Zakleté dámy představí Lucii Žáčkovou, Markétu Stehlíkovou, Sandru Černodrinskou a Romanu Widenkovou v rolích žen, které stály – někdy po boku a někdy ve stínu – stínu československých prezidentů.
Původní hru, dokumentární fikci na motivy příběhů československých prvních dam, pro Činoherní klub napsal a zrežíroval Tomáš Dianiška: „Vždycky mě zajímá, když mají postavy, o kterých píšu, dramatický osud nebo se jim stal v životě velký zvrat. Aby bylo o čem hrát.”
Čtyři aktovky o čtyřech prvních dámách jsou propletené do sebe. Jak ale probíhal jejich výběr?
Tomáš Dianiška: „Například o Olze Havlové jsem věděl, že by tam být měla, protože byla jednou z nejoblíbenějších prvních dam. Zároveň jsem s ní měl trochu osobní problém. Co zajímavého ještě můžete najít, když o ní vzniklo několik knížek, ona sama psala a žila v době, kdy se o ní vědělo všechno díky bulváru? Nevěděl jsem, jak diváka překvapit, tak jsem nakonec zvolil její hodně intimní problém – dilema, které musela řešit.”
Podobně to bylo i s ostatními manželkami prezidentů. Tomáš Dianiška: „Asi každému z nás se v životě děje něco zajímavého, ale tím, že ony byly manželkami vrcholných politiků, tak se to zaznamenalo. A víme to tak i my, desítky let po jejich smrti. Překvapilo mě třeba, že Viera Husáková se svým manželem asi neměla úplně idylické manželství. Přitom bylo pro oba už druhé. Marta Gottwaldová zase pocházela podle některých zdrojů z dost pochybných poměrů. Jako mladá dívka byla služebnou a tehdy se ta práce mnohdy slučovala s jakýmsi druhem domácí ‚prostituce‘. A Hana Benešová se dokázala nevidět se svým mužem tři roky. Během první světové války a po ní byl totiž zasekaný prací ve Francii. A ona ho přesto dál věrně milovala.”
A proč se hra jmenuje právě Zakleté dámy? Tomáš Dianiška: „Nejdřív jsme ji pracovně nazývali První dámy, ale mně to přišlo moc konzervativní. Zakleté dámy v sobě mají tajemství, nějakou magii. Zakletí si spojujeme s pohádkovým vyprávěním nebo s žánrem fantasy. Chtěl jsem to posunout. A vím, že v Činoheráku se nepěstují úplně konzervativní hry. Bylo to koneckonců první divadlo, které jsem navštívil, když jsem přišel před dvaceti lety do Prahy. Viděl jsem Osiřelý západ a obdivoval, co se všechno dá vytvořit na divadle. Takže jsem se nechtěl držet u zdi.”
Premiéra: 13. prosince
Více o inscenaci:
