Partneři portálu O divadle

Mecenáši

11. prosince 2024

Poslední kapitola dějin světa (Studio Hrdinů)

Inscenace Poslední kapitola dějin světa zkoumá lidskou přítomnost a nepřítomnost a sociální prostor divadla. Vychází jednak ze série rozhovorů, které režisérka Katharina Schmitt vedla s herci v Berlíně a v Praze na podzim roku 2021, jednak z eseje Heinricha von Kleista O loutkovém divadle v novém překladu Thomase Rota

Kleist již před dvěma sty let popsal utopii divadla, ve kterém loutka převezme hercovu práci. Jak v době krize a změny základních paradigmat najít adekvátní herecká či společenská gesta?

Katharina Schmitt: „Na Kleistovi mě velmi přitahuje na jednu stranu řád, z kterého jeho texty vychází, a zároveň ta až kosmická intuice, kterou mají jeho postavy. Během zkoušení Poslední kapitoly pro nás byla klíčová otázka, jak stavět vedle sebe úspěšné provedení situace a selhání takového snažení. Vysoké a nízké, krásu a naprosto banální okamžiky. S tím, že selhání mělo být stejně důležitým stavebním kamenem inscenace jako situace, které se povedly.”

Během prvních vln pandemie zůstala všechna divadla zavřená. Dělá právě lidská přítomnost divadlo divadlem? Co způsobuje, že vnímáme prostor jako divadelní, přestože v něm chybí herci? Inscenace Poslední kapitola dějin světa konfrontuje prázdný divadelní prostor s herci, kteří své místo v něm přehodnocují a tím získávají jeviště zpět.

Katharina Schmitt: „Rozhovory jsem vedla na podzim roku 2021, kdy se divadla v Praze a v Berlíně zase pomalu začala otevírat. Byla to pro mě možnost vidět některé kolegy po dlouhé době, u některých šlo skoro o rok a půl. Zajímavé bylo, že mnozí z nich tu přestávku uvítali. Popisovali ji na jedné straně jako omezující a nepříjemnou zkušenost, ale zároveň alespoň polovina z nich přiznala, že to byla také možnost nového úhlu pohledu na sebe samotné i na hereckou praxi obecně.“

Autor: Heinrich von Kleist, Katharina Schmitt, překlad eseje O loutkovém divadle: Thomas Rote, režie a adaptace: Katharina Schmitt, dramaturgie: Thomas Rote, scéna a kostýmy: Patricia Talacko, hudba a zvukový design: Matěj Šenkyřík, světelný design: Václav Hruška, asistentka režie: Bára Viceníková, asistentka scénografie: Veronika Olejárová

Hrají: Ivana Uhlířová, Michal Kern, Šimon Klus, Pasi Mäkelä

Premiéra: 6. listopadu

Tak, jako se dvě přímky protnou v nekonečnu a znovu objeví na počátku, nebo jako se obraz ve vypouklém zrcadle nekonečně vzdaluje a zároveň zjevuje těsně před námi, i poznání, které takřka projde nekonečnem, se k nám vrací jako půvab. V nejčistší podobě se vyskytuje v těle, které buďto postrádá veškeré vědomí, nebo oplývá vědomím nekonečným, tj. buď u loutky, anebo u Boha. Znamená to tedy, že musíme opět pojíst ze stromu poznání, abychom se vrátili do stavu nevinnosti? zeptal jsem se, poněkud nesvůj. Ovšem, odpověděl, právě to je poslední kapitola dějin světa.

Mohlo by vás zajímat

5. 12. 2024
V pořadí druhou operní premiérou 141. sezóny DFXŠ s jednotícím tématem Navzdory je Čajkovského drama o hloubce a plnosti lidského niterného prožívání, které je v kontrastu s prázdnotou vnějšího světa
25. 11. 2024
Režisér Jan Mocek uvádí v divadle Alfred ve dvoře premiéru autorské inscenace Wandervogel. Inscenace, která kombinuje prvky vizuálního, fyzického a dokumentárního divadla, vypráví životní příběh Heinze Ruthy (1897 – 1937), významného sudetoněmeckého politika počátku 20. století
24. 11. 2024
„I krutá pravda je vždycky lepší než nejistota. Nejistota je děsivá“
24. 11. 2024
Pro Mou vlast chtějí v Azylu78 propojit hudbu, tanec i loutky ve scénický zážitek