Paní Jenkinsová má skvělý hlas. Umí zazpívat prakticky všechno, kromě not…
The New York Sun
Příběh “nejhorší operní zpěvačky všech dob” měli diváci možnost vidět ve filmu Božská Florence s Meryl Streep v titulní roli a Hugh Grantem v roli jejího oddaného manžela.
Umělecký šéf Ungeltu a dramaturg Pavel Ondruch: „Hra Krásná vzpomínka z roku 2005 má podtitul Fantazie na život Florence Foster Jenkinsové a často je proto spojována se slavnějším a spektakulárnějším zpracováním života této pěvkyně od Petera Quiltera. Quilterova “Je úchvatná!” měla světovou premiéru ve stejném roce jako Temperleyho Krásná vzpomínka. A tak zatímco Quilter sbíral ocenění za svou komedii v Londýně, Temperley zažíval ohromný úspěch v New Yorku na Broadwayi. A to nejen divácký (o inscenaci se psalo jako o tom nejvtipnějším, co současná Broadway nabízí), ale i odborný (nominace na Cenu Tony i Drama Desk Award).”
Z českých inscenací Quilterova textu lze připomenout ku příkladu tu z Národního divadla moravskoslezského s
Alexandrou Gasnárkovou a Ivanem Dejmalem:
v rubrice Kdo jste to viděl?
v rubrice Hrajeme pro Vás
Roli svérázné operní pěvkyně bude hrát Bára Štěpánová, v jejímž podání diváci uslyší slavné sopránové árie, včetně koloraturní Mozartovy Královny noci či Gounodovy Ave Maria.
Martin Čičvák (činoherní, ale i operní režisér): “Chci upozornit na genialitu Báry Štěpánové, protože zpívat falešně je stotisíckrát těžší. U každého tónu se musí zamyslet, kde ho nasadit, aby to vůbec mělo nějaký humor. Aby to bylo nesnesitelné, ale správně nesnesitelné, odzbrojující, ale správně odzbrojující. Aby to za chvilku nezačalo být otravné a abychom mohli znovu a znovu překvapovat. Klobouk dolů.”
Pavel Ondruch: „Většina životopisců zdůrazňuje pravděpodobnou domněnku, že ona začínala jako mimořádně talentovaná holčička, která měla nejlepší hudební vzdělání – ale klavírní. A lidé o ní mluvili jako o zázračném dítěti. Její pěvecké nahrávky, jsou z roku 1941, kdy jí bylo 73 let. Koncert v Carnegie Hall byl ještě později. To znamená, že celá ta pohádka o nejhorší zpěvačce všech dob je založena na 40. letech, zatímco se mnoho životopisců domnívá, že ještě ve dvacátých letech to rozhodně tak špatné nebylo. Když začínala zpívat, kdy ji i novináři brali jako nadšenou amatérku. A pak se to teprve zvrtlo.“
Bára Štěpánová: “Ona tu operní techniku vlastně má. Hodně zkoušela, strašně ji to bavilo, jen prostě neslyšela. Ona to neslyší, ale hudbu miluje, nic jiného na světě pro ni neexistuje, chce dávat radost z hudby divákům. V poznámce od autora je, že se to v žádném případě nemá hrát jako komedie. Protože to, co je na tom úsměvné, vychází z toho, že je to opravdové.”
Florence Foster Jenkins začínala zpívat v newyorských klubech jako velká mecenáška – a všichni se shodují, že díky ní byl hudební život v New Yorku na vysoké úrovni. Financovala i Toscaniniho a díky ní mělo mnoho začínajících operních zpěváků co do pusy.
Pavel Ondruch
Pavel Ondruch: “Autor na té hře pracoval mnoho let. V 60. letech mu kamarádi pustili desku Florence Jenkinsové a to na něho silně zapůsobilo – v negativním slova smyslu. Nejdříve se smál a pak se styděl, že se směje. A chtěl to téma zpracovat, ale nešlo mu to. Zkusil to jako monodrama, pak jako větší hru a pořád to vyprávěl o ní a nevyhovovalo mu to, protože nechtěl říci, jestli je nebo není šílená. Chtěl v tom textu pořád zachovat nějakou mnohoznačnost a když psal o ní, tak to nešlo.
Až přišel s nápadem napsat autobiografii. Autor je herec, který píše příležitostně a nikdy nebyl moc úspěšný – kromě této Krásné vzpomínky. A i když se probíráte jeho hereckou kariérou, tak to vždycky byl spíš Horacio než Hamlet. Pokud byl někdy jako herec úspěšný, tak to bylo vždycky v muzikálu. Jednou byl dokonce jako střední role na Broadwayi v originálním obsazení.
Je to dojemný služebník divadla, a když teď zpětně o té své hře mluví, tak říká, že to je v podstatě autobiografie, ve které se vyrovnal především se svými ambicemi, s neúspěchem, pochybnostmi a to všechno vetkal do té postavy a ze sebevědomí a pochybností udělal hlavní téma. V tomto je to naprosto unikátní, ve změně perspektivy příběhu.”
– Jaká byla motivace pianisty Cosmé McMoona? Byly to jenom peníze? –
Ondřej Brousek: “Peníze tam hrají jistou roli, ale pak tam máme ještě větu, kdy on říká: `Já jsem se samozřejmě mohl rozloučit, vymluvit se na něco, odejít, ale tím, jak ona si byla sama sebou tak neuvěřitelně jistá, to bylo svým způsobem dojemné a mně připadalo nemožné, abych se nepokusil ji chránit. I za cenu toho, že se mi kamarádi budou vysmívat, až s ní vyjdu na jeviště.`
A to je docela hezký moment. On si pak sám začne uvědomovat, že někdy je jediná pravda to, co slyšíme ve své hlavě svým vlastním sluchem. Nikomu tém neškodíme a možná objevujeme nějakou novou formu. Musely tam být i jasné osobní sympatie.”
Madam Florence v textu říká: “Noty, to jsou pouze směrovky.”
Ondřej Brousek
Autor: Stephen Temperley, překlad: Pavel Dominik, režie: Martin Čičvák, dramaturgie: Pavel Ondruch, kostýmy: Alena Schäferová
Premiéra: 30. listopadu
