Partneři portálu O divadle

Mecenáši

21. května 2022

Nanebevstoupení Lojzka Lapáčka ze Slezské Ostravy (Národní divadlo moravskoslezské)

Ostrava svéráznýma očima Lojzka Lapáčka aneb fotbalový dribling dějinami 20. století

„Ostravský“ román Oty Filipa (1930–2018) Nanebevstoupení Lojzka Lapáčka ze Slezské Ostravy se poprvé ocitá na českém jevišti. Pro činohru Národního divadla moravskoslezského rozsáhlé dílo přepsal do jevištní podoby dramatik Tomáš Vůjtek (1967). Inscenátoři dali hře podtitul Fotbalový dribling napříč dějinami 20. století – děj se odehrává na pozadí vzniku a vzestupu místního fotbalového klubu, který ne náhodou výrazně připomíná slavný Baník.

Tomáš Vůjtek: „Přijde mi geniální vylíčit dějiny Ostravy jako životní příběh hráčů a funkcionářů místního fotbalového klubu, který dodnes všichni berou jako symbol města. Ota Filip vypráví oduševněle, vtipně a se sarkasmem o tragických a hloupých událostech našich dějin. Jinak se to ale asi ani vyprávět nedá. Ten humor vám neroztrhá bránici, ale umožní vám s hořkým úsměvem pochopit, jak malí jsme ve své velikosti. Divák se má během představení smát a cestou domů si s hrůzou uvědomit, čemu všemu se to vlastně smál. Otu Filipa inspiroval k napsání silně autobiografického díla mimo jiné i jeho otec, který provozoval kavárnu, kde se scházeli fotbaloví funkcionáři. Ostrava doby předválečné byla kotlem češtiny, polštiny, jidiš a němčiny. Román není černobílý, stejně tak jeho jevištní podoba. Naše hra samozřejmě není převyprávěný román, spíše jeho ochutnávka, ale za mne Lojzek na jeviště patří, je prostě boží!“

Novinář a spisovatel Ota Filip stvořil Lojzka ve své hlavě už na samotce ostravského vězení, kam se dostal poté, co napsal a komunistickým pohlavárům odeslal protestní list k prvnímu výročí sovětské okupace Československa v srpnu 1969. V roce 1970 byl Ota Filip odsouzen. Po návratu z vězení příběh během dvou měsíců napsal a v obavě z domovní prohlídky odeslal tajně svým německým přátelům. V Německu vyšel román ve dvou dílech v letech 1972 a 1974, u nás nejprve v samizdatu v roce 1974. České nakladatelství v 70. letech knihu především s ohledem na „závadnou“ osobu autora odmítlo – vyšla až v roce 1994. Dnes patří svérázné vyprávění Lojzka Lapáčka o dějinách Ostravy 20. století k neprávem polozapomenutým dílům.

Tomáš Vůjtek: „Lojzek se narodil uprostřed fotbalového zápasu v roce 1928 (zrovna když padnul rozhodující gól). Otec Lapáček byl jednatelem fotbalového klubu. Stejně jako Filipův otec se Bohumil Lapáček dal za války k Němcům, románový Lojzek se stal dokonce členem Hitlerjugend a byl povolán do zbraně. Po válce se snažil přežít i dobu budování komunismu po boku své lásky, přesvědčené soudružky Anky, díky níž přešel Lojzek na tu správnou stranu. Desítky let sledujeme osudy rodiny i sousedů Lapáčkových, hráčů fotbalového mančaftu. Ostravu líčí příběh jako město magické a Lojzek diváky provede osobitým způsobem jeho dějinami. Podává svědectví pozoruhodné i poučné zároveň.“

Dramatický byl i autorův osud, který zčásti do své knihy vtělil. Na konci války se Ota přestěhoval k babičce do Prahy, kde vystudoval gymnázium a v roce 1948 nastoupil do sportovní redakce Mladé fronty (díky přímluvě tchána svého strýce Františka, člena ÚV KSČ a ministra průmyslu Gustava Klimenta). Odtud byl ale vyhozen už za tři roky jako syn zrádce národa (Bohumil Filip byl souzen za kolaboraci s Němci) a povolán k PTP. Tam ze strachu svému komunistickému strýci vyzradil plán tří svých kamarádů na emigraci a strýc pak konal – kamarádi skončili ve vězení.

Po propuštění z vojny pracoval Ota Filip na Moravě v redakcích několika novin, ale opět byl jako nehodný kandidatury do KSČ vyhozen i z práce. Poté pracoval nějaký čas v dělnických profesích. Čile komunikoval s německými literáty, začal pod pseudonymy psát pro západní tisk a pracoval na románu o době protektorátu v Moravské Ostravě. Ten byl vydán pod názvem Cesta ke hřbitovu v roce 1968, a tato autorova prvotina dokonce vyhrála literární soutěž k 700. výročí založení Ostravy.

Filip se pak stal lektorem nakladatelství Profil v Ostravě. Absolvoval řadu autorských čtení i v Německu, kde mu nabídli práci a azyl. Vrátil se ve víře, že se psaním uživí i doma, ale brzy narazil – nevydali mu druhý román, označili ho za rozvraceče socialismu a krátce po prvním výročí sovětské okupace Československa byl Filip uvězněn a v roce 1970 odsouzen.

Vzpomínka Oty Filipa: „Koncem listopadu 1969 jsem na samotce v ostravském krajzáku začal psát své paměti, vlastně učit se nazpaměť román, o němž jsem už několik let uvažoval. Od konce září jsem si ho vymýšlel, každý den asi tak tři čtyři stránky. Počátkem listopadu mě napadl titulek: Nanebevstoupení Lojzka Lapáčka ze Slezské Ostravy. (…) Ale nejvíce mě na samotce ostravského krajzáku k napsání románu, v němž jsem chtěl zachytit i osudy svého otce Bohumila, jednoho ze zakladatelů skutečného fotbalového klubu SK Slezská Ostrava, každou druhou neděli inspiroval pokřik z fotbalového stadionu Baníku Ostrava z blízkých Bazalů. Počítal jsem v cele počet výkřiků gól! Nebo tichý hukot, když Baník dostal branku, a před koncem podzimní ligové sezóny jsem si uvědomil, jak úzce bylo moje mládí svázáno s fotbalovým klubem SK Slezská Ostrava, co všechno jsem si v paměti zachoval, když se do roku 1938 v otcově kavárničce ‚dělala‘ klubová politika.“

Ota Filip s rodinou emigroval v roce 1974 po nátlaku Státní bezpečnosti. Žil v Mnichově, pracoval v nakladatelství i jako novinář, psal také pro exilová periodika a rozhlas. Svou vinu za zradu kamarádů i stigma donašeče StB si Ota Filip nesl celý život, snažil se to odčinit tím, že pomáhal emigrantům a pomáhal vydávat v zahraničí knihy doma zakázaných autorů. Německý dokument z konce 90. let ovšem Filipa vykreslil jako agenta StB – provokatéra. Rodina tehdy byla vystavena štvavé kampani, kterou syn Pavel neunesl a spáchal sebevraždu. V roce 2012 prezident ČR Václav Klaus vyznamenal Otu Filipa Medailí za zásluhy o stát v oblasti umění. Ota Filip zemřel v Německu v roce 2018.

Dcera Oty Filipa Hana přijede na premiéru do Ostravy. Profesí jazykovědkyně studovala v Německu a ve Spojených státech, působí na univerzitě v Düsseldorfu. V Ostravě žila rodina Filipů v letech 1968 až 1974 a paní Filip má město stále ve vzpomínkách – jedna rovina je onen šestiletý pobyt rodiny před emigrací ve městě, kde otec pracoval v nakladatelství, druhá je historie rodiny, kterou ona zná jen z vyprávění a který tvoří osu románu: „Ta druhá Ostrava, ke které se taky ve svých vzpomínkách vracím, je Ostrava, kterou jsem znala, než jsem vůbec v Ostravě kdy byla. To je v podstatě ta Ostrava, která se prolíná v tatínkových románech a v části naší rodinné mytologie.“

Při pobytu na Valašsku ponoukali s bratrem tatínka, aby jim o Ostravě vyprávěl: „Nečetl nám tedy pohádky na dobrou noc, ale vykládal o tom, jak s klukama kopali na ulici do míče a nadávali si česky, polsky, německy a jidiš; jak u stanice tramvaje dávali mince na koleje a pak volali na tramvajáka „cink, cink“, aby jako už jel, a dívali se, jak po nich tramvaj jede a co pak z nich zbylo…“

Premiéra: 29. ledna v Divadle Jiřího Myrona

Více o inscenaci

Mohlo by vás zajímat

20. 5. 2022
Herec Josef Abrhám v Galerii Slováckého muzea v Uherském Hradišti
20. 5. 2022
„Ten strach a pochybnosti na cestě do neznáma jsme během psaní pocítili mnohokrát. Vyvrcholil ovšem ve chvíli, kdy jsme hotový scénář odevzdali skladateli Janu Kučerovi a napjatě čekali, jestli se vydá hledat čarovný klíč s námi… prostě jestli ten neobvyklý tvar půjde zhudebnit! Když jsme pak naši Legendu poprvé poslouchali, žasli jsme, jak citlivě pochopil a vystihl celý příběh, jednotlivé situace a každé hnutí v duši našich postav. To byl první velký zázrak na naší cestě.“
13. 5. 2022
Líza Ďulínková se vrací na jeviště MdB – a opět to bude betálný!
11. 5. 2022
Divadlo Na Prádle uvádí v české premiéře černou komedii „Poslední dny Jidáše Iškariotského“