Komorní scéna Aréna uvedla 22. října premiéru čechovovské tragikomedie Tohle není Višňový sad. Sám Anton Pavlovič žádnou hru, která by se odkazovala k jeho poslednímu dramatickému veledílu, samozřejmě nenapsal, a to ani v jakémsi věšteckém prozření přímo pro Arénu. Ještě než však napsal svoje nejslavnější celovečerní hry, věnoval se jednoaktovkám. Svou ranou tvorbu v jednom dopise označil slovy: „Natropil jsem též nějaké hříšky jakožto dramatik, avšak nikoli příliš velké.“
Dramatik a dramaturg Tomáš Vůjtek Čechovovy aktovky Medvěd, Námluvy a Labutí píseň nejen nově přeložil, ale také zadaptoval.
Režisér Roman Polák: „Když jsem v Martině před pěti lety režíroval Višňový sad, měl jsem za to, že už jsem s Čechovem skončil. Jenže pak přišla Aréna s nabídkou těchto tří aktovek, a to mě překvapilo, protože co se asi dá v jednoaktovkách říct víc než v jeho velkých hrách? Jenže ten celek, do kterého to spojil dramaturg Tomáš Vůjtek, mě něčím šíleně dráždil. Nejspíš proto, že jsem nejdřív vůbec nevěděl, co s tím.“
Největšího přepracování doznala benefiční hříčka Labutí píseň. Zatímco u Čechova se odcházející herec Světlovidov rozvzpomíná na své největší shakespearovské role, ve Vůjtkově úpravě se jedná o pravého čechovovského herce, který dle vlastního mínění rozuměl postavám ruského klasika skoro stejně dobře jako jejich autor (a dost možná i o něco lépe). Dát sbohem prknům, která znamenají svět, je pro někoho, kdo na nich strávil celý život, prakticky nemožné, a tak Světlovidov odmítá opustit jeviště, dokud si s ním jeho kolegové nepřehrají alespoň Medvěda a Námluvy, když už vějičkám v podobě výstupů z celovečerních her velkého klasika trpělivě odolávají.
Režisér Roman Polák: „Přestože jsou aktovky spojené do jednoho provázaného celku, každá z nich si říká o unikátní přístup, pokud jde o žánr i o styl herectví. Labutí píseň, která to celé rámuje, je vlastně one man show člověka, který si chce dokázat, že zvládne zahrát úplně všechno, i když je to svým způsobem klaun. Medvěd nabízí velice zajímavý vztahový konflikt dvou absolutně charakterově odlišných bytostí, které jsou přes veškeré rozdíly schopné najít si k sobě cestu. A to, že jsou tohoto souladu přese všechno schopny, je vlastně nádherné. No a Námluvy, ty na jednu stranu hercům nabízejí možnost se vyřádit a vytvářet komické figurky, ale zároveň je pod touhle klauniádou téma, které – bohužel – vystihuje naši současnou realitu: dokud budou lidé trvat na své vlastní pravdě a na tom, že jenom ta jejich pravda je ta jediná správná, tak i když se k sobě budou chtít dostat sebevíc, ta jejich dogmatická neústupnost je dovede jedině ke konci, ke konfliktu a ke smrti. Je až neuvěřitelné, jak tahle Čechovova zdánlivá hříčka promlouvá o světě, v němž momentálně žijeme.“
Zatímco Medvěd i Námluvy se na českých jevištích objevovaly poměrně pravidelně, o Labutí písni to neplatí. Přitom sám Čechov ji s hrdostí označoval za „nejkratší drama na celém světě“ a chlubil se, že ji napsal za pouhou hodinu a pět minut. Za klíčovou ji považuje i dramaturg Tomáš Vůjtek: „Právě Labutí píseň dodává naší inscenaci hořký podtón, který nás na Čechovovi vždycky bavil především. Ať už je to díky úvahám o smyslu života stráveného v divadle, nebo té až groteskní neschopnosti rozloučení, kterou důvěrně známe třeba z Višňového sadu. Také proto se na něj v názvu odkazujeme.“
Detail inscenace:
