Partneři portálu O divadle

Mecenáši

2. prosince 2022

Jeden německý život (Divadlo v Řeznické)

"V té době jsem měla dvě zaměstnání. Dopoledne u Žida a odpoledne u nacisty."

Na první fotografii je mladá dívka, sekretářka, někdy mezi lety 1942 a 1945.

Na té druhé stejná paní, jen ve věku 105 let. Tehdy vznikl dokument Jeden německý život – o životě Brunhildy Pomsel, která byla právě v letech 1942-1945 sekretářkou génia propagandy a manipulace Třetí říše Josepha Goebbelse. (Proklik vede na Amazon, kde se na film můžete podívat.)

Když jí bylo 102 let, prozradila, že byla Goebbelsovou sekretářkou. V jejích 105 letech o tom byl natočen téměř hodinový dokument. Není v něm pokorná, nepůsobí dojmem, že má potřebu se obhajovat, že by měla pocit viny. A už vůbec není ustrašená. Je hrdá, možná i zpupná. Ale sama sebe definuje jako postavu na okraji.

Ve 106 letech zemřela. Nabízí se domněnka, že ten dokument jí pomohl vyrovnat se s tím, že byla sekretářkou ideologa německé totální války.

V roce 2019 měla v londýnském Bridge Theatre premiéru stejnojmenné monodrama Christophera Hamptona s Maggie Smith. V červnu 2021 pak svoji premiéru Jednoho německého života odehrála Kateřina Macháčková (s několika drobnými přihrávkami režiséra Radima Špačka).

Děje se tak v Divadle v Řeznické. Hodinu a půl sama na jevišti, v tom nevelkém prostoru metr od diváků v první řadě. V podstatě bez hnutí, bez jediného gesta, nepočítali-li bychom v to trojí napití ze sklenice s vodou, které se děje vždy ve stejných klíčových momentech textu a vždy úplně stejnými pohyby. Hodinu a půl diváci sedí a ani nedutají. A nespustí z ní oči.

O to více, že osm měsíců po premiéře ukázala ruská agrese na Ukrajině, že otázky, které hra Christophera Hamptona klade, rozhodně nejsou historickou zkušeností odcházejících generací.

Brunhilda Pomsel na mě působí dojmem, že má cílený odstup, staví se na bok událostí. Je to psychologická obrana člověka, který po válce seznal, jaké hrůzy se děly?

“Ona žila svůj život, ona byla ta zlatá mládež. Byla schopná, věci se jí dařily. Byla zvláštní, svým způsobem suverénní. Možná nějakou vinu podvědomě cítí, ale na druhou stranu to byla nejkrásnější léta jejího života. Říká: musíte pochopit, že za Hitlera se Německo nejdříve zlepšilo. Po té první světové válce to bylo v Německu strašné. A pak přišel Hitler a nabízel mladým lidem práci, budovalo se, architektura v Berlíně byla přenádherná. Byla konjunktura. Většina ho pak slepě následovala a neviděli to ostatní.”

Berlín. To bylo tenkrát úžasné město.
Nabízelo všechno, co jste si jen mohli přát, všechno, co mohlo lidem připadat důležité: divadla, koncerty, obrovská nádherná kina, kabarety, báječné ZOO, mondénní restaurace, samozřejmě pro pouhé smrtelníky příliš drahé. Hodně jich bylo pro lidi, co měli peníze, bohaté Židy, těch bylo v Berlíně hodně.
My bydleli ve velice tiché čtvrti. Po ulicích nejezdila skoro žádná auta – a byl tu klid a řád. Neviděla jsem tam jedinou demonstraci. A když si bratři oblékli hnědé košile, vyrazili ze čtvrti ven.

Na jednom videu říká: “Byla to odporná doba a já byla dost velká, abych poznala, že nacismus je zlo. A to si dávám za vinu. V životě jsem asi přišla do styku s mnoha zločinci – ale tehdy jsem to nevěděla.”

“Nevíme, co oni věděli. Ona toho o koncentrácích asi věděla víc, než normální lidé. Ale nevíme, do jaké míry. Ona věděla, že nějací lidé mizí, ale toho si oni nevšímali.”

Chápu, že nám to dnes nikdo nevěří, ale vážně jsme nevěděli nic. Říkali nám, že Židé se přesouvají do Sudet, kde osídlují uvolněné území.

“Nemůžu posoudit, jak to měla s pocitem viny. Já jsem se ji snažila vidět jako člověka. Vcítit se do ní. Myslím si, že ona byla i obratná, takže ty věci říkala tak, jak je chtěla říci. A i když říká, že nic nevěděli, tak něco museli tušit, ale nepřipouštěli si to.

A myslím, že i v tom dokumentu si dávala pozor na to, co řekne. Ale rozhodně v jejím projevu by musel být nějaký pocit provinění, a to nebyl.

Ona to potřebovala ze sebe dostat. A myslím, že to potřebovala hlavně sama k sobě. Protože hledá i svoje alibi. A protože byla jedna z mála přeživších takových vysokých spolupracovníků.

Zajímavé bylo, jak před premiérou toho dokumentu všichni mluvili a mluvili a ona tam jen seděla a jen řekla: “Ja”. Stoicky. Svrchu. Znala svoji hodnotu.

Možná se cítila jako článek ve fabrice, určitě nechtěla přijmout nějakou odpovědnost. Možná ta její přezíravost byla i obrana, ale asi to byl i její povahový rys. Od všeho měla takový hodnotitelský odstup. Včetně té rodiny, kde byla nejstarší z pěti dětí a jediná dcera.”

V textu se velmi často zdůrazňuje, že byla apolitická, že ani neví, koho volila.

Doma jsme politiku nikdy neprobírali. Tedy, podle mě máma ani nevěděla, jak táta volil. A vice versa. Jenže ve dvaatřicátém mi bylo 21 a byla jsem nadšená, že konečně budu moct hlasovat. Netuším, koho jsem vlastně volila, ale den to byl krásný, neděle, a všude byly plakáty, hudba a plakáty po celém Berlíně, politika nepolitika, bylo to fantastické… ano. Nejspíš jsem volila nacisty, stejně jako všichni.

“Ale to si myslím, že tak bylo. Já jsem prožila 50. léta. Dospěla jsem poměrně pozdě, pořád se mnou někde šoupali, měnila jsem prostředí. A 50. léta, to byla vymývárna, pamatuju si, co nás učili. Takže já jsem spoustu věcí v životě, které byly komplikované, takzvaně přecházela. V 70. letech jsem hodně pracovala, měla jsem dítě, pak jsem s ním byla sama a měla jsem se co otáčet, abych to všechno stihla.

Doléhalo na mě, že táta má problémy, taky se mě jednou za půl roku ptali, jestli se s ním stýkám a různě o mě měli zájem, ale já jsem byla naivka do pětačtyřiceti, tak jsem to tak nevnímala. Celou tu dobu jsem pochopila, až když jsem četla tátův deník.

A ona to říká, když je jí sto. Ve 34 letech šla na 5 let do vězení. Většinu svého života byla sama, neměla děti, které by si přála. V podstatě, ona ten trest dostala, v tom lidském slova smyslu. A tam jsem se já snažila hledat nějaké řešení pro tu postavu.”

Co bylo při zkoušení nejtěžší? S ohledem na to těžké téma i nejednoznačnou osobnost Brunhildy Pomsel?

“Pro mě bylo nejtěžší najít tu postavu. Já jsem po tátovi příznivec komplexního herectví podle Stanislavského. I když nějak zmodernizovaného. A já opravdu musím projít vnitřní změnou, včetně prostředků své mimiky, všeho.

A to se nám podařilo až ke konci, protože já jsem impulsivní, zatímco tam jsem bez hnutí. Takže my jsme hledali i fáze toho stárnutí, včetně toho vizuálního dojmu. Hledala jsem lidské souznění a kontakt. A mám pocit nějaké změny.

Včetně toho, že na premiéře jsem měla trému, slinila jsem si rty a lidé mi pak říkali: “Vy jste měla geniální mimiku.” A ono to bylo jenom proto, že jsem měla suchou pusu a musela jsem  hodinu a půl jenom mluvit.”

To, že se za celou dobu napijete jen třikrát a pak si vždy úpně stejným gestem utřete pusu kapesníčkem, to je záměr?

“Ano. Mohla bych se napít víckrát, ale má to pro mě nějaký význam – něco se v ději přeruší a já nemůžu dál. Minule jsem už měla hodně sucho v puse, takže jsem se potřebovala napít, ale neudělala jsem to. Nechci říci, že by mě to rozhodilo, ale mám danou nějakou formu a k té se potřebuju přibližovat. Z toho kapesníčku je nakonec celá etuda. To se týká i pohledu očí – snažím se jimi diváky nevidět nebo míjet.”

Pro diváky je to napití se záchytný bod. Není tam žádná akce, jen sedíte a oni vás hodinu a půl poslouchají bez hnutí. V podstatě nikdo se ani nepohne.

“Já jsem na začátku říkala: tam musí být všechno pravda. Na sto procent prožitá pravda, jinak to lidi nebude zajímat. Nevidí tam žádné video, nevidí tam nic. Jen silné emoční momenty – když mluví o bombardování, o nejlepší kamarádce, která zmizela, o životě v krytu, o mrtvých Goebbelsových dětech, která ona měla velmi ráda, o doktorovi, který na konci války zabil manželku s dcerou.”

Dá se předpokládat, že jí došla zrůdnost toho režimu, když Goebbelsovi zabili své děti?

“Mohlo ji to zasáhnout. Ona tam říká, a já bych tomu docela věřila, že pro ni byl šok norimberský tribunál. Když slyšela, jak se tam přiznávali.”

Z vězení jsem vyšla v lednu 1950. Přijela jsem domů, položila na stůl 24 marek a řekla, mami, tady máš, co jsem vydělala za posledních pět let. Máma ty peníze vzala a hodila do koše. To jsou východoněmecké peníze, řekla, ty tady neplatí. Zjistila jsem, že svět se úplně změnil: nová měna, ve východním Německu komunisti, norimberský tribunál. A – vím, že tomu lidi nemůžou uvěřit – o všech těch věcech kolem Židů jsem poprvé slyšela, když jsem se vrátila z vězení. Jistě, vždycky jsem věděla, že existovaly koncentrační tábory, ale neměla jsem tušení, že tam lidi plynovali a spalovali. A víte, já v Buchenwaldu pod těmi sprchami stála. Člověk tam měl svůj hák, můj měl číslo 47, na ten jste si pověsila šaty a měla asi čtvrt hodiny ve velké okachlíkované místnosti, kousíček mýdla a pěkně teplou vodu, dokud najednou nezačala téct studená – brrr – a pak jste šla do další místnosti a vaše šaty vám vyčistili a pověsili na jiný hák číslo 47. Vážně jsme se na to těšily, probíhalo to možná dvakrát ročně, ale teď, když na to pomyslím, dělá se mi zle, z toho pomyšlení, že ty samé sprchové hlavice používali, aby jimi přiváděli plyn, nebo co, a tak zabíjeli Židy. Strašné věci. My o nich nechtěli vědět, vážně nechtěli. Seděla jsem u svého stolu na ministerstvu propagandy a věděla toho stejně, nebo spíš stejně málo jako náš zelinář.

Co bylo v procesu toho zkoušení nejtěžší?

“Nejtěžší na tom bylo, jak jsme se prokutávali textem. Asi třetina šla pryč, hodně jsme to pozměnili. Aby to nebylo umělé, aby to do sebe nějak zapadalo. A asi vůbec nejtěžší bylo mě zklidnit.

Snažila jsem se najít člověka. Člověka, který nevyrostl v úplně dobrých podmínkách, nicméně dívenka byla ctižádostivá a všeho, co chtěla, docílila. Byla pracovitá, houževnatá. Ona využívala všech pozitiv té doby, a svého postavení, které ji dostalo někam na výsluní.

Vymínila jsem si i to, že to pokaždé říkám trochu jinak, aby to bylo živé, jako když se autenticky točí ten dokument. Takže já když si opakuju, tak si nemohu opakovat text, ale potřebuju si opakovat jednotlivé styčné a přechodové body.

Původně tam měly být i projekce nebo víc hudby a asi měsíc před premiérou Radim s Yvettou (Srbovou, ředitelkou divadla) řekli, že si myslí, že to ustojím a že to budeme hrát bez toho. A potom měli vždycky připomínky a já, jak jsem se do toho postupně dostávala, začala jsem si v tom věřit.”

Hra je psána jako monodrama, přesto vám tam režisér Špaček na začátku nahodí pár otázek. Proč?

“Já věděla, že když se má v monologu zříkat viny, bude silnější, kdyby přímo na jevišti dostala otázku “Cítíte vinu?”, když to nebude ani z nahrávky, ale když to někdo řekne přímo, osobně, ona tím musí být zaskočená.

A svým způsobem to pomáhá i mojí psychice – je tam Radim a má text. Ale ještě nikdy jsem ho nepotřebovala. Naštěstí.”

Začíná ta sebedůvěra při zkoušení nového textu vždy znovu od nuly? Bez ohledu na zkušenost předchozích let u divadla?

“Musíte začít od nuly. A to platí v podstatě i pro každé představení. Mám sice nějakou zkušenost, ale nemohu opakovat to předešlé. Já si vždycky musím opakovat to, jak to vzniká, principy. A i to je strašně těžké. Já se nemůžu snažit opakovat, jak jsem to říkala. Protože než to začnu říkat, tak musím vědět, proč to říkám. Je to takový vnitřní scénář a ten já musím oživovat. Takže já jsem před každým představením úplně vyděšená. A trému mám s věkem narůstající.

Je to i hodně fyzicky náročné, já jsem po představení úplně zpocená a fyzicky hotová. Ten den, kdy to hraju, musím mít úplné volno. A ani si to neopakuju. Jen si musím uvědomit: jsem stoletá žena, mám trému, jsem poprvé ve studiu a skoro nevidím. A teď mám něco vyprávět. A tím ten začátek může být i trochu klopýtavý a pak už to postupně začne žít.

A i když mám někdy pocit, že mě to vždycky stojí dva roky života, tak to, že mám šanci to dělat, je úžasné.”

https://youtu.be/PvLL6LP41YY
Trailer dokumentu o Brunhildě Pomsel
Joseph Goebbels – totální válka (Brunhilde Pomsel v čase od druhé minuty)
Joseph Goebbels – Génius propagandy
Autorka myšlenky portálu O divadle, majitelka vydavatelství Thespis, které vydalo – s výjimkou Cimrmanů – prakticky všechna DVD s divadlem, která se kdy na českém trhu objevila a je dokonce tím subjektem, který jako první přišel s myšlenkou prodeje záznamu divadelního představení.

Mohlo by vás zajímat

29. 11. 2022
24. ročník festivalu ostravských činoherních divadel nabídne 11 inscenací – aneb od rychle stravitelného hamburgeru ke gurmánskému (divadelnímu) zážitku
24. 11. 2022
Divadlo Jiřího Myrona se stane dějištěm plesu požárníků s tombolou, volbou královny krásy i pořádným ohněm
22. 11. 2022
Noc divadel ve Státní opeře (dříve Německé divadlo, Divadlo 5. května a Smetanovo divadlo) nabídla divákům dva prohlídkové okruhy. Mohli tak vidět hlediště i zákulisí, šatny, kulisárny, mohli vstoupit do orchestřiště, zkušeben. A mohli vidět i technické zázemí, což bylo velmi zajímavé, protože divadlo, to je nejen umění, ale i světla, teplo, vzduchotechnika. Prostě provoz. […]
17. 11. 2022
„Raději být mrtvý bez krve, než zůstat naživu bez srdce.“