Divadlo na Vinohradech

Paříž konce 19. století je zářivou perlou evropských metropolí, plnou kabaretů, divadel, kaváren, hospůdek, barů, společenské zábavy a vzrušeného nočního života. Ovšem především pro ty, kdo na to mají. George Duroy k nim nepatří. Nedávno se vrátil z armádní služby v Africe, má špatně placenou práci, žádné vzdělání ani perspektivu, věčně hluboko do kapsy. Jednoho […]

Hra jednoho z nejslavnějších českých režisérů současnosti Jana Antonína Pitínského Matka má podtitul sociální drama; ovšem už toto samotné označení je jistou nadsázkou, protože už z povahy textu a uměle vytvořeného jazyka, v němž je hra napsána, jde spíše o černou komedii, grotesku, která těží z absurdity vznikajících situací. Zároveň je ale sondou do zvrácenosti […]

Jaromír Hanzlík o režiséru Jaroslavu Dudkovi: „Já jsem ho strašně miloval, obdivoval a bezmezné mu důvěřoval. Dodnes jsem vděčen osudu, že jsem patřil do takzvaně jeho týmu.“

Claire: Věnuju vám jednu miliardu a koupím si za ni spravedlnost. / Starosta: Jak tomu mám rozumět? / Claire: Jak jsem to řekla. / Starosta: Spravedlnost se přece nedá koupit. / Claire: Všechno se dá koupit.

„Pro někoho možná jen lehká bulvární komedie, pro mě především příběh staré dámy a mladého, citově vyprahlého kluka, kterému předává svou životní filosofii a lásku, aby ho pak vypustila do světa jako mládě z hnízda…“

Na naše Ucho lidi hodně chodí a myslím, že částečně jsou i zvědaví na porovnání s filmem, navíc hrajeme ve Vinohradském divadle, kde oba protagonisté strávili většinu své divadelní kariéry. Ale my jsme opravdu film nijak neřešili.

Václav Vydra, dříve s přídomkem nejmladší. Otakar Brousek – dříve mladší, dnes už, bohužel, také bez přídomku. Dva herci z rodin, kde narazit na někoho nedivadelního asi nelze. Jaké to je?

Po šestačtyřiceti letech se Divadlo na Vinohradech rozhodlo vrátit ke svému „rodinnému stříbru“, Pirandellově Jindřichu IV., tentokrát v novém překladu Vladimíra Mikeše. Návraty k legendám bývají ošidné. Inscenátoři stojí před rozhodnutím, zda pietně oživit dávno již zderniérovanou inscenaci, či se na ni podívají „nově“. Ale nejhorší variantou je varianta poslední, programové vymezení proti ní a experimentování s obsahem i formou.

Norský dramatik Henrik Ibsen patří mez stálice české divadelní scény, přesto je jeho hra Rosmersholm v Čechách poměrně neznámá. V roce 2005 ji sice na brněnské scéně uvedl J.A.Pitínský, ale v Praze se objevila pouze dvakrát a to na konci 19. století. V letošní sezóně se pro ni rozhodlo Vinohradské divadlo a uvedlo ji pod názvem Rebeka, jako poctu hlavní hrdince a její představitelce Dagmar Havlové-Veškrnové.

Novým šéfdramaturgem Divadla na Vinohradech je od září Jan Vedral, zkušený divadelník, dramatik a teatrolog (1955), který na této scéně v minulosti už podvakrát působil. Hovoříme s ním o záměrech nového vedení divadla.

Jak šel čas na významné pražské scéně. V Divadle na Vinohradech, velké měšťanské scéně se během sto pěti let její existence opakovaně, ba dokonce s určitou zákonitostí střídala období umělecky slabá s progresivními. Není to v českých divadlech až tak ojedinělý jev, zvláštností Vinohrad ale vždycky byla schopnost z vysoké úrovně klesnout hodně hluboko.