Jak se z opraváře zemědělských strojů stane herec?
Náhoda. Sám tomu nerozumím. My vlastně dlouhou dobu dodáváme výrobky z naší farmy Národnímu divadlu v Praze. Takové ty dárkové koše k premiérám. A díky tomu jsme na mnoha premiérách mohli být. A říkal jsem si, že bych chtěl taky dostávat takové koše. Tak jsem sundal špinavý montérky, nasedl na traktor a jel do Prahy na přijímačky a ejhle, osud si to prostě přál, a už to bylo.
Co bylo nejhorší na přesunu do Prahy? Kdy přišel první náraz?
Nejhorší bylo to, že člověk opustí určitou skupinu lidí, kamarády, rodinu a musí si znovu budovat svoje postavení v nové skupině lidí, kam přichází s úplně čistým štítem. Nevzpomínám si na nějakej náraz… Spíš něco v tom smyslu, když se prostě všechno začne pomalu srát a nedaří se ve škole, stýská se po rodině a kamarádech, tak to jsem měl myšlenku, že s tou školou skončím a vrátím se zpátky domů. Tam, kde mě každej zná a s kým už toho mám hodně prožitýho. Dost mě v určitých letech studia začali lidi z mé domoviny prostě chybět.
Kdo tě zatím nejvíce ve studiu ovlivnil?
V herectví asi nejvíc Ondřej Vetchý. S ním jsem pracoval v podstatě v každým semestru. Ale ať neopěvuju jenom jeho, tak je nutné říci, že během studia se objevilo několik lidí, kteří mě nějakým způsoben formovali.
Hraješ ve čtyřech inscenacích v DISKu. Co byla největší výzva?
V podstatě každá role, kterou jsem v Disku ztvárnil, byla v něčem speciální. Hodně jsem se natrápil v roli ředitele divadla v inscenaci Krysy. A třeba v roli provozáka z FCK doteď nejsem spokojen. Mám pocit, že tomu něco chybí. Jako by to nebylo dozkoušený. Ale nevím, čím to je. Možná jen pocit. Ale vždycky, když slyším slovo výzva, tak utíkám pryč. Takhle jednou za mnou chodil jeden režisér a furt říkal… Mám pro tebe výzvu… Pak přišel před dalším zkoušení a zas – mám pro tebe výzvu. No, nikdy to žádná výzva nebyla. Jenom to takhle dělal, aby všechny navnadil na to zkoušení. Ale dělal to dobře!!
Změnilo se nějak tvoje uvažování o herectví? Priority? Přístup?
Stoprocentně. Postupem času jsem pochopil úplně nové principy divadla. Dlouhou dobu jsem se třeba v divadle nemohl smířit s metaforami a s nerealistickým divadlem. Ale již je to dobré! Objevil jsem plno neobjeveného a objevuji další.
Máš zkušenost s amatérským divadlem. V čem je pro tebe, jako pro profesionála největší rozdíl?
Určitě v přístupu k práci. V profesionálním divadle zažívám zlo, jako jsou dramaturgové, tohle my jsme neměli. A zkoušeli jsme třeba jenom dvakrát v týdnu, takže než byla premiéra, tak se to táhlo strašně dlouhou dobu. Občas mám touhu se tam vrátit a něco nazkoušet. Tehdy jsem do toho divadla jezdil odpočívat. K těm dramaturgům – nemíním to tak, že mě nějak obtěžují. Jen vždycky něco hereckého nabízím a skoro pokaždé mi to zakážou. Jinak je mám z celého srdce rád!!
Herectví před kamerou nebo na jevišti?
Rozhodně oboje. Jak kamera, tak jeviště, mají svoje osobní kouzlo. Myslím si, že by se to mělo prolínat.
Jak odpočíváš? Jak si vyčistíš hlavu?
Hospoda. Kamarádi. Vinotéka. Filmy. Klid sám se sebou, zkrátka tím, co přijde vhod. Dřív jsem jezdíval hodně do hor, dneska jezdívám tramvají 22 k raráškům do hospody.
Co si myslíš, že je v divadle opravdu tvoje parketa?
Rozhodnopádně komedie. Gagy a humorné umění. To je moje raketa, ééé, teda parketa.
Kdyby sis mohl něco v herectví přát, co by to bylo?
Nevím… snad aby mě to furt bavilo a přicházely nové a zajímavé nabídky.
Autor: Prokop Košař
S poděkováním Tomáši Staňkovi
