Romeo a Julie

K bláznům je škoda mluvit, ohluchli. Co by ne, když vy, mudrci, jste slepí. / Sluncem rozpálená Verona – a stejně tak tu hoří i dávná nenávist dvou rodů. Horko, emoce i napětí stoupají. Střety v ulicích jsou na denním pořádku. Jako zbraň poslouží leccos, i slovo. A stejně okázale jako výhrůžky zní i vyznání lásky. A také představy, jaká vlastně je. Láska. Vášnivá slova se stávají šepotem smrti. A čas plyne, trochu unaveně… Dokud nevypukne další střet a vévodovi dojde trpělivost; pod hrozbou přísného trestu zakazuje další nepokoje. A pak se to stane: dva mladí lidé, téměř ještě děti, z nepřátelských rodů, se do sebe osudově zamilují. Najednou je jedno, kdo je „ten druhý“ – protože ten druhý je rázem všechno. Dosavadní svět přestane existovat. Čas i jistoty mizí a všechno kolem se mění. Události se řítí neuvěřitelnou rychlostí, téměř zběsile. Skoro to připomíná komedii, kdyby se nestalo pár osudových chyb a nedorozumění a vše nezačalo neodvratně spět k tragédii. A dříve tak lehce vyřčená slova najednou těžknou, když je třeba je proměnit v činy.