Dana Medřická: výjimečná i obyčejná

Každý, kdo si dnes, ve výroční den její smrti, na ni vzpomene, začne asi Kočičí hrou. Neoddiskutovatelně nejpopulárnější, ale také herecky nejvděčnější divadelní rolí Dany Medřické. Rolí, v níž jako by mimoděk zúročila všechny své životní i herecké zkušenosti a v níž ukázala, jak důležitá je energie, schopnost žít naplno, dokonce i v tak mizerné situaci, kdy se zdá, že život nemá smysl.

 

Museli je vyhánět z divadla

A přitom tento úkol – v oné době jediný, jaký jí normalizované vedení Národního divadla dovolilo – cítila zpočátku tak trochu jako východisko z nouze. Hru o osudu „dvou starých bab“ vzbuzoval a priori nedůvěru z více důvodů: její uvedení mělo naplnit kulturní dohodu mezi československou a maďarskou stranou, režisérem byl mladý Gábor Székely z Budapešti…

„Každý si to dovedl spočítat: fůra práce, potíže s dorozumíváním, nakonec pár repríz, jak to u podobných her bývá,“ popisovala počáteční skepsi Vlasta Fabianová, skvělá partnerka Dany Medřické v Kočičí hře. Ale hned také připustila, že dávno před tím, než se dočkaly premiéry (byla 7. února 1974), cítily obě, že je na této hře něco mimořádně fascinujícího. „Čím déle jsme se textem zabývaly, tím se nám zdál zajímavější, pak nás zapaloval a nakonec jsme hořely tak, že nás museli vyhánět z divadla,“ vyprávěla po čase. Také o tom, jak přesto, že si s režisérem opravdu nerozuměli ani slovo, „začali rozumět“. Viděl, s jakým zápalem se obě herečky pustily do práce, jak se o hře a jejím vyzněním přou, jak se do svých „bab“ ponořily, že jim ponechal svobodu a vlastně i hlavní odpovědnost za celou inscenaci.

Do té doby a na dlouho poté žádná inscenace Národního divadla nezaznamenala takový divácký ohlas.

Stalo se něco, nad čím užaslo nejen vedení činohry Národního divadla; jak připomněl divadelní historik a kritik a později, v lepších časech také ředitel první scény Jindřich Černý, „Vztek třetiřadého dámského hereckého kádru, který ovládal stranickou organizaci v divadle, rostl úměrně s počtem repríz Koček…“
A ty byly beznadějně vyprodané, diváci na příběh, v němž mnozí poznávali sami sebe nebo někoho blízkého, bouřlivě reagovali, počet repríz šel do stovek, do té doby a na dlouho i poté žádná inscenace Národního divadla nezaznamenala takový divácký ohlas.
Budiž řečeno, že pro Danu Medřickou to bylo vysvobození z ponižující situace, kdy nedostávala práci adekvátní jejímu umění a postavení přední české divadelní, filmové a televizní herečky.

Oni to s ní tehdejší divadelní mocipáni měli těžké. Vezměme si jako například situaci kolem Brechtovy hry Matka Kuráž. Dana Medřická, tehdy padesátiletá, dostala titulní roli od hostujícího režiséra Jana Kačera. Divadlo, kritizované předtím za uvedení nepolitického titulu – Stroupežnického Našich furiantů (Rudé právo tehdy nemohlo pochopit, že první scéna se takto vyrovnává s „pětadvacátým výročím osvobození naší vlasti Rudou armádou a rokem stého výročí narození V. I. Lenina “) – se k Brechtovi uchýlilo jako k východisku v mezích možností. Jenže premiéra, první v už normalizované sezoně 1970 / 1971, dopadla jinak, než si původně šéfové představovali. V době ještě velmi vypjatých emocí po sovětské invazi publikum pochopilo jasné sdělení Kačera a spol., jež z Brechtovy hry překvapivě vytěžili.

Jindřich Černý v knize o Daně Medřické popisuje, jak Národní divadlo uvedlo hru největšího moderního komunistického dramatika, ostře politicky pojatou historii třicetileté války. „Na premiéru se nahrnula celá nová mocenská elita. A co zhlédla? Nadšeně aplaudované představení, které ve své podstatě sdělovalo toto: Co se dá dělat, lidi. Tanky jsou tanky, musíme tu svou káru táhnout dál! Snad ani režisér Kačer, ani Dana Medřická, Karel Höger, Martin Růžek, Josef Kemr a další nechtěli takto vysloveně aktualizovat poselství Brechtovy hry. Ale tak, jak ji počesku zahráli, ji prostě publikum pochopilo.” Počesku znamená, že původní strohý text poněkud zlidštili, Dana Medřická si některé suché věty jemně přizpůsobila „do pusy”, Jan Kačer v Brechtovi vydoloval chytrý humor. Podstatné ale bylo, že lidi potřebovali slyšet nějaká vysvětlení, východiska ze situace, s níž jim bylo se smířit.
„Protistátní” průběh premiéry byl považován za skandální a vedení divadla prý o něm tehdy celý týden jednalo. Výsledkem byly škrty v textu, za hlavního viníka byla označena představitelka markytánky zvané Matka Kuráž Dana Medřická. Takže více než rok nedostala novou roli. A když pak excelovala v Kočičí hře, zase tím obrovským úspěchem vedení divadla zaskočila. Naneštěstí pro diváky, byla to vlastně poslední velká a významná role Dany Medřické.

I kdyby stokrát vypadala na introvertní intelektuálku, dokázala se v mžiku převtělit do lidových postav, hubatých ženských od rány, těch, na nichž stojí celý mužský svět.
Jistota mnohostranně použitelná

Je jasné, že divadelní osud Dany Medřické , která svůj jasný záměr stát se herečkou cílevědomě realizovala od útlého mládí, byl mnohem bohatší než připomínky Matky Kuráže nebo Kočičí hry naznačují. Přehled jejích rolí od amatérských začátků přes profesionální angažmá v Brně, Plzni, na proměnlivé vinohradské scéně či v Městských divadlech pražských až po Národní divadlo je ohromný a mnohostranný. Dana Medřická každou roli už od mládí odvedla perfektně; kritici si v počátku její kariéry leckdy neporadili s už zralým výkonem mladičké dívky, s její od počátku dokonalou dikcí, dospělým obličejem a krásnou, leč někdy statickou tváří, s tím, že často působila v rámci inscenace jako solitér. Nikdy však její herectví nezůstalo nepovšimnuto. Postupně se stávala nezpochybnitelnou jistotou kvality, hereckou zárukou; o Medřické se nepochybovalo, Medřická byla stálou hodnotou, na kterou bylo možno vsadit v kterémkoli žánru. Přesto vysloveně hlavních rolí dostávala méně než by se čekalo. O to rozmanitější úkoly jí však bylo dopřáno zdolávat. Ačkoli byla jasně typem charakterní herečky, její smysl pro humor a chytrou nadsázku byl velkou výhodou pro režiséry, kteří ji obsazovali do „lehčích” komedií. I kdyby stokrát vypadala na introvertní intelektuálku, dokázala se v mžiku převtělit do lidových postav, hubatých ženských od rány, těch, na nichž stojí celý mužský svět.

Tato její vícestrunnost nejšířeji v obecném povědomí rezonuje v postavách, jež vytvořila pro film a televizi – jejich výčet je ohromující, uvědomíme-li si, že se Dana Medřická dožila necelých třiašedesáti let. Filmovala ovšem už od roku 1944 (prvními jejími filmy byly Skalní plemeno, Počestné paní pardubické, Černí myslivci…) a televize hojně jejího umění využívala, podobně jako i rozhlas, i v době, kdy v divadle Daně Medřické kladli z politických důvodů různé překážky.

 

Stovky rolí, ne všechny však hlavní

Někdo si možná vzpomene na její zajímavé pojetí Boženy Němcové ve stejnojmenném televizním filmu Evy Marie Bergerové z roku 1961. V povědomí diváků – pamětníků nepochybně zůstala staropanenská hrdinka filmu Miroslava Hubáčka z roku 1959 Ošklivá slečna. Tehdy se v partnerství s Karlem Högrem Dana Medřická ukázala jako herečka niterného výrazu schopná vyjádřit celou škálu pocitů od ostražité zatrpklosti přes nesmělou naději až k hořkému zklamání. S Karlem Högrem se ostatně skvěle doplňovali i o něco později v Otčenáškově a Balíkově příběhu zestárlé dvojice v inscenaci Romeo a Julie na konci listopadu z roku 1971. Málokterý divák by mohl zapomenout na postavu v rodinném seriálu Fan Vavřincové Taková normální rodinka. Režisér Jaroslav Dudek ji obsadil do role excentrické maminky Cilky, která krizové situace početné bláznivé rodiny, a že jich nebylo málo, řeší– za všech okolností – útěkem do zpěvu. Stejně nezapomenutelná je pro širokou diváckou obec její svérázná doktorka Fastová z Dietlova seriálu Nemocnice na kraji města.
Určitě měla své chyby, jistě by se v jejím životě našly leckteré otazníky, na které možná sama hledala odpovědi, rozhodně se však o ně nedělila s veřejností. Kolegové, kteří na Danu Medřickou s uznáním a láskou vzpomínají, kromě talentu a úžasné pracovitosti zmiňují především obdivuhodnou energii, jež z ní čišela. Nic nepříznivého o ní nikdy nikdo neřekl.

Dana Medřická nevyvolávala skandály, jevila se jako chápající partnerka i zodpovědná kolegyně, nikdo nepochyboval o její inteligenci ani nadhledu…

Její život, po většinu času spojený s o dost starším manželem, hercem Václavem Vydrou, který zemřel v roce 1979, a synem Václavem, rovněž hercem, až v posledním čase obohatil ještě nový intenzivní a zjevně romantický vztah a krátké manželství se Španělem Preciosem Ugartem. Dana Medřická nevyvolávala skandály, jevila se jako chápající partnerka i zodpovědná kolegyně, nikdo nepochyboval o její inteligenci ani nadhledu, okouzlovala nejen nezaměnitelným úsměvem plným bílých zubů, vnímavým pohledem chytrých očí, ale také jakousi “obyčejností”, přirozenou lidskostí bez hvězdných manýr.
Luděk Munzar rád vypráví, jak Danu Medřickou v mládí miloval natolik, že čekával před divadlem a – coby neznámý mladík – jezdíval s herečkou její tramvají, stál nad ní a lehce se jí občas, když tramvaj drncla, dotkl…
Nebyla nedotknutelná, vyzařovala však nezpochybnitelnou důstojnost – i s tím lehkým pobavením v očích.

Galerie

Autor

Marta Švagrová
Marta Švagrová

Marta Bystrovová – česká novinářka v oblasti kultury, která pracovala jako redaktorka, vedoucí kulturních rubrik i zástupce šéfredaktora ve Svobodném Slově, Týdnu a Lidových novinách. V těch působí dodnes, vede seminář žurnalistické tvorby na Fakultě sociálních věd Univerzity Karlovy. Píše pod jménem Marta Švagrová.

Komentáře

Komentáře