Do města Hameln přichází krysař – a je z toho konflikt dvou světů, který skončí tragicky. V královéhradeckém Klicperově divadle, kde jevištní adaptaci slavné novely Krysař Viktora Dyka režíroval Jan Frič, se ale střetávají také přinejmenším dvě divadelní poetiky. Výsledkem je dráždivě neústrojný inscenační eintopf, který stojí přinejmenším za povšimnutí.
Synekdochou německého městečka se stala příznačně hospoda: malý svět sám pro sebe, v pojetí scénografa Nikoly Tempíra rozkročený mezi historickým, lokálně zabarveným obrázkem (typicky „německé“ hrázděné zdi) a popkulturní realitou Fričových oblíbených devadesátých let s elektronickými šipkami, jukeboxem, karaoke a reklamami na alkohol.
Štamgasty a obyvateli hospody jsou rázovité postavičky trochu jako z Alles Gute: páni konšelé s mohutnými břichy v tradičních krojích, rozpustilá blonďatá děvčátka, což je zejména v případě šedesátnice Lenky Loubalové obdivuhodně zvládnutý komediální protiúkol, ale i rybář a „obecní blázen“ Sepp Jörgen, kterého hraje Ondřej Malý.
Znáš dálku?
Krysař Davida Smečky jako by sem přicházel nejen z jiného světa, ale i z jiné inscenace: v civilním, trochu hipsterském kostýmu, s velkou píšťalou podobnou didgeridoo v obyčejném černém futrálu a především bez jakéhokoliv komediálního zabarvení. Místní dívka Agnes, do níž se zamiluje, je v podání Marty Zaoralové na rozhraní: mezi Hamelnské se hodí i nehodí zároveň.
Společné scény Agnes a Krysaře – stále v oné bytelné hospodské dekoraci – v sobě mají nepopisnou pohybovou expresi a mírně groteskní stylizaci blízkou práci režiséra Jana Mikuláška, stejně jako do igelitu zamotaná scéna Agnesiny smrti.
A příběh těch dvou s obavami pozoruje matka Agnes (Zora Valchařová Poulová), která v hospodě poklízí; s ní se do inscenace asi nejdůsledněji dostává poezie (Blatný, Hora, Filip Topol), kterou do svého scénáře zapojil autor nové dramatizace Ondřej Novotný. K těm vůbec nejsilnějším scénám patří právě moment, v němž Poulová do tmy recituje vlastně jen letmo související Blatného slavnou báseň Znáš dálku?
V kontrastu k tomu stojí třeba scéna, v níž se s notnou dávkou tragické ironie v jedné z nejsmutnějších chvil zpívá karaoke „sprostonárodní“ písně Seděla pod borovičkou / plakala, že má maličkou. A úplně odjinud je zase epizoda s Faustem z Wittenberka, který je pojatý jako voiceband či chór hamelnských občanů.
S igelitkou z diskontu
Hradecký Krysař je v pravém slova smyslu podivné divadlo: neklidné, zneklidňující, záměrně neústrojné a eklektické. Racionálně ten mix pivního humoru a romantického patosu smysl dává, coby portrét střetu romanticky vykořeněného hrdiny s vypočítavým, usedlým a do sebe zahleděným maloměstem, jež se žene jen za konzumem. To ostatně naznačuje i závěr, v němž Hamelnští seřazení k odchodu vstříc zkáze fasují igelitky jistého diskontního řetězce.
Zároveň ale jako by té neústrojnosti bylo až příliš: leckdy se vůbec není čeho chytit a na bezmála dvouapůlhodinové ploše už to lavírování mezi styly a tóny působí poněkud únavně.
V inscenaci je řada silných a důvtipných scén a za pozornost stojí i pro výkony Smečky, Zaoralové a Poulové – zároveň ale v tomto případě platí, že celek se svou působivostí ani zdaleka nevyrovná součtu některých jeho částí.
