Příběh Josefa a Marie Čížkových, kteří ve svém bytě ukrývají židovského uprchlíka Davida Wienera. Napínavý, dojemný a groteskní zároveň. S jemnou nadsázkou ukazuje každodenní realitu protektorátu plnou drobných dilemat, která rozhodují o životě a smrti. Jeho velká síla spočívá také v tom, že zobrazuje smutné období naší historie, aniž by poučoval či mentorsky zvedal varovný prst. Pracuje s neprvoplánovými a životnými postavami, nikdo není jednoznačným hrdinou nebo zjevným padouchem. Jsou to osudy lidí, kteří se bojí, přežívají, dělají chyby a přitom si zachovávají lidskost – ať už se to projevuje statečností, zbabělostí nebo obojím ve střídavém rytmu.
Strategie přežívání nepředstavuje národní charakter, je to soubor návyků vynucených zkušeností se dvěma krutými autoritářskými režimy. Přizpůsobení bylo běžným způsobem, jak se vyhnout přímému střetu. Výsledkem byla společnost, ve které je – až na výjimky – obtížné hledat jednoznačná hrdinství, protože většina energie byla věnována tomu, jak projít nepovšimnut.
Dramaturg Jiří Janků: „Musíme si pomáhat pro nás není jen vyprávěním o protektorátu, ale i zprávou o tom, co z té doby zůstalo v nás. V otázkách, které klade, nenabízí snadné odpovědi a my doufáme, že naše diváky nebude pouze bavit či dojímat, ale také je dovede k přemýšlení o tom, jací vlastně jsme. Přestože zpracováváme nelehké téma, doufáme, že se z naší inscenace nevytratí koření humoru. Ten totiž my Češi milujeme a schováváme se za něj, mnohdy i v těch nejvypjatějších situacích. Humor pro nás nebývá pouhým únikem, ale jakousi obrannou strategií.“
Další výraznou tematickou linkou inscenace je otázka národnostního soužití. Česká kotlina byla vždy jakýmsi středoevropským tavícím kotlem, ve kterém se míchala především kultura a společnost česká, německá a židovská, mnohdy ovšem obohacená také o vlivy slovenské, maďarské a polské.
Musíme si pomáhat připomíná právě tuhle propojenost, ukazuje, že česká národní povaha vznikala právě na průsečíku těchto soužití, konfliktů i příměří. Režisér Petr Svojtka: „Společně s Jiřím Janků se české národní povaze, židovské otázce a reflexi soužití s jinými národy věnujeme ve svých inscenacích již mnoho let. Jsem proto moc rád, že jsme na tuto linii mohli navázat i tady v Liberci a právě touto inscenací. Baví mě její tragikomická dvojlomnost – má v sobě humor, který místy zamrazí, a drama, které občas rozesměje.“
Premiéra: 30. května
Více o inscenaci:
