Kde čerpáš inspiraci pro své role?
Všude kolem sebe. V prvním ročníku mi Michal Dočekal řekl: „běžte na hlavní nádraží a pozorujte bezdomovce.“ Vždycky se snažím vybrat si nějakou podstatnou charakteristiku, tu pak kombinovat se sebou a výsledek je, doufejme, postava.
Máš nějaké rituály před představením? Pokud ano, jak probíhají? Jsi nervózní?
Rituálů pár mám, jsem vlastně docela pověrčivý. Patřím k těm typům, co se musí na chvíli osamotě zasoustředit. Před každým představením se jdu na chvíli sám podívat do prostoru, v kostýmu nikdy nelezu před lidi a nesnáším, když se před začátkem nestíhá. Nervózní jsem úplně vždycky. Mám to rád. Je to znak toho, že mi na tom záleží a nedělám to automaticky.
Je známo, že se netajíš láskou k režii. Už jsi několik věcí zrežíroval. Chceš v tom pokračovat? Jsi při zkoušení svých rolí herec anebo do toho vnášíš i pohled režiséra?
Považuji se primárně za herce, režie je moje záliba. Myslím, že jako režírující herec mám jedinečnou schopnost komunikovat s herci. Umím si totiž představit, co a jak je asi potřeba a hodně na ně dám. U herectví si naopak užívám, že se můžu soustředit na svoji práci. I když ideální divadlo je podle mě kolektivní práce. Herci nabízí, diskutují s režisérem, který má ale poslední slovo.
Zkoušíš v Divadle Husa na provázku. V čem se to nejvíc liší od práce v Disku?
V první řadě je ta práce úžasná. Atmosférou, kolektivem. Je to neuvěřitelně tvůrčí prostředí, kde se člověk nebojí zkoušet. Samozřejmě, že začínající herec si v profesionálním divadle z podstaty nedovolí tolik, co mezi vrstevníky, ale snažím se zkoušet úplně stejně jako v Disku. Nejhezčí ale je, koukat se na zkušené kolegy přímo při vzniku. Jak taky třeba sami nevědí, hledají, tvoří. To je na tom herectví jedinečný. Člověk vždycky vlastně začíná znova.
Je něco, co tě během zkoušení nebo při hraní štve nebo vyhazuje z role?
Nemám úplně rád, když se dlouho „kecá“ a málo zkouší. Když herci při zkoušení tak jako „šolíchají“ a ukážou to, co v nich je, až když přijdou lidi. To mi přijde nefér, protože se ochuzujeme o nápady, které bez aktivního zkoušení nevzniknou. Naopak nejradši mám, když při představení něco nejde přesně podle plánu. Když se řeší problém. Tam si vždycky říkám, že divadlo má smysl. Jsme tu. Spolu. Před lidma a nikdo to za nás nevyřeší.
Jak se učíš texty? Máš na to nějakou metodu? Trháš texty a jíš papíry?
Já mám velkou výhodu, že se učím dobře. Musím si to do hlavy prostě tvrdě naházet a pak už to tam zůstane. Také chodím ideálně na zkoušky co nejdříve s naučeným textem. Myslím si, že s papírem v ruce se nedá zkoušet. Člověk pak má zablokovanou většinu těla. Takže se texty učím brzo hlavně kvůli sobě.
Jaká divadelní scéna tě v České republice momentálně baví nejvíce? A proč?
Těch je opravdu celá řada. Často se na české divadlo nadává, že jsme pozadu, ale myslím si, že u nás může vzniknout vynikající tvorba. Sleduju teda proto spíš konkrétní tvůrce. Já osobně miluju kombinovat různé přístupy. To znamená zkoušet tu na velkém jevišti a pak intimně pro pár diváků. Člověka to drží neustále ne střehu. V současné době pozoruji energii na Provázku a fascinuje mě jejich sounáležitost a upřímná radost ze společné práce, která je kvalitní. To není samozřejmost.
Která z tvých rolí v Disku je tvá nejoblíbenější?
Měl jsem docela štěstí, takže si užívám jak Thomase v Ropě, který mi je mi až protivný svojí pasivitou, tak i Primátora v Potopě. To je krásná postava, se kterou se skoro na ničem neshodnu, ale právě proto mě baví jí chápat. Na hraní Potopy se vždycky těším, protože opravdu je o čem hrát. Je to člověk výrazně starší, takže bylo potřeba zvolit pohybovou stylizaci, což je vždycky výzva a hrozně si užívám, kam až se dá zajít. Je to pokaždé trochu jiné.
Máš nějakou divadelní úchylku, ty úchyláku?
Jé, těch je. Na jevišti miluju extrémy. V podstatě cokoliv si režisér vymyslí. Čím šílenější, tím lepší. Vždycky, když přijde výtvarnice a opatrně mi vysvětluje, co bude chtít, říkám si: „Není to málo?“. Takže všechno od nahoty, po mazání se vším možným, křik, pot, slzy. Nemám rád opatrnost. Jdu do těchhle věcí po hlavě a to na herectví miluju.
Kdo je tvoje největší inspirace pro herectví?
Mám úžasnou možnost už během školy hostovat v různých divadlech. Když stojíte na jevišti přímo vedle takových herců, jako je Jaroslav Plesl, Vladimír Javorský, Saša Rašilov nebo Ondřej Vetchý (a strašně moc dalších, které obdivuju a nezvládnu z kapacitních důvodů vyjmenovat), tak prostě jen stojíte a nechápete, jak to dělají. Snažím se si to vždycky uvědomit a říkám si: „Tohle ti jednou vnoučata neuvěří.“ Mrzí mě, že už si nezahraju s Borisem Rösnerem a v zahraničí mě strašně baví třeba David Tennant, Olivia Colman nebo Woody Harrelson. To jsou prostě lidi, kteří nejdou napodobit. Snažím se to proto dělat po svém a třeba si někdo řekne: „Jo, ten je svůj a dělá to dobře.“
Co tě přivedlo k herectví? Chtěl jsi být hercem už odmala nebo tě k tomu vedl někdo z rodiny, kamarádů? Pověz, pověz, holoubku.
Tušil jsem už dlouho, že to bude něco kolem umění. Čichnul jsem si k tomu v Dismanově souboru a pak ve skupině OLDstars, kde se stále ještě občas mihnu. To mě logicky nasměrovalo na DAMU, kde jsem těm svým naivním představám mohl dát nějaký konkrétní směr. A jsem pořád strašně spokojený s tím, co jsem objevil a co snad ještě objevím. Hele, já si to vlastně fakt užívám, tu práci. Kdo to má?
Travíš svůj volnej čas také divadlem nebo se dokážeš přepnout?
Já jsem asi fakt posedlej. Ideálně bych dovolenou trávil podle nejbližšího divadla. A letos v létě bych chtěl místo moře do Avignonu, na festival. Ale snažím se se učit vypínat mozek. Třeba vařením. Nebo přírodou. Člověk to potřebuje. Fakt ale hrozně rád odpočívám v hledišti divadla, protože si neustále připomínám, proč to vlastně dělám a jestli to má smysl.
Jednou jsi řekl, že bys chtěl být vypitá troska. Ptám se – proč?
Můj vztah k alkoholu je kontrolovaný a bezpečný. Myslel jsem to asi tak, že mě hrozně baví pozorovat tyhle mezní životní situace, kdy je člověk úplně na dně a pak se zvedá. To je pro to herectví něco strašně důležitýho. Taky vím, že se mi nejlépe hraje ve fyzické nepohodě. Když je člověk odpočatý a najedený a úplně v klidu, tak to prostě nějak není ono. Teď třeba sedím ve vlaku z Brna do Prahy na představení a cítím, že jsem tak vyřízený, že by to dneska mohlo být ono.
Autor: Marek Nagl
S poděkováním Tomáši Staňkovi
