Tereza Marečková (1995) vystudovala na konzervatoři v rodném Brně hru na housle u prof. MgA. Františka Novotného. Během studia posbírala několik ocenění, jak na národních, tak i na mezinárodních soutěžích. Od roku 2013 byla v angažmá Divadle Husa na provázku, kde se objevila ve výrazných rolích jako Vítězslava Kaprálová (Vitka – získala za ni Cenu Divadelních novin v kategorii Herecký výkon sezony bez ohledu na žánry), Alma Mahler (Alma. Amoroso presto) nebo Andula (Lásky jedné plavovlásky). Mimo hraní se věnuje skládání scénické hudby (Ubu králem: Svoboda!, Žltým včelám žlté slzy). Od jara 2019 je členkou souboru Městských divadel pražských. V Opeře Národního divadla se podílela na inscenaci Sternenhoch Ivana Achera.
Jak jste se dostala k divadlu? Do angažmá v Huse na Provázku jste nastoupila, když vám bylo pouhých sedmnáct let.
Studovala jsem tehdy na brněnské konzervatoři housle a můj pan profesor mi řekl, že Miloš Štědroň shání na Provázek do Balady pro banditu holku, co hraje na housle a zpívá. Tak jsem tam přišla, měla schůzku s Vladimírem Morávkem, tehdejším uměleckým šéfem a režisérem inscenace, a asi za hodinu bylo hostování domluvené. Byl to popravdě docela stres. Nikdy předtím jsem divadlo nehrála a všechno jsem se učila sama z videa. Po první nebo druhé zkoušce mi Vladimír nabídl úvazek a bylo to.
Ovládáte kromě hry na housle ještě další hudební nástroje. Jaké? A láká vás naučit se ještě na nějaký další?
Asi od čtyř let jsem hrála na klavír. To byl původně i můj hlavní obor. Dát mě na housle jsem naše přinutila vlastně taky dost brzo. Asi v sedmi. Pak přišlo kytarový období a někdy kolem dvanáctého roku jsem se věnovala hře na zobcové flétny. Učím se docela rychle, tak mě to baví, ale nemám teď moc času se cvičení na nástroje věnovat, tak už to není, co to bývalo. Ale láká mě spousta nástrojů. Vždycky jsem chtěla hrát na baskytaru a nejvíc mě táhnou asi varhany. Na ty bych se jednou chtěla líp naučit.
Na Provázku jste mimo jiné ztvárnila náročnou roli skladatelky a dirigentky Vítězslavy Kaprálové v inscenaci Vitka. Byla vám známá před začátkem zkoušení? Co vám připadá na jejím životním příběhu nejzajímavější a jak vás baví ji hrát?
O Vítězslavě Kaprálové jsem věděla asi už od pěti let. Moje máma ji hrála v dokumentu Concertino a já jsem sama jsem se mihla v prvních záběrech jako malá Vitka. Vím, že mi už tenkrát připadala fascinující. Ona a její příběh. Vůbec mi při zkoušení nedocházelo, že o ní tak málo lidí ví. Množství práce, kterou za tak krátký život stihla udělat, lidé se kterýma se setkala, množství partnerů, které měla, ta nebojácnost, neochvějná životní energie, kterou cítím z její hudby i z jejich dopisů… vždycky a znova mě napadalo, jestli takoví lidé podvědomě cítí, že mají málo času nebo co je jejich hnacím motorem. Je to velký krásný příběh, to se hraje dobře. Velké role jsou ostatně mnohdy lehčí než role, které nemají ve hře tolik prostoru. Je to velké štěstí dostat takovou hezkou příležitost, zahrát si něco takového, navíc, když k tomu máte tak osobní vztah.
Jaký pro vás byl přechod do Městských divadel pražských? Jak jste prožívala stěhování z rodného Brna?
Ten přechod pořád nějak zpracovávám. Vždycky, když do Brna přijedu, srdéčko zaplesá, ale tak to asi bude pořád. Městská divadla nejsou Provázek a Praha není Brno. Ty rozdíly jsou velké. Ale i když je to pro mě v Praze asi o něco těžší, nějakou dobu bych tu žila ráda. Myslím, že si tu pomalu nacházím věci, co mě těší a hodlám v tom hledání pokračovat.
Vaší poslední premiérou byl muzikál Elefantazie, v němž vystupujete v roli Rózy Blažkové, k níž neoddělitelně patří její sestra, siamské dvojče. S Terezou Krippnerovou, která ho hraje, máte tedy společný kostým. Jak probíhalo zkoušení této inscenace, když se musíte pohybovat neoddělitelně?
Kostým nakonec nebyl tak ,,neoddělitelný”, jak jsem si původně myslela, že bude. Dalo se z něj během dvou minut dostat, takže jsme nemusely být spolu úplně, úplně pořád. Ale roztomilé bylo, když Terezka měla ještě na zkouškách malého synka, kterému je asi rok, který třeba vzadu křičel, tak jsme za ním musely obě, já jsem chtěla jít na cigaretu, Terka klidnila malého, šla pro polívku, já se chtěla napít, ona udělat si kafe…no a tohle všechno děláte pořád spolu. Naštěstí jsme se ani jednou nepohádaly nebo na sebe nebyly extrémně nepříjemné. Obě jsme věděly, že to nebude snadné, nedostat na sebe ponorku, tak jsme se snažily.
Jaká další role vás v Městských divadlech čeká?
Nejbližší premiéra bude Vojna a mír v režii Michala Dočekala, kde budu hrát Marii Bolkonskou.
Načetla jste audioknihu Říkali mi Leni od Zdeňky Bezděkové, která se odehrává v období kolem druhé světové války. A jste rovněž interpretkou hudby na této nahrávce. Jak se vám pracovalo s režisérkou Olgou Walló a čím vás příběh Leni zaujal?
Byla to moje první audiokniha a mám velkou radost, že jsem se mohla s paní Olgou Walló potkat. Je to ohromně energická, inspirující, empatická a inteligentní bytost. Ten příběh je samozřejmě dojemný a na můj vkus trochu nasládlý, ale pro spoustu lidí to byla v dětství možná první zásadní knížka. Je velmi laskavě napsaná. Ale je o druhé světové válce. Jestli k dětem nějak mluvit o tak strašných věcech, tak prostřednictvím malé Leni mi to připadá stravitelné.
V Národním divadle účinkujete v opeře Sternenhoch, jejíž libreto je v esperantu. Jak vám šlo učení takového textu? A jak moc je vám tato inscenace blízká?
Esperanto jsem se učila po slabikách nebo pomocí nějakých mnemotechnických pomůcek. Většinou ve vlaku. Spousta slov je podobná jak v latině nebo italštině, takže to není až tak těžké. Navíc mám dobrou hudební paměť, to mi taky moc pomohlo. Učila jsem se to docela dlouho, ale teď už to z hlavy nedostanu. A tu inscenaci zbožňuju. Ta hudba je nádherná a můžu to poslouchat pořád dokola.
Kde se vidíte za pár let? Máte nějaké herecké sny?
Herecké sny asi nemám. Nechávám to tak přirozeně plynout. Snažím se dělat poctivě svou práci a ono to někam povede. Snad. No a byla bych ráda, abych nebyla v budoucnu nucená z finančních důvodů přijímat nabídky, které bych za normálních okolností nepřijala. To je myslím ten největší sen.
