Partneři portálu O divadle

Mecenáši

25. září 2022

Vinohradské Zkrocení jako divadlo z let dávno minulých

Zkrocení zlé ženy se na vinohradském jevišti hrálo naposledy před padesáti lety. Z hlediska vinohradské dramaturgie je tedy volba tohoto titulu do značné míry oprávněná, z hlediska pražského kontextu už méně, neboť tato raná (a nikoli nejlepší) Shakespearova komedie se v Praze v posledních letech opakovaně objevovala a činohra Národního divadla ji stále uvádí.

Nicméně pokud by vinohradské Zkrocení přineslo výrazný inscenační názor korespondující s dneškem, byla by konfrontace s dalšími nastudováními zajímavá. To se však nestalo. Vinohrady ohlašovaly inscenaci „v nejlepším slova smyslu klasickou a tradiční“. Nic proti tomu, zvláště když Čičvákova režie v Národním a Špinarova na Letních shakespearovských slavnostech šly jinou cestou. Otázka je, co se pod pojmem klasické a tradiční skrývá.

Scéna Davida Baziky z masivních kašírovaných bloků nenápaditě sugeruje renesanční arkády, do nichž jsou vsazována dřevěná vrátka či se nad nimi snášejí vlající záclony k odlišení jednotlivých scén. Působí ale jen jako zatěžkaná dekorace, s níž se nijak zvlášť nehraje a jejíž stupňovitě členěná šikma herecké akci spíše překáží.

Podobně ilustrativní je i quasirenesanční hudba znějící jen jako doprovod a zdobné kostýmy působící za všech okolností co nejúpravněji. Takže i poté, co vyslechneme z úst Petrucciova sluhy Grumia (Michal Novotný) drastické líčení, jak se Kateřina vyválela v blátě, dostaví se ona vzápětí na scénu v bílých svatebních, jen decentně ušmudlaných šatech s dekorativní černou šmouhou na tváři.

O čem se to hraje? Snaha dobrat se toho, o čem se Zkrocení hraje právě tady a dnes, se utápí v permanentním hereckém křiku, pádech, grimasách a pitvoření, jež nahrazuje skutečnou tvorbu dramatické postavy i situace. Postavy se ostatně mění skokem – okázale opilý Petruccio (Filip Blažek) během dialogu s Kateřinou (Andrea Elsnerová) jako zázrakem vystřízliví a stejným zázrakem se nejspíš promění i lítice Kateřina v krotkou holubičku, kladoucí ochotně svou dlaň pod manželovu nohu.

Ke zrodu láskyplného vztahu, jaký dvojice demonstrativně předvádí v závěru, došlo ale jen v důsledku totálního ponížení a utrpení, jemuž Petruccio Kateřinu opakovaně vystavuje. Zvláště v dnešní době výklad vskutku prazvláštní.

Vinohradské Zkrocení není ani tak klasické a tradiční jako bezzubé a při vší třeskuté komice vlastně dost nudné. Pokud ovšem nepokládáme za objevné a vtipné režijní nápady udělat z Bianky (Hana Vagnerová) nymfomanku, z nepravého Lucenziova otce (Jaromír Meduna) tupce komunikujícího znakovou řečí apod. Na tříhodinovou inscenaci je to žalostně málo. A obávám se, že poslední Zkrocení před padesáti lety mělo modernější fazónu než to dnešní.

Mohlo by vás zajímat

16. 9. 2022
Máme za sebou tři sezony „revitalizované“ činohry NdB. To už je dostatečná doba na to získat si vaši důvěru. Důvěru v repertoár obou domů, kde je činohra doma, důvěru v režiséry, pro něž alfou a omegou je herec a kvalitní drama, a především důvěru v obměněný herecký soubor. Na čem budeme vzájemnou důvěru prohlubovat v sezoně čtvrté?
13. 9. 2022
Výstava v Památníku Karla Čapka přibližuje útoky na slavného spisovatele i jeho noblesní reakce
13. 9. 2022
V čele s dirigenty Jakubem Hrůšou, Tomášem Hanusem, Tomášem Netopilem a Marko Ivanovićem a věhlasnými českými i zahraničními soubory se festival představí s tématem „Quo vadis“, odkazujícím k Janáčkově oblíbené duchovní kantátě Felikse Nowowiejského
12. 9. 2022
Východočeské divadlo Pardubice vstupuje do 113. divadelní sezóny