3. prosince 2021

Smočkovým Hráčům je třicet let, přesto na kráse neztratili

Činoherní klub si již od svého vzniku drží pozici jednoho z nejlepších pražských, ne-li celorepublikových divadel. Málokdy se stane, aby nově otevřené divadlo mělo okamžitý úspěch. V případě Činoherního klubu tomu tak v roce 1965 bylo a je radost konstatovat, že (po rozpačitém období hledání nové tváře divadla) tomu tak je i nadále.

Věhlas si divadlo získalo díky svému hereckému ansámblu, skladbě repertoáru a samozřejmě i režisérským osobnostem. Jednou z nich je režisér, dramatik a spoluzakladatel divadla Ladislav Smoček, jehož inscenace i dramatické texty se nesmazatelně zapsaly do dějin českého divadla. Za dlouhodobou vysoce kultivovanou režijní a autorskou tvorbu, se v roce 2006 oprávněně stal laureátem státní ceny Ministerstva kultury. Ostatně jeho hra Podivné odpoledne Dr. Zvonka Burkeho se řadí mezi nejúspěšnější původní komedie let šedesátých, a dokonce se jedná o nejpřekládanější českou hru vůbec.

Ladislav Smoček hostoval v nejrůznějších divadlech, a to nejen českých, ale i zahraničních (Švýcarsko, Finsko, Itálie, Rakousko a Belgie). Se scénou Činoherního klubu je ovšem spjat nejtěsněji. Ať už to byl Goldoniho Poprask na laguně (1973), Zuckmayerův Hejtman z Kopníku (1980), Gogolovi Hráči (1982) nebo inscenace známé z dnešního repertoáru divadla, Smočkovo Podivuhodné odpoledne dr. Zvonka Burkeho (znovu 1990), Chiarelliho Maska a tvář (2002), Goldoniho Impresário ze Smyrny (2004) nebo Williamsova Tramvaj do stanice Touha (2011), všechny ve své době rezonovaly (či rezonují) svou výpovědí i zpracováním daných textů. Staly se událostí českého divadla a pro inscenátory určitou normou kvality. Málokdo se proto dokáže oprostit od srovnávání jeho výkladu a řešení situací s inscenacemi jiných režisérů.

Jak Krugel Petra Nárožného z drobných detailů – manipulace s lžičkou, s obkladem, vysypávání karet z oděvů, atp. – skládá groteskní obraz svého zdravého nemocného – zaslouží si obdiv, jak Nárožný tvoří svou mnohavrstevnatou postavu, uvážíme-li, že se herec v textu neměl příliš o co opřít.

Vždy si zakládal na kvalitním hereckém souboru, proto jsou s Činoherním klubem spojena jména známých hereckých osobností jako Josef Somr, Josef Abrhám, Jiřina Třebická, Petr Čepek, Jiří Kodet, Nina Divíšková, Jiří Hálek, Jiří Hrzán, Petr Nárožný nebo Pavel Landovský. Herec je pro něj prvořadý a pokaždé jej zajímá jeho potenciál. Herci by měli být otevření, měli by být schopni nabízet možnosti, jak danou situaci rozvinout a něčím tak uměleckému dílu přispět. Zároveň vedle sebe musí fungovat svoboda i ukázněnost. Mimo to jsou charakteristickými rysy jeho prací záliba v komediích charakterů, v hravosti a nadhledu.

Josef Abrhám práci v Činoherním klubu přirovnává k hraní v jazzbandu, kde je důležité, aby celá kapela fungovala pospolu, v souhře, a zároveň, aby každý hráč zcela ovládal své sólové výstupy, pro které mu ostatní fandí a podporují jej. To se mu ostatně splnilo právě při zkoušení inscenace Hráči, kdy se při závěrečném monologu Ichareva, kterého Abrhám hrál, tísnili jeho kolegové i zaměstnanci divadla v portálu, jen aby o to krásné vystoupení nepřišli.

Jeho žalostné vytí a lezení nahoru po strmé stěně, se stalo postupem času legendárním. Nejenom pro Abrhámovo herecké ztvárnění, ale i kvůli vyznění situace – potírání její naléhavosti směšností jeho projevu.

Okolnosti vzniku této aktovky nejsou úplně známé. Chybí přesnější datace. Koncept vznikal zřejmě již v polovině třicátých let, tedy v době, kdy Gogol napsal své dvě nejslavnější divadelní hry Ženitbu (1833) a Revizora (1835). Text Hráčů byl poprvé uveřejněn až roku 1842 v Gogolových Sebraných spisech. O rok později byl M. S. Ščepkinem inscenován v moskevském Velkém divadle. Kvůli malému rozsahu byl povětšinou považován za text okrajový a hrál se především ve spojení s jinou z Gogolových her. Tehdy, ve Velkém divadle, se Hráči uváděli spolu s Ženitbou.

Hráči
Hráči

Ladislav Smoček propracovaným rozehráváním situací a rozvíjením jednotlivých gagů ze hry udělal regulérní plnohodnotnou inscenaci, která je obsahem i délkou rovnocenná ostatním Gogolovým hrám. Komorní hra, odehrávající se v jedné zaplivané místnosti menšího ruského hotelu, má přirozený a pravděpodobný děj odpovídající konvencím své doby. Psychologie postav se odkrývá postupně, podobně jako při některé z karetních her. Své karty si nejprve všichni hráči bedlivě střeží. Až postupem času se rozhodnou vyložit je na stůl a jednat s druhým na rovinu, i když nějaké to schované eso v rukávu nezaškodí. Revizor a Hráči mají leccos společného. V Revizorovi slouží podvod jako obraz společnosti, v Hráčích jako obraz lidského uvažování a chování. Gogolův pohled na tehdejší společnost byl jiný než u jeho romantických současníků. Odráželo se to v samotném výběru témat i ve způsobu jakým byla zpracována. Zajímala jej životní banalita a malichernost soudobé společnosti.

Ze Smočkových Hráčů se okamžitě stala výjimečná inscenace. Text hry starý 160 let, který neztrácel na půvabu a aktuálnosti v době svého vzniku, neztrácí nic z toho ani dnes. Hra o podvodníkovi, kterého podvedou ještě větší podvodníci zobrazuje vášeň ke hře, podvodu a samotné umění podvodu. Tedy něco, na co jsme z dnešní společensko-politické situace zvyklí až příliš. Velkou zásluhu na úspěšnosti textu má překladatel Leoš Suchařípa, který se v průběhu let stal jedním z nejpovolanějších překladatelů vrcholných děl ruské dramatiky. Málokdo ví, že se inscenace původně zkoušela v jiném překladu, protože Suchařípa jej dokončil až v průběhu zkoušení. Ovšem pro živější jazyk a jiskřivější dialogy vyměnili inscenátoři původní překlad za ten jeho.

Slovo Hráči – právě s tím velkým písmenem – [můžeme] bez obav použít jako ocenění skvělých aktérů, neboť všichni, od představitelů velkých rolí až po epizodky, se dávají plně do služeb díla, vtiskují scénám vůni nejskvělejší herecké lahůdky v celku i detailech a znovu dokazují, že mužská část souboru Činoherního klubu […], má jedinečnou úroveň.

Při zkoušení se Ladislav Smoček snaží nalézt správný a přesný výklad textu. Protože lze danou okolnost vyložit třeba desaterým způsobem, mají herci Hráče spojené s dlouhým sezením nad textem a detailním rozebíráním jednotlivých replik. Rudolf Hrušínský ml. v rozhovoru (který je součástí záznamu divadelního představení vydaného na DVD) říká, že byl překvapen, do jaké míry se jim tato důkladná průprava vrátila. V momentě, kdy přišli na jeviště, postavy okamžitě ožily. Všechna slova měla svůj význam, nic nebylo nahodilé. Každý z herců nasbíral na zkouškách vše potřebné pro to, aby své postavě vdechl život.

Ne náhodou se se skupinkou tří karbaníků – podvodníků seznamujeme ještě před začátkem představení, tedy samotné „hry“. Utěšitel (Jiří Kodet), Krugel (Petr Nárožný) a Švochněv (Jiří Zahajský) stojí na jevišti a vyhlížejí, mezi sedajícími si diváky, svou oběť – Ichareva (Josef Abrhám). Terčem jejich podvodu se může stát vlastně kdokoliv. Nikdo není v bezpečí.

I divák se během představení stává obětí manipulace, mystifikace a podvodu. Celou dobu se nechal vést po falešné stopě. Inscenace končí úplně stejně, jako začínala. Pokoj je vzhůru nohama; na zemi se povalují zbytky jídla, poházené karty, rozpité lahve a nad tím vším visí lidský zoufalec. Kruh se tím uzavřel a divák se stal svědkem děsivého fungování přetvářky a podvodu v mezilidských vztazích.

Petr Nárožný, pro kterého to bylo vůbec první herecké setkání s Gogolovým textem, vzpomíná v souvislosti s Hráči na pěknou sestavu lidí, povedenou inscenaci a fungování týmu. Ač je jeho postava barona Krugla textově limitována, podařilo se mu – společně s režisérem Smočkem – z ní udělat postavu rovnocennou zbývajícím třem hlavním postavám. Což potvrzuje nejedna dobová recenze. „Jak Krugel Petra Nárožného z drobných detailů – manipulace s lžičkou, s obkladem, vysypávání karet z oděvů, atp. – skládá groteskní obraz svého zdravého nemocného – zaslouží si obdiv, jak Nárožný tvoří svou mnohavrstevnatou postavu, uvážíme-li, že se herec v textu neměl příliš o co opřít.“ (Jan Kolář, nedatováno)

Skvělý herecký výkon Petra Nárožného samozřejmě nebyl v této inscenaci výjimkou. „A jaký je tenhle Abrhámův Icharev? Nejprve naivní jako dítě, okouzlené vlastní dovedností, postupem hry se proměňující v důležitost samu, neustále přesvědčující sebe i publikum o své genialitě, ponechávající však ve svém jednání prvky nejistoty, které posilují věrohodnost hercova výkonu v okamžiku zhroucení Icharevova života.“ (Jan Kolář, nedatováno) Nicméně kritici píší o hereckých výkonech v této inscenaci spíše globálně a nevyvyšují jednoho herce nad ty druhé. Naopak je fascinuje jejich souhra, nasazení a hravost.  Recenzent Jiří Strnad v Květech ze dne 16. prosince 1982 píše: „[…] slovo Hráči – právě s tím velkým písmenem – [můžeme] bez obav použít jako ocenění skvělých aktérů, neboť všichni, od představitelů velkých rolí až po epizodky, se dávají plně do služeb díla, vtiskují scénám vůni nejskvělejší herecké lahůdky v celku i detailech a znovu dokazují, že mužská část souboru Činoherního klubu […], má jedinečnou úroveň.“

V listopadu letošního roku – konkrétně dvaadvacátého (premiéra byla z původního dvanáctého o deset dní posunuta) uplynulo třicet let od premiéry Hráčů. Činoherní klub se rozhodl toto výročí oslavit veřejným promítáním jejich záznamu, který natočila Československá televize v roce 1983. Promítání se bude konat v pondělí 17. prosince od půl sedmé v prostorách Činoherního klubu, kam se můžete přijít sami přesvědčit, o jak výjimečnou inscenaci se jedná.

Galerie

Magda Zicháčková je studentka pátého ročníku Katedry teorie a kritiky pražské DAMU. Psala pro časopisy Obratel a Hybris, kde byla donedávna šéfredaktorkou. Nevaří-li kávu v kavárně, kde pracuje, potkáte ji v některém z divadel (když se poštěstí, tak i mimopražských). Zajímá se o kulturní dění; výstavy a především pak divadlo jsou vždy na prvním místě.

Mohlo by vás zajímat

2. 12. 2021
Dramatický muzikál Sunset Boulevard vytvořil Andrew Lloyd Webber (Jesus Christ Superstar, Fantom opery, Kočky, Evita a další) společně se svými spolupracovníky, libretisty a textaři Donem Blackem a Christopherem Hamptonem podle slavného oscarového snímku Billyho Wildera z roku 1950, který je dodnes odborníky považován za jeden z nejlepších filmů americké kinematografie. Světová premiéra muzikálu se odehrála v roce 1993 […]
1. 12. 2021
Radim Vizváry a Vanda Hybnerová u příležitosti jeho nedožitých osmdesátin připravují legendární Mim Session
29. 11. 2021
Studenti Divadelní fakulty JAMU se vydali za Hamletem současnosti
24. 11. 2021
Krásná vzpomínka – česká premiéra hudební komedie amerického dramatika Stephena Temperleye o nejhorší operní zpěvačce všech dob.