Čajkovského opera Evžen Oněgin je spolu se IV. Symfonií f moll, op. 26 vrcholným dílem jeho prvního tvůrčího období úzce vázaného na pobyt v Moskvě, kam se v r. 1865 přestěhoval z Petrohoradu. Čajkovskij komponoval operu v letech 1877–1878, aby pak měla 17. března 1879 premiéru na scéně Malého divadla v Moskvě. Podařilo se mu do ní mnohovrstevnatě vepsat vlastní porozumění pro hlubokou osobní krizi, kdy člověk nemůže kvůli společenským pravidlům žít ve shodě se svým autentickým já.
On – stejně jako Taťána v závěrečné části opery – stál v době jejího komponování před rozhodnutím, zdali žít dle diktátu jiných, nebo ve shodě se svými city. Čajkovskij se v červenci roku 1877, poté, co dokončil zhruba dvě třetiny opery, nešťastně oženil s Antoninou Miljukovovou. Po několika týdnech soužití manželství opustil a odjel z Moskvy. Evžen Oněgin je operou o touze žít volně a v lásce, mající schopnost naše životy měnit.
Čajkovského opera je nasycena velkými odlišnými charaktery, které jsou v hudbě vykresleny s precizním porozuměním pro jejich emocionalitu a prožívání ve shodě s tím, jak hluboký a pestrý byl Čajkovského vnitřní svět.
Základní dramatický konflikt Čajkovského opery spočívá v rozporu mezi plností neprojevitelného vnitřního světa a prázdnotou světa vnějšího, plného zapomenutých tužeb, v němž se možná ani nemiluje. Ten zpodobňují kromě Olgy, také Larina, Filipjevna a v prvním dějství samozřejmě i samotný Oněgin. V druhém jednání je pozorovatelný jeho dramatický vývoj pramenící z přímého střetu s přítelovou smrtí, kterou pro její zbytečnost lze jen těžko pochopit. Ve třetím aktu se i Oněgin stává tím, kdo chce skutečně žít, nejen přežívat. Hloubku a niternost pak lze spatřovat u Táni a Lenského, kteří oba touží – jejich touha je sice pohání vpřed, ale nevede je ke štěstí, nýbrž k tragickému konci.
Rozpor mezi vnitřním a vnějším světem se vepisuje i do výtvarného a režijního pojetí. Minimalistické dekorace představují onu prázdnotu, kterou zaplňuje velikost hudby a pěveckých interpretací zpřítomňujících hluboká a jemná témata. To skutečné se v Čajkovského díle neodehrává na jevišti, ale v nás – v našem vnitřním světě, ožívajícím díky prožitkům dramatických postav.
Pražská premiéra Evžena Oněgina se uskutečnila na den přesně 136 le před letošní libereckou premiérou – 6. 12. 1888 v Národním divadle, a to pod taktovkou samotného skladatele. (V Divadle F. X. Šaldy byl tento titul po roce 1945 uveden celkem sedmkrát, naposledy v roce 2000.)
Ivan Krejčí o Evženu Oněginovi: „Čajkovský Puškinovo dílo krásně zhudebnil, byť z mého dnešního pohledu příliš romanticky. Už dlouho jsem měl velkou touhu přiblížit Čajkovského Oněgina zpátky k Puškinovi. To do jisté míry jde, a do jisté míry nikoli. Otázka tedy je, jakým způsobem do inscenace dostat vlastně i to, o čem se domnívám, že bylo pro Puškina důležité a co je důležité i pro mě. Tedy ironický pohled na něj i na dobu. Z mého pohledu je Taťána v románu i v opeře jediná jednající postava, která něco opravdu chce, kdežto Oněgin je člověk, který vlaje a je znuděn tím vším, jenom přežívá. Jako nesmírně zajímavé se mi zdá prozkoumat, co jeho náhlé vzplanutí k Taťáně skutečně znamená. Je to opravdu láska? Touha po něčem, co mu uniká? Vlastně poprvé v životě opravdu něco chce a už jen to možná něco znamená.“
Zbyněk Müller o Evženu Oněginovi: „S prvními tóny předehry poznáváme okamžitě skladatelův nezaměnitelný rukopis, který zřejmě většina posluchačů i dirigentů miluje právě tak jako já. Předehra představuje základní výrazový materiál, vycházející z charakteristiky Taťány – zasněnost, zádumčivost, ale také budící se cit, jenž je zhudebňován v průběhu opery různě silnými, ale postupně gradujícími poryvy, vrcholícími odhodláním tyto city vyznat v dopisové scéně. Lyrický soprán zde dozrává do mladodramatické polohy; ta je podpořena i v orchestru, kde se poprvé od začátku opery ozvou trubky a trombony.
Lyrické scény nejsou pro orchestr vůbec snadné – instrumentace je střídmá, nástroje obnažené, a protože chybí robustní základ a střední vrstva, takový ten tmel, který známe dobře například u Bedřicha Smetany, zvuk je obtížné svázat; to je také hlavní a nejtěžší úkol pro dirigenta i orchestr, který musí „doručit“ kromě precizní techniky a souhry také vysokou zvukovou kulturu.“
Více o inscenaci:
