8. prosince 2021

Ladislav Stroupežnický: Naši furianti

"Jedním ze základních rysů povahy našich venkovanů jest zajisté jakési furiantství, a sice furianství dvojího rázu. Ušlechtilé s morálním podkladem, které pudí v tvrdošíjný zápas o to, kdo vykoná lepší skutek nebo více lepších skutků než soupeř, ale toto závodění v konání skutků dobrých je spojeno s pyšným vystavováním jich na odiv, tedy vychloubáním, které má za účel pokořit soupeře."

Celkem slušně propadli

“Hra líčí pouze a jedině hrubost, drsnost, zvrhlost a surovost lidskou,” vytýkala dobová kritika hře Ladislava Stroupežnického Naši furianti po premiéře 3. května 1887  v Národním divadle. Realistické typy venkovanů, jak je Stroupežnický znal ze svého dětství a dospívání v jihočeských Cerhonicích, se zdály části publika a recenzentů “sprosté” a hra, která měla pouhých 6 slabě navštívených repríz, “byla považována za celkem slušně propadlou” – vzpomínal na první uvedení Furiantů o dvacet let později tehdejší ředitel Národního divadla F. A. Šubert. S každým dalším uvedením ovšem repríz přibývalo a Naši furianti se postupně stali oblíbeným repertoárovým kusem, obsazovaným těmi nejlepšími herci. Inscenace Zdeňka Štěpánka s Bohušem Záhorským (Habršperk) a Františkem Smolíkem (Dědeček) z roku 1953 se už hrála bezmála sto sedmdesátkrát.

Stroupežnický se narodil v lednu roku 1850 v rodině hospodářského správce na církevním velkostatku. Po dvou letech na písecké reálce byl vyloučen pro povýšené chování, neshody s učiteli i spolužáky a špatný prospěch. Dále se už vzdělával sám, kromě jiného v archivu premonstrátů. V sedmnácti letech v noci na číhané omylem vystřelil na myslivce a v panice se v sebevražedném úmyslu postřelil. Doživotně si znetvořil obličej, což ovlivnilo jeho i tak nesnášenlivou a jízlivou povahu.

Brzy poté Stroupežnický ale začal psát poezii a humoristické prózy a přestěhoval se do Prahy. Ve dvaatřiceti letech se v roce 1882 stal úplně prvním dramaturgem Národního divadla a také průkopníkem realismu na české první scéně. Mladí autoři chtěli po romantizujícím období v české literatuře a divadle ukazovat život, jaký skutečně je a jaký nacházeli v celé syrovosti a autenticitě především na českém venkově. Dva roky po uvedení Našich furiantů (a pět let před Maryšou bratří Mrštíků) přivedl dramaturg Stroupežnický na scénu Národního divadla další drsnou hru, která tehdy otřásla vkusem měšťanského publika – drama Gazdina roba teprve sedmadvacetileté Gabriely Preissové.

Svoje Naše furianty několik týdnů po premiéře obhajoval před kritiky slovy: “Jedním ze základních rysů povahy našich venkovanů jest zajisté jakési furiantství, a sice furianství dvojího rázu. Ušlechtilé s morálním podkladem, které pudí v tvrdošíjný zápas o to, kdo vykoná lepší skutek nebo více lepších skutků než soupeř, ale toto závodění v konání skutků dobrých je spojeno s pyšným vystavováním jich na odiv, tedy vychloubáním, které má za účel pokořit soupeře. Zlé furiantství jeví se neústupností, tvrdošíjností, vypínavostí a pyšnou vzdorovitostí. Je to překypění pýchy, svévole s účelem urazit někoho, poškodit a potom škodolibě z účinku toho se těšit. Tento dvojí ráz furiantství je základem hry mé i povah, které pudí děj v proud a rozvoj.”

Děj hry

1. dějství

Vysloužilý voják Bláha a švec Habršperk škádlí na návsi Markýtku, která s bratrem objíždí vesnice a prodává dřevěné nádobí. Oba chlapi prošli kus světa, rozumí si a baví se zabedněností místních sedláků. Bláha by se rád stal ponocným, rozhodnout o tom ale má obecní výbor.

Václav Dubský a Verunka Bušková se mají rádi a chtěli by se vzít. Jejich otcové, starosta Dubský a radní Bušek, se svatbou souhlasí, ale nemohou se dohodnout na věně.

Ponocným se chce stát i krejčí Fiala. Jeho žena nahání jejich sedm dětí, aby se u “vejborů”, tedy i Dubského a Buška přimluvily za svého otce. Habršperk si utahuje z nejstarší, prostoduché Kristýnky, která se mu chlubí, že si opsala novou písničku.

Z rozhodování o ponocenství se stává záležitost celé vsi a další spor mezi sedláky Dubským a Buškem. Dubský se ženou stojí za Bláhou. Buškovi za Fialou – sedlák nemůže Bláhovi zapomenout, že ho kdysi nazval nevzdělancem.

Šumbala prohrál v kartách peníze za krávu a krejčí Fiala jeho rozčilené ženě namluví, že ho ke karbanu přemluvil Bláha. Doufá, že pomluvou získá Šumbalův hlas pro sebe. Dokonce donutí hospodského, abu mu vše dosvědčil.

2. dějství

V hospodě při muzice předává Markýtka starostovi Dubskému “paličský list”, v němž někdo hrozí, že zapálí vesnici, když se nestane ponocným Bláha. Viděla, jak ho v noci na obecní kapličku přilepila nějaká žena.

Bušek obviní z vyhrožování Bláhu, Habršperk rozčileného kamaráda uklidňuje a odvádí. Bušek se triumfálně pošklebuje Dubskému – on byl chytřejší, když měl Bláhu za darebáka. V dobrém rozmaru slibuje, že dá svojí dceři věnem i koně, které předtím dát nechtěl. Svatba Verunky a Václava je dohodnutá.

Habršperk prosí Václava, aby mu od Kristýnky vypůjčil opsanou písničku a on mu ji během večera přinese.  

Dubský a Bušek, podporováni svými ženami, se hecují, kdo poručí víc lahví punče na oslavu budoucí svatby a kdo je zaplatí. Bušek ustoupí, ale jen aby Dubského přetrumfnul – slibuje, že přidá dceři navrch ještě tisíc zlatých.

První připíjí snoubencům na zdraví dědeček Dubský. Vypráví, jak jako kočí vezl rakouského a ruského císaře a zlaté dukáty, které od nich dostal, předává Verunce a Václavovi na památku.

Do hospody se vrací veselý Habršperk s Bláhou, prý mají důkaz, kdo psal paličský list. Bláha si nechává zahrát sólo, Bušek ho uráží a chce, aby muzikanti hráli nejdřív pro něj. Hrají ale Bláhovi, který rozjařeně k tanci vyzve Habršperka.

3. dějství

U starosty Dubského se schází obecní výbor, má rozhodnout, kdo bude ponocným. Za Dubskou přichází Markýtka, která u muziky poznala Kristýnku Fialovou jako osobu, která dala “paličský list” na kapličku.

Radní se přou, kdo má být ponocným. Dubská jim do toho mluví a zastává se Bláhy. Učitel připomíná, že Bláhova žádost o ponocenství je napsaná švabachem, paličský list ale latinkou. Přesto je zvolen ponocným Fiala, kterému předávají roh a kožich.

Za Buškem přiběhne syn, že na jejich poli je zajíc. Ten jako starý pytlák neodolá a běží ho zastřelit. Mezitím Bláha vytáhne důkaz o své nevině – písnička, kterou si opsala Kristýna Fialová, je psána stejnou rukou jako paličský list. Dubská pro ni pošle a děvče se přizná a prozradí, že jí dopis diktoval otec. Radní zvolí ponocným Bláhu.

Z pytlačení se vrátil Bušek, a když zjistí, že ponocným je Bláha, osočí Dubského z podvodu. Ten si to nenechá líbit a prohlásí, že jeho Václav si pytlákovu dceru nikdy nevezme. Bušek si přisadí, že do podvodnické rodiny dceru nedá. Václav je taky furiant – když nemůže mít svou milou, dá se na vojnu, kde už zahynul jeho bratr. 

Přichází četník a hledá pytláka, který zastřelil zajíce. Habršperka chce vyslechnout jako svědka, který byl blízko a pytláka viděl.

 4. dějství   

Bušek se snaží Habršperka uplatit, aby ho četníkovi neprozradil. Ten ale peníze odmítá a z vyděšeného sedláka si dělá legraci. Je ochotný říct, že Buška nepoznal, jen když se usmíří s Dubským a Václav s Verunkou budou mít svatbu. Buškovi nezbývá, než podmínku splnit, protože četník se už vyptává přítomných.

Fiala s rodinou obecní výbor prosí, aby je neudávali četníkovi kvůli paličskému listu. Ten ale mezitím Bláha s Markýtkou spálili a Fiala jim za to musí políbit ruce. Přicházejí šťastní snoubenci. A Habršperk si libuje, jak na ty furianty vyzrál.

Co Čech to furiant

Konvenční a charakterem ještě romantická zápletka Našich furiantů s paličským listem může dnes vyvolávat dojem jakési naivní idyličnosti Stroupežnického hry. Nekonfliktně až barvotiskově působí také zamilovaný pár Václava a Verunky i kolorit jihočeské vsi. Ale to nejcennější a stále aktuální na Stroupežnického hře je realistické vykreslení lidských povah a mentality do sebe zacykleného venkovského společenství. Není náhoda, že nadhled nad žabomyšími spory a velkorysost v sobě nacházejí především ti, kteří se odsud podívali za “humna”. Ať už svou zkušenost v evropských zemích nabyli s vojskem jako vysloužilec Bláha nebo s řemeslem jako švec Habršperk.   

“Formanovské” figury vejborů, ješitných zabedněnců bez špetky empatie, a jejich dětinské spory vyvolávají úsměv, ale i smutek – toto jsou reprezentanti lidu, elita společenství. Zmatené jednání o ponocenství, v němž každý hájí hlavně svoji “pravdu”a osobní zájem, bývá inscenováno jako obraz české politiky. Pro národní povahu příznačné furiantské trumfování se pak zhmotnilo ve zlidovělé replice: “Ten punč platím já!”

Není náhoda, že hru pro jeviště zachránili herci, kteří si živě napsané Stroupežnického postavy oblíbili. Jindřich Mošna v roli dědečka Dubského si “slušně propadlé” Naše furianty v režii Josefa Šmahy a s dekoracemi Mikoláše Alše za dva roky po neúspěšné premiéře vybral pro svou benefici. Návrat měl úspěch a inscenace se pak vždy po několika letech znovu objevovala na jevišti Národního divadla. Markytku hrála například Hana Kvapilová, hostinského Eduard Vojan, František Ferdinand Šamberk se představil jako Habršperk, Otýlie Sklenářová-Malá v roli Dubské a Marie Hübnerová jako Kristýnka.   

Z moderních uvedení Našich furiantů proslula především skvěle obsazená inscenace režiséra Miroslava Macháčka na scéně Stavovského divadla z roku 1979. Macháček hru citlivě upravil, její jazyk přiblížil současnosti. “Vytvořil živé lidové divadlo, které se zabývalo nejen otázkami národní povahy („furiantství“), nýbrž obecným střetem pravdy se lží, zkušenosti s omezeností, myšlení s intelektuální malostí,” píše Markéta Kaňková v České divadelní encyklopedii. 

Nezapomenutelný generační pohled na svět Stroupežnického hry pak nabídl režisér Petr Lébl v Divadle Na zábradlí v roce 1993 v inscenaci nazvané Naši naši furianti.

Macháčkovi Furianti

Další videa Našich furiantů na YouTube

O Furiantech s Taťjanou Medveckou
Divadelní publicistka, redaktorka a dramaturgyně. V současnosti pravidelně spolupracuje se zpravodajským webem Aktuálně.cz, píše pro časopisy Divadelní noviny a Svět a divadlo. Je například autorkou biografie Emílie Vášaryové Stále na cestě, spolupracovala s Michalem Pavlíčkem na životopisné knížce Země vzdálené a knižním potrétu režiséra J.A.Pitínského.

Mohlo by vás zajímat

7. 12. 2021
Meda, Werich… do třetice na Letní scénu Musea Kampa vstoupí Marta. Divadelní recitál k 80. narozeninám Marty Kubišové (* 1. 11.1942).
4. 12. 2021
Titul hry nám vybaví Peškova roztančeného hochštaplírku, fikaného petrohradského hejska, jenž jako klikatý blesk prolétl líným hejtmanským salónem a napálí tupé náčelnictvo tak drze, že jeho oběti budily až kapku lítosti. Nový překladatel Gogolovy hry, Zdeněk Mahler, režisér Jan Kačer a soubor Činoherního klubu spojili nyní všechny své síly k tomu, aby tuto představu rozbili. Což se jim povedlo.
2. 12. 2021
Dramatický muzikál Sunset Boulevard vytvořil Andrew Lloyd Webber (Jesus Christ Superstar, Fantom opery, Kočky, Evita a další) společně se svými spolupracovníky, libretisty a textaři Donem Blackem a Christopherem Hamptonem podle slavného oscarového snímku Billyho Wildera z roku 1950, který je dodnes odborníky považován za jeden z nejlepších filmů americké kinematografie. Světová premiéra muzikálu se odehrála v roce 1993 […]
1. 12. 2021
Radim Vizváry a Vanda Hybnerová u příležitosti jeho nedožitých osmdesátin připravují legendární Mim Session