Partneři portálu O divadle

Mecenáši

27. února 2024

Pískající chlapec Josef Abrhám

Herec Josef Abrhám v Galerii Slováckého muzea v Uherském Hradišti

Ve sbírce Galerie Slováckého muzea v Uherském Hradišti je zastoupena řada uměleckých děl, které zachycují podobu různých osobností. Tyto portrétní kompozice jsou přitažlivé nejen z pohledu výtvarného pojetí v konkrétním autorském rukopisu, ale také přinášejí do naší současnosti autentické zprávy z doby svého vzniku. Jejich význam můžeme hodnotit z mnoha hledisek tříděných podle historických souvislostí, událostí či ryze soukromých pohnutek samotného tvůrce.

Jedním z intimně laděných portrétů je dílo, které vzniklo z osobního podnětu autora. Je jím plastika „Pískající chlapec“ z roku 1946 a jedná se o dětskou podobiznu známého českého herce Josefa Abrháma. Autorem této práce je uherskohradišťský sochař Jan Habarta (1919–1989).

Pocházel z Kunovic, kde rodina Abrhámových vlastnila cihelnu (od roku 1910). Společenské postavení tohoto rodu bylo prezentováno nejen podnikatelskými aktivitami, ale v nemenší míře i kulturní a uměleckou činorodostí. V jejich domě byli častými hosty lidé vynikající v oborech hudby, literatury i výtvarného umění. Mnohým z nich se dostalo hmotné či finanční podpory, za což se pochopitelně odměňovali svými výtvory.

Jedním z umělců, kteří u Abrhámů našli štědré mecenáše, byl i sochař Jan Habarta. Jako kunovickému rodákovi a nadějnému umělci mu byl nabídnut byt a ateliér. Pro začínajícího autora měla tato pomoc nevyslovitelný význam. Jako výraz osobní vděčnosti vytvořil podobiznu paní Abrhámové a v roce 1946 portrétní skulpturu jejich malého syna Josefa.

Tehdy ještě nemohl tušit, že se stává tvůrcem jedné z nejranějších podobizen budoucího slavného českého herce. První hlava byla vytesána do kamene (je v soukromém majetku Josefa Abrháma), další, která byla zakoupena v roce 1984 do sbírky Galerie SM, je bronzovým odlitkem (výška 40 cm). Toto provedení bylo umístěno ve stálé expozici, kde se těšilo velkému zájmu a obdivu.

Bronzová plastika patří do okruhu rané tvorby Jana Habarty a tematicky je zařazena do polohy intimní poetiky, která svým výrazem a formou pevně navazuje na tradici české sochařské školy. Důsledně tvarovaný objem modelované hmoty respektuje základní dispozice konkrétního modelu a s ohledem na soukromý účel konečného výsledku zachycuje charakteristické znaky podoby a výrazu tváře (z osobních vzpomínek Jana Habarty víme, že mladý Josef Abrhám ve svém dětství neustále špulil rty a pískal).

Plastika Jana Habarty „Pískající chlapec“ z roku 1946 je zajímavým artefaktem, který podává autentické svědectví o době a okolnostech, kdy si dotyčný umělec ověřoval své výtvarné schopnosti. Určitě není náhodou, že i v pozdější jeho sochařské tvorbě 50. let se námět dětských portrétů i figur objevil ještě několikrát. Ve všech případech se jedná o řemeslně dokonale zvládnuté, umělecky promyšlené, tematicky i formálně dobře zpracované kompozice.

Marie Martykánová

Pískající chlapec bude opět v Galerii SM vystaven od 20. května v rámci festivalu Muzejních nocí.

  1. Jan Habarta, Pískající chlapec, 1946, bronz, mramor
  2. Josef Schneiderka (1899–1945), PANÍ ABRHÁMOVÁ V HOREHRONSKÉM KROJI (POLANKA), 1940, olej na plátně
    (rozklikni pro barevný obrázek)

V Kunovicích jsem si hrozně rád pískal, vzpomínal na rodný kraj Abrhám

Skromný kluk, který bránil slabší. Volbou herectví Abrhám kamarády z Kunovic překvapil

(DĚKUJI paní Marii Martykánové a paní Miladě Frolcové z Galerie Slováckého muzea Uherské Hradiště za článek a další informace. JS)

Mohlo by vás zajímat

20. 2. 2024
Bazaar jako místo hlučných debat a dialogu. Bazaar jako místo výměn a ne nákupů. Bazaar jako neřízené tržiště myšlenek, nápadů, barev a vůní z nejrůznějších koutů střední a východní Evropy. Letos na téma Odvážné praxe
17. 2. 2024
„Tartuffa každý zná, ale nikdo ho nečetl“
15. 2. 2024
Letošní 5. ročník divadelní přehlídky Jižní spojka lze označit za pokračování tradice. Soubory JČD se letos představí od 18. února do 4. března na pěti pražských scénách
13. 2. 2024
Dramatizace Davida Košťáka posouvá předlohu vstříc bezčasí, které se stává ideální živnou půdou, v níž omlazené postavy konfrontují diváka s tématem vlastní identity a svíravé mnohosti životní volby