Chlast (Švandovo divadlo)

Divadelní adaptaci snímku Chlast, oceněného v roce 2021 Oscarem za nejlepší cizojazyčný film, uvede koncem dubna pražské Švandovo divadlo. Autory adaptace jsou režisér filmu Thomas Vinterberg a Claus Flygare – ti svou divadelní verzi Chlastu postavili na ústřední pánské čtveřici: kamarádech, kteří jsou na hraně vyhoření a potýkají se s krizí středního věku. (Na smíchovské scéně je ztvární Robert Jašków, Jacob Erftemeijer, Tomáš Petřík a hostující Petr Stach.)

Může půl promile alkoholu v krvi posunout život k lepšímu? Proč muži vlastně pijí a čím mohou trpět? Pomáhá řízená opilost k sebejistějšímu vystupování, šťastnějšímu manželství nebo dokonce k vytoužené partnerce? Čtveřice hrdinů inscenace Chlast se to pokusí zjistit…

Vše spustí zdánlivě nevinná glosa na oslavě čtyřicátin Nikolaje, středoškolského učitele psychologie. Ten se svým třem kolegům a kamarádům zmíní o teorii filosofa a psychiatra Finna Skårderuda. Dle ní člověku chybí od narození půl promile alkoholu v krvi k tomu, aby byl kreativnější, energičtější a šťastnější. Brzy teorii vyzkouší v praxi Martin, učitel dějepisu, kterého trápí nejen apatie studentů, ale i rozpadající se rodina.  Záhy jej následují Nikolaj i další dva přátelé – poněkud ušlápnutý učitel hudby Peter a Tommy, učitel tělocviku, který už, jak se ukáže, o popíjení něco ví. A výsledky jejich „vědeckého pokusu“ jsou opravdu překvapující…

Režisér Thomas Zielinski: „Divadelní adaptace Chlastu je podle mne příběhem o vztazích – k sobě a svým nesplněným ambicím, k pití, ke kamarádům a také k ženám, ať už skutečným nebo těm vysněným. Jde také o generační příběh – o moment, kdy čtyřicátník či padesátník začne bilancovat. V jednu chvíli se přestane hnát dopředu, ohlédne se a dostaví se deprese… Rád bych zároveň, aby tato inscenace vyzařovala i radost, nával energie, pocit uvolnění a také úžas, že nad přízemní existenci se lze aspoň chvíli povznést, protože i tyto emoce ke stavům mírného podroušení patří.“

Dramaturgyně Martina Kinská: „Stejně jako filmová i divadelní verze Chlastu je lomeným žánrem. Od téměř nespoutaného mejdanu a čiré komedie přechází v tragikomedii až drama, aby konec zůstal v jistém smyslu otevřený a každý z diváků jej mohl uchopit po svém. I díky tomu se vyvarujeme černobílému či moralistnímu kázání.“

Výhodu divadelního ztvárnění vidí Thomas Zielinski v možnosti naplno využít kouzla divadelního prostoru: „Podívaná se tu – na rozdíl od filmu – odehrává ve 3D a umožňuje nám tak citlivě vtáhnout do děje i diváky. Ti zde představují studenty, kteří alkoholovým „výkonům“ svých učitelů přihlížejí.“

Učitelské povolání ústřední čtveřice inspirovalo režiséra Zielinského a scénografa Lukáše Kuchinku k zasazení hry do minimalistického prostoru s bílými magnetickými tabulemi. Martina Kinská: „Ty slouží hrdinům k zaznamenávání experimentu, umožňují ale i projekce a posun ve vnímání reality, jež se s užíváním alkoholu pojí – víc bychom zatím neradi prozrazovali.“

Z obvyklého klišé, spočívajícího v okázalém padání a hulákání „opilých“ postav, pomohla hercům najít nevšední východisko choreografka Jana Burkiewiczová. Odborným poradcem, který dlouhodobě pracuje s lidmi trpícími alkoholovou závislostí, je psychiatr Jakub Šimek.

Na otázku, proč do Švandova divadla na Chlast přijít, odpovídá režisér Zielinski jednoznačně:  „Protože Chlast je především o vztazích a ty jsou v životě to nejdůležitější. Mužům, těm už bilancujícím i těm teprve na prahu kariéry, nabízí vážné téma podané v podobě chytré a netuctové zábavy. A ženám zas umožňuje nahlédnutí do křehké mužské duše.“

Premiéra: 29. dubna (Účast na premiéře přislíbil i spoluautor divadelního scénáře Claus Flygare s manželkou, dánskou herečkou Tinou Gilling Mortensen.)

Mimochodem – podle údajů Českého statistického úřadu se v kategorii rizikové konzumace alkoholu v roce 2020 nacházelo 18,9 % populace ve věku 15 a více let (27,1 % mužů a 11,1 % žen). Do kategorie středního rizika spadalo 8,9 % respondentů (12,6 % mužů, 5,5 % žen) a do vysokého rizika, tedy škodlivého pití alkoholu 9,9 % (14,5 % mužů, 5,6 % žen).