Zapletalův výkon na hranici fyzických i hlasových sil se může směle rovnat Burkemu Boleslava Polívky, který ho v Činoherním klubu hraje dodnes.
Umělecký šéf Klicperova divadla David Drábek Smočkův text více rozpovídal, téma však zůstalo: dětská duše versus neúprosné stáří. Nepraktický osamělý intelektuál, panic a lidumil k ničemu čelí tuposti praktického a zištného světa, jenž se ho chce zbavit.
Bezděčně a nešťastně se stává “vrahem” dotírajících kreatur, jimž Pavla Tomicová, Ondřej Malý a Lubor Novotný v rolích Svatavy, Václava a vdovy Outěchové dali jednostrunnou, leč účelnou karikaturu. Kontrastem k nim je něžně plachý a dojemně potrhlý asistent Tichý Miroslava Zavičára, ztělesněná lítost a marnost.
Drábek se tentokrát režijně neokázale stáhl, přesto se smutná groteska mění v surrealistickou absurdní potrhlost, v níž je místo pro citace – Hitchcocka, Jiráska, Čelistí, Cesty do pravěku, Petišky či Pošťáka Ondry.
Zapletal doslova žije svého oblastního Einsteina a osamělého “postobrozence”, mistrovsky střídá burianovské drastično i dojemnou lyriku…
Stačí jeden pokoj s obří panenkou, zbytnělým symbolem ztraceného dětství. Drábek, skladatel Darek Král a další vytvořili dvouhodinovou obhajobu nezadatelného práva člověka se odlišovat, práva na vyšinutost, dětinskost a – s odpuštěním – na svůj svět.
Zapletal doslova žije svého oblastního Einsteina a osamělého “postobrozence”, mistrovsky střídá burianovské drastično i dojemnou lyriku, nepopsatelné jsou gagy s límcem z lišky, s buchtami či loutkami, psychoanalytik by se jistě popásl na asociačním řetězení slovních hříček, absurdit a narážek.
K absolutoriu inscenace stoupá tam, kde Zapletal vystupuje z role a glosuje sebe i kolegy. Škoda, že takových míst nemá hradecký Burke víc.
Petr Mareček
