Inscenace Discoland zmapuje vzpomínky bývalých zaměstnanců, návštěvníků a dalších pamětníků dnes už legendárního klubu Discoland Sylvie. Zatímco postava majitele klubu Ivana Jonáka je notoricky známá, o těch „druhých“ nevíme skoro nic. V inscenaci režijně-dramaturgického tandemu Petra Erbese a Borise Jedináka tak ožijí vzpomínky bývalých zaměstnanců a návštěvníků legendárního libeňského Discolandu Sylvie.
Petr Erbes a Boris Jedinák působí v Divadle Na zábradlí jako kmenoví dramaturgové od minulé sezony. Po inscenaci Kyjem po kebuli a audiowalku Kleopatra vytvořeném se skupinou 8lidí, přináší na Zábradlí výpovědi bývalých zaměstnanců a hostů Discolandu Sylvie, známého libeňského podniku Ivana Jonáka, který se stal symbolem devadesátých let minulého století.
Petr Erbes: „Tématem jsme se začali zabývat zhruba před rokem a od té doby se moje vnímání devadesátých let hodně proměnilo. Zatímco tehdy jsem měl pocit, že prozkoumáváme celkem neznámé pole, teď mám spíš tendenci vymezit se proti nadměrné fetišizaci doby.”
Ta země je Discoland Sylvie, a ne Česká republika. My žijeme v Discolandu Sylvie dál.
Text inscenace je koláží rozhovorů vedených se zaměstnanci – kuchařem, barmanem či striptérkou – a návštěvníky Jonákova Discolandu.
„Chtěli jsme mluvit s řadovými zaměstnanci Discolandu a nabourat kánon vybudovaný bulvárem a Ivanem Jonákem. Přišlo nám důležité mluvit s lidmi, kterým se nedostává tak veliký mediální prostor,“ popisuje proces rešerší Petr Erbes.
„Nyní během zkoušení hledáme způsob, jak přetavit dokumentární text do divadelního jazyka. Zjišťujeme, že ještě silnějším tématem, než jakým jsou samotná devadesátá léta a nově nabytá svoboda, je téma paměti. Ve vzpomínkách na zaniklý hudební klub jsou mnohdy slepá místa nebo se dokonce některé vzpomínky vzájemně popírají a Discoland se tak v inscenaci stává rozostřeným, snovým světem, který nabývá s každým vypravěčem jinou podobu,“ doplňuje Boris Jedinák.
Odpovědí na otázky jako zda se v klubu braly drogy, kdo nechal zabít Ludviku Jonákovou nebo jak to bylo s prostitucí v Discolandu, se nám tak na Zábradlí dostane hned několika. Přesto však Discoland slibuje podívanou, která nás skrze pravdivé lidské příběhy na chvíli přenese do období nespoutané zábavy, hlasité hudby a pofidérních obchodů…
Ty prachy se tam vydělávaly, že jo. To jsem si jednou odnesla za večer – já, byly tam holky, co si vydělaly víc – tak já jsem si odnesla asi sedmadvacet tisíc za noc. Což jako já měla pocit, že ty peníze jsou všude, jen se je naučit sbírat. A to jsem nedělala žádnou štětku. Fakt. To bylo takový volný. Ty peníze fakt byly. A když náhodou jsem je utratila, tak jsem věděla, že si je večer zase vydělám.
Více o inscenaci:
