takže jsme dělali spíš výtvarno – např. řezané masky Mikuláše, čerta a anděla pro Valdštejsnou lodžii nebo takový dřevěný komiks Dřeva na lyžích k doprovodnému programu Jizerské 50. Entomologious jsme začali vyvíjet jako stolní hru – když to nemůžeme hrát my, tak ať si to lidi zahrajou sami. A taky děláme rádio, ale jenom na chalupě, hlásíme z půdy na dvůr. Už jsme uvažovali, že budeme hlásit i na internetu, zatím jsme si pro to ale nevymysleli příležitost. A krom toho objevujeme příležitostně různá další řemesla – třeba kovářství nebo hubkaření. A ještě teď připravujeme paralelně 2 inscenace – CEDRON, to bude taková loutková apokalypsa a butó-klaunskou inscenaci Teď když mám dům spálený na popel, vidím lépe na měsíc. Butó je japonská forma tanečního divadla, která se těžko popisuje, ale snad se dá říct, že zahrnuje různé techniky a motivace pro pohyb. Jeden z nejdůležitějších umů je určitě dokonalá kontrola pohybu např. i s dělením vlastního těla na různě se pohybující segmenty nebo vliv často obskurních obrazů, podle kterých se tělo pohybuje nebo jimiž prochází. Původní verze je už namnoho způsobů deformovaná a přizpůsobená vlastním potřebám jednotlivých skupin a performerů, zároveň ale ani zpočátku nemělo butó nějakou veledůležitou definici. No a pro naše účely je to fúze s klaunstvím, které ale také vnímáme spíše skrze vlastní dojmy než skrz učebnicovou definici. Butó-klauni jsou pro Alfréd ve Dvoře a spolupracují s námi ještě Matěj Šumbera a Veronika Traburová.

Na který projekt, na kterém ses během studia podílel, nikdy nezapomeneš?

Asi si je budu pamatovat všechny, ale nejradši budu vyprávět buď o Entomologious nebo o Mistrech Pohybu. Nebo ještě Vývařovna: pásmo o vlasti – to je z těch tří vlastně jediné zadání, ve druháku jsme totiž měli udělat kabaret. No a nám z toho vyšel takový drzý komentář, kde se toho spoustu děje, třeba závod největších Čechů nebo drezůra vlajky. Na to, jak to pomalu začne, tak to pak chytí hroznej drajv a myslím, že se to vyvíjí dost nečekaně. No a na Mistry nejde zapomenout, to je srdcovka. To jsme udělali s klukama s hercema z našeho ročníku nad rámec studijních poviností. Je to první věc, co jsem režíroval a taky to má takový kabaretní nádech. Zároveň je to dokument a nový cirkus dohromady. A i písnička tam je, dokonce hit!

Několik let ses věnoval divadelní improvizaci. Co ti to dalo?

Mnoho mi to dalo. Hrál jsem docela často, a tak asi odtamtud se vzala myšlenka dělat divadlo víc než jenom jako koníček. Krom toho, že dost lidí z mého improvizačního okolí třeba už bylo na DAMU nebo na nonverbálním divadle na HAMU. A jednoznačně z improvizace pochází moje přemýšlení skrz jednání. V improvizaci, když jste hození do situace, není čas přemýšlet, ale je čas jednat. Myslím, že je to vlastně perfektní prostředek, jak se naučit „hrát postavy“. I velká uvědomělost sebe sama na jevišti pochází z improvizace, nebo takový automatismus, že jak se stoupne na jeviště, všechno se zbystří a stoupne vnitřní energie. A seznam by mohl jít dál a dál.

Jak nejraději trávíš svůj čas, když zrovna nehraješ, nezkoušíš nebo nestuduješ?

Tak různě, podle nálady a únavy – rád lezu po sklalách, rád hraju stolní hry, ale taky rád přestavuju svůj pokoj – měním si tak prostředí k přemýšlení.

Jsi členem hned několika hudebních uskupení. Na jaké nástroje hraješ?

V prastaré kapele Šašaman kvintet (ale většinou spíš kvartet) hraju na kytaru a zpívám. V našem slavném ročníkovém Safari Jazz Orchestra hraju nejčastěji taky na kytaru, basu, ale teď nově i na soprán a tenor trombon. Pak jsem si ještě tak pro radost udělal sólo album pod jménem Padre Lorenzo & Groovebox, to je takové seznamování se s midi a cvičení na baskytaru. A tomu snad ještě podobné se může zdát album, která jsme udělali s Kubou Šulíkem místo deníkových zápisů z výletu do Texasu. Grotowski Chainzz je hustej rap.

Hudební nástroje i vyrábíš. Kdy jsi s tím začal? A co všechno umíš vyrobit?

Já jsem se i rozmýšlel, jestli půjdu na řezbářství nebo na kytaráře, takže mě to zajímá už vlastně dost dlouho. Nic z toho, co jsem vyrobil, nemá být profesionální nástroj, ale spíš se na to má hledět jako na výtvarný objekt – jako třeba banjo z kola od auta nebo Spoonerovo drnkátko, to jsem vyrobil asi jako první na DAMU. Jako poslední jsem vyrobil koto. (pozn. – japonský strunný hudební nástroj)

Máš nějaký speciální rituál před představením/ premiérou? A pokud, tak jaký?

To nemám. Většinou se jenom těším.

Kde se vidíš v budoucnu?

V domě se zahradou, s takovou džunglí a altánem, no a na půdě bude malá divadelní scéna. V létě tam bude festival, v zimě závody na DIY sněžných vozidlech.

Galerie

Věnuje se propagaci divadla DISK a působí také jako PR manažerka kulturních projektů a redaktorka filmového webu Totalfilm.cz. Absolvovala magisterské studium na katedře produkce na DAMU, kde od roku 2019 vede kurz zaměřený na média, komunikaci a public relations. Divadelní a kulturní svět je jí blízký už od dětství, a proto ji těší, že se v něm může pohybovat profesně i jako divák.

Mohlo by vás zajímat

19. 3. 2024
Švandovo divadlo uvede komorní hru Martiny Kinské o nevšední umělecké trojici
12. 3. 2024
„Budoucnost ještě nikdo nenapsal, budoucnost ještě nikdo nevytesal do kamene, budoucnost je otevřená. Jak byste chtěli žít vy?“ (Městská divadla pražská uvedou v Komedii první českou adaptaci románu Aldouse Huxleyho Krásný nový svět.)
1. 3. 2024
Smetanovský operní cyklus Ostrava 2024 nebo balet Rapsodie Bohemia
1. 3. 2024
Divadlo Na zábradlí v březnu uvede Čechovova Racka v režii Jiřího Havelky