Faustovský mýtus fascinuje čtenáře, filozofy, teoretiky i divadelníky od doby svého vzniku. Jeho podstatou je touha po poznání a sázka s ďáblem. Myšlenka, jakou cenu jsme ochotni za ni zaplatit. Faust je zosobněním hledání naplnění – vystudoval vše, co se dalo, ale stejně má pocit, že mnoho nepoznal. V replice „Poznal jsem, že nic poznat nejde,“ se odvíjí příběh, který odráží věčnou lidskou touhu „mít více“ a „být někým jiným“. Faustovský mýtus zahrnuje touhu po poznání stejně jako neustálou nespokojenost a nenasytnost. Vytrvalé hledání smyslu života, které nedochází naplnění.
Dramaturgyně Barbora Jandová: „Neexistuje žádný jednotný, ucelený výklad Fausta. Tak jako existuje spousta literárních zpracování lidové legendy, existuje i spousta vykladačů Goethova díla. Germanista Viktor Lange říká, že se žádný jiný text v historii světové literatury nevzpírá tak moc interpretaci jako právě Faust. Faust je interpretační výzva. Mám pocit, že rozkrývání Goethova Fausta může být úkol na celý život. Například profesor Vladimír Just, český teatrolog a divadelní a literární kritik, který o faustovském mýtu a jeho proměnách přednáší už dvě desetiletí na Filozofické fakultě UK (souborné vydání jeho přednášek nese název Faust jako stav zadlužení), mj. říká, že: „Velikost Goethova Fausta se pozná mj. i podle toho, že toto dílo snese, jak se zdá, nekonečné množství interpretací.“ A básník Heinrich Heine zachází ještě dál svým výrokem: „Každý člověk by měl napsat svého Fausta.” Tak vhodná se zdá tato látka, aby se do ní vlily nejrůznější názory.“
Režisér Jakub Čermák: „Od počátku jsem věděl, že chci dělat Fausta pouze v případě, že budu mít možnost režírovat oba dva díly. Chtěl jsem zkrátka zdolat tuto velehoru, hnacím motorem byla právě snaha nějak uchopit druhý díl, který se zřídka uvádí. Najít v něm (svůj) smysl. Dořešit, co bylo s Faustem dál. Kým se stal a kde skončí. A také, jak se vyvíjí jeho vztah s Mefistem. Pro mě zůstává Faust bez druhého dílu jen obdivuhodným fragmentem.“
Jakub Čermák převádí Fausta do vizuální podoby a vnímání 21. století – podtitul by mohl znít „cesta ke světlu“ nebo „drama nenasytného ducha“.
Barbora Jandová o výtvarné koncepci: „Zcela pomíjíme počáteční Goethův Prolog v nebi. Nejde zde o metafyzickou sázku Boha Hospodina a Ďábla – Mefistofela o lidskou duši. Naše sázka/smlouva se odehrává mezi umírajícím Faustem a Ďáblem, který mu nabízí „druhou šanci“. Vědec a intelektuál Faust nebádá nad smyslem svého života a poznání v alchymistické laboratoři 16. století, ani ve studovně Goethova 18. století, v surovosti a osamocenosti naší doby se na konci svého života ocitá v novodobém předpeklí – na LDN… Každý z nás bude, stejně jako Faust, jednou na konci své životní dráhy bilancovat a ptát se, čeho dosáhl a čeho lituje…“
Zatímco první polovina inscenace je Faustovou cestou za požitky, rozkošemi a vším, co ve svém vnitřním, osobním životě dosud nepoznal, ve druhé polovině inscenace prochází nenasytný egocentrický Faust „velkým světem“, v němž touží po uznání a moci, sebepotvrzení a potvrzení své lidské hodnoty.
Jakub Čermák k pojetí Fausta: „Hrajeme opravdu Fausta mimořádně proškrtaného, zkráceného, vysušeného na kostru. V našem Faustovi je méně slov, než bývá zvykem. V naší úpravě hrajeme druhý díl jako činohru beze slov. Nejde o tanec ani o pantomimu, pouze o čistý pohyb. Musíme držet myšlenku textu – i když ho neříkáme, ale vyjadřujeme pohybem. Pohyb musí předávat stejnou pozornost jako slovo. Není to souslednost nějakých akrobatických cvičení, ale jednání naplněné pohybem. Které vyžaduje od herce velkou soustředěnost a přesnost, žádnou přibližnost či obecnost. I od diváků tento způsob jednání možná vyžaduje jiný způsob vnímání.“
Jedním z prvních tematických impulsů k uvedení Fausta byl mj. antagonismus stáří a mládí… Ve své vizi od počátku pracoval Jakub Čermák se zdvojením obou postav – takže diváci uvidí starého Fausta a Mefistofela, i jejich mladou podobu: „Mám pocit, že zdvojení hlavních protagonistů funguje skvěle, že se nám daří propojovat postavy, třebaže mají různé představitele, toto řešení nám dává také možnost bohatěji pracovat s proměnami nejen osob, ale i stavů, ve kterých se nachází. Samozřejmě primární rozdělení bylo na mladého a starého Fausta, ale nepracujeme s tím věkovým aspektem nějak otrocky. Také nám tento vývoj nebo stárnutí, přináší na jeviště nový pohled, nová témata nebo nové prožívání. Mimořádně důležité pro mě bylo také soustředit se na vztah Fausta a Mefistofela, který prochází výraznou dynamikou. Vždyť spolu stráví prakticky jedno století. Já mám občas problémy strávit s někým cestu autobusem do Prahy. V tom všem mi myslím herecká čtyřhra, Škrdla – Polák a Schreiberová – Hajduková hodně pomohla.”
Premiéra: 22. února
Více o inscenaci:
