Partneři portálu O divadle

Mecenáši

28. března 2024

Martina Jindrová

Asi před dvěma lety jsem našla starý sešit z osmé třídy, kde bylo popsáno několik stránek jenom jednou větou: „Musím se dostat na DAMU.“

Martina Jindrová si přála dostat se na herectví na DAMU už od svých 13 let. A povedlo se, studuje na Katedře činoherního divadla pod pedagogickým vedením Evy Salzmannové, Ondřeje Vetchého a Michala Dočekala. V letošním roce zamířila Martina spolu se svým ročníkem do DISKu, kde se představí v roli Velké sestry v Přeletu nad kukaččím hnízdem a také v autorské hře Kryštofa Pavelky Digitální podzemí. Seznamte se s mladou a talentovanou herečkou, o které v následujících letech ještě určitě uslyšíme.

Jaká očekávání jsi měla od studia na DAMU? Naplnila se?

Jelikož šla na DAMU o rok dřív moje nejlepší kamarádka Lýdie Šafářová, tak jsem nějak věděla, jak to tam chodí. Samozřejmě, že jsem měla všelijak zkreslené představy, ale řekla bych, že se moje očekávání naplnila, ať už ta pozitivní, nebo negativní. Až na to, že jsem se chtěla naučit na hudební nástroj. Nenaučila. Ale pořád věřím, že se to nějakým zázrakem stane!

Jak reagovalo tvé okolí, když ses dostala na herectví?

Řekla bych, že velmi dobře! Mamka byla dojatá, táta se jí smál, že brečí, ale uvnitř byl určitě taky dojatý… Dokonce jsem si dala při té příležitosti svého prvního (a posledního) panáka s Alešem Procházkou, který mě připravoval. Rozumějte – jsem abstinent, takže když si dám panáka, tak už to opravdu něco znamená! Byla to velká sláva, hrát jsem chtěla prakticky od dětství, kromě éry, kdy jsem si myslela, že budu atletka a na DAMU jsem chtěla jít zhruba od 13 let. Asi před dvěma lety jsem našla starý sešit z osmé třídy, kde bylo popsáno několik stránek jenom jednou větou: „Musím se dostat na DAMU.“ Já i moje okolí jsme považovali něco takového za velký úspěch, až zázrak, a proto jsem se, když mě přijali, potkávala především s pozitivními reakcemi. Jen babička by si možná přála, abych dělala něco jiného.

V čem si opravdu věříš?

V dělaní lipsync doma před zrcadlem… (playback, synchronizace pohybu úst se zvukovou stopou). A pak si myslím, že umím docela naslouchat, chodit včas a být připravená.

Jaká z rolí, které jsi dosud ztvárnila, tě nejvíce oslovila? A proč?

Nevím, jestli umím vybrat jen jednu. Všechny mě vždycky něčím osloví, ať už v dobrém, nebo ve špatném smyslu. Ale je tady jedna taková role, na kterou často vzpomínám. Bylo to v prváku v rámci hereckých klauzur. Chystali jsme hru s názvem Murlin Murlo od Nikolaje Koljady. To zkoušení bylo velmi intenzivní a v jedné fázi jsem měla pocit, jako by se ve mě něco otevřelo… A byl to velmi osvobozující, očišťující až katarzní moment. Miluju také Helenu ze Snu noci svatojánské. To je jediná role ze všech, které teď hraju, na kterou se vždy stoprocentně těším! A s láskou vzpomínám na Valérii, kterou jsem dělala ještě před DAMU s amatérským souborem V. A. D. podsekce Latrína Magika v inscenaci Valérie a týden divů. Moc mě bavila její rozmanitost.

V Přeletu nad kukaččím hnízdem hraješ Velkou sestru. Jak sis k téhle postavě hledala cestu?

Já ji ještě pořád hledám! Můj vztah k postavě Velké sestry se stále mění. Zpočátku se mi zdálo, že si k ní najdu cestu rychle, jenže zkoušení bylo komplikované, a mně se stále víc zamotával vztah k sestře i přemýšlení o ní. Přiznám se, že jsem ji začala nesnášet, ještě na předpremiéře v červnu to tak bylo. Jsem ráda, že jsem si od ní mohla přes prázdniny odpočinout a získat odstup. V září už se mi hrála mnohem lépe a začala jsem si k ní hledat cestu úplně novou. Jsem zvědavá na další reprízy, doufám, že se to ještě někam vyvine.

Novou hru Digitální podzemí napsal Kryštof Pavelka přímo na míru vašemu ročníku a ty v ní máš křížovou alternaci s Barborou Křupkovou. Která z rolí, které si v Digitálním podzemí zahraješ, ti je bližší a proč?

Zatím jsme v polovině zkoušení, takže se postavy teprve rýsují. A jelikož máme od naší režisérky a pedagožky paní docentky Salzmannové poměrně velkou svobodu, já i Barča si tvoříme role po svém. Momentálně nedokážu říct, co je mi bližší. Moc mi teď chybí komedie, a v roli sekretářky Viky cítím hodně potenciálu pro komediální rozměr, takže mě hodně baví zkoušet. Na druhou stranu cítím, že s ředitelkou Janou mám dost společného. Ne, neřídím žádný IT start-up, ale její osobní témata jsou mi hodně blízká.

Jsi společně se svými spolužáky členkou souboru Distheatranz. Podíleli jste se mimo jiné na autorské imerzivní inscenaci „Lístky prosím“. Co tě jako herečku u zkoušení a následně hraní imerzivní inscenace překvapilo?

Myslím si, že u imerzivního divadla je rozhodně překvapující ten první kontakt s lidmi. To, jak reagují, jak vás vnímají, kam až jsou schopni zajít. Já jsem hrála biletářku v kině a mým úkolem bylo na začátku představení vítat lidi, pomáhat jim, odpovídat na jejich dotazy a hlásit začátek projekce, takže se mi často stávalo, že si lidé mysleli, že tam opravdu pracuji. A ptali se mě, zejména v dramatických momentech, jestli je třeba pustím ven, že by si šli zakouřit a podobně. Zjistila jsem, že je třeba nebát se s nimi komunikovat, odhalit jim kus svého příběhu – a oni s vámi potom jdou a zajímají se. Pro mě bylo zajímavé sledovat chování jednotlivých lidi. Někteří se drželi zpátky a spíše sledovali, druzí byli tak zapálení, že brali některým postavám rekvizity, nebo konali tak, aby něčemu v ději zabránili. To se pak dějí zajímavé věci!

Máš nějaký speciální rituál před představením? Pokud ano, jaký?

Ano, před každým představením je to trochu jiné, ale co se nemění, je, že si přeříkám text (většinou celý, pokud je čas), rozmluvím se a často si beru do kostýmu nějakou skladnou „zlomvazku“. Jsem hodně pověrčivá a jakmile si něco určím, že to musím dělat, tak to musím dělat pořád. Třeba právě před „Lístky, prosím…“ jsem si vždycky chodila povídat se svým hracím pokojíčkem těsně před představením. Obecně často mluvím na svoje rekvizity nebo prostor, ve kterém hraju. A teď opravdu doufám, že nejsem jediná! A také všude chodím hodně brzy, abych na všechno měla čas, jakmile něco nestíhám a neudělám svůj rituál, tak jsem nervózní a mám strach, že se to nepovede.

Prý v divadelních hrách víc obdivuješ mužské postavy. Máš nějakého svého oblíbeného hrdinu, kterého by sis chtěla zahrát?

Ano, častěji mi připadají mnohem zábavnější, než ty ženské. Nemám žádnou konkrétní postavu, kterou bych chtěla hrát, jen bych si přála, aby byla komediální a hodně stylizovaná. Jako je například Tichý ve hře Podivné odpoledne Dr. Zvonka Burkeho.

Zahrála sis v televizním seriálu České televize o Boženě Němcové. Jaká to byla zkušenost?

Skvělá! Opravdu. A to neříkám proto, že bych to měla napsané ve smlouvě. Poznala jsem tam spoustu skvělých lidí, kteří byli přirození a na nic si nehráli, a z toho jsem měla opravdu radost! Navíc režisérka Lenka Wimmerová věděla, co chce, a zároveň byla velmi trpělivá.

Kde se vidíš v budoucnu? Vyhovovalo by ti angažmá, nebo volná noha? Máš nějaké herecké sny?

Upřímně – zrovna teď, kdy se v divadlech nehraje, na to začínám nahlížet jinak, respektive mě takhle doba nutí nahlížet na všechno jinak. Ráda si zkusím angažmá. Myslím, že dokáže naučit hodně, ale vůbec teď nedovedu říct, jak to s kulturou bude a zda „novopečení“ herci budou vůbec žádaní. Každopádně můj sen je, aby byl náš soubor natolik samostatný, že by se sám uživil a my bychom v něm mohli hrát. Hodně se mi líbí idea Dejvického divadla a to, co dělají a hlavně, jak. Obdivuji také tvorbu našeho pedagoga Michala Dočekala, který je momentálně v Městských divadlech pražských. A také se mi líbí žánr, se kterým pracuje Tomáš Dianiška v Divadle pod Palmovkou. No a v poslední době jsem hodně přišla na chuť filmu… jakože dost.

Jak nejraději trávíš svůj čas, když zrovna nehraješ, nezkoušíš nebo nestuduješ?

V dnešní době je řešení volného času takové specifické. Třeba teď jsem zavřená už potřetí v karanténě a jelikož momentálně nemám wi-fi, vařím, jím, čtu, peru, dívám se do zdi, z okna… a vlastně to mám ráda! Jen kdyby to nebylo nařízené… Ale za normálních okolností ráda trávím čas s rodinou, svojí kočičkou a s přáteli. Jsem ráda, když mě někdo vyveze do přírody, kde se můžu dívat třeba z nějaké vyhlídky. Ano, vyveze, já toho moc nenachodím, Ale stačí mi málo, abych se kochala, já se ráda dlouho dívám!

Kdyby tě měli tvoji spolužáci charakterizovat pouze třemi slovy, co by podle tebe řekli?

Uf, to je těžká otázka… My jsme se o tom dokonce jednou v úzkém kruhu bavili a Kulťák (Petr Kult) řekl něco v tom smyslu, že nepoznal žádného člověka jako jsem já, tak z toho bych asi vycházela… A myslím, že to může být myšleno v obou směrech. Pak si myslím, že by řekli, že jsem pracovitá (a trochu až šprt), a že mám ráda svoje pohodlí. Popisovat sebe nebo ostatní ve třech slovech je pro mě prostě nemožné…

Stavros Pozidis ve 3 slovech o Martině Jindrové:

Střelená, Hodná, Kočička.

Galerie

Věnuje se propagaci divadla DISK a působí také jako PR manažerka kulturních projektů a redaktorka filmového webu Totalfilm.cz. Absolvovala magisterské studium na katedře produkce na DAMU, kde od roku 2019 vede kurz zaměřený na média, komunikaci a public relations. Divadelní a kulturní svět je jí blízký už od dětství, a proto ji těší, že se v něm může pohybovat profesně i jako divák.

Mohlo by vás zajímat

19. 3. 2024
Švandovo divadlo uvede komorní hru Martiny Kinské o nevšední umělecké trojici
12. 3. 2024
„Budoucnost ještě nikdo nenapsal, budoucnost ještě nikdo nevytesal do kamene, budoucnost je otevřená. Jak byste chtěli žít vy?“ (Městská divadla pražská uvedou v Komedii první českou adaptaci románu Aldouse Huxleyho Krásný nový svět.)
1. 3. 2024
Smetanovský operní cyklus Ostrava 2024 nebo balet Rapsodie Bohemia
1. 3. 2024
Divadlo Na zábradlí v březnu uvede Čechovova Racka v režii Jiřího Havelky